Seděl jsem za kulometem a rozmýšlel, zda střílet. Byl Štědrý večer.

11.12.2012, Eduard Martin

Seděl jsem za kulometem a rozmýšlel, zda střílet. Byl Štědrý večer.

Válečné Vánoce. Jako by tato dvě slova „válečné“ a „Vánoce“ stála proti sobě. Můj dědeček mi vyprávěl neobyčejný příběh,  který zažil, když jako mladíček musel rukovat, aby bojoval za rakouské mocnářství, kterého, jak říkal, „měl plné zuby“… A já bych rád tenhle příběh uchoval...

 

„Zasněžené pláně vypadaly idylicky, krev z minulých bojů se vsákla…

Měl jsem tehdy na starosti kousek svahu, …tam, kde končil můj úsek, seděl zase jiný voják, a kde končil jeho úsek, seděl další se svým kulometem… takhle jsme tam byli rozesazeni na úbočí. Podivní koledníci…

Můj úsek byl zvlášť důležitý, stezka ve skalní soutěsce.

Nečekal se žádný útok. Tehdejší válčení za první války bylo nesmírně kruté, …přesto se jisté starodávné obyčeje často zachovávaly.

A k nim patřilo „nebudit Ježíška“. Tak se tomu aspoň na naší straně fronty říkávalo.

Když říkám „na naší straně fronty“, nemyslím tím jenom jednu stranu bojiště. „Naše strana bojiště“ je zde míněna jako ta strana, na které proti sobě stály dvě nepřátelské armády.

Protože já jsem cítil, že obě strany bojiště jsou „naše“, …obě jsou plné nešťastných mladíčků…

Přestalo sněžit. Z vysokých sněžných oblaků klesaly jenom vločky ticha.

A v tom –

Útok.

Vyletěly světlice.

Vzlétly dělostřelecké granáty.

Z druhé strany, „nepřátelské“ strany, vyběhli vojáci.

Copak o to, vymyšlené to měli dobře. Nepředpokládali jsme, že by se o vánoční noci přestalo zachovávat nepsané příměří, a právě tento úsek fronty mohl být průlomový, kdyby se nepřátelům podařilo na tomhle svahu vyřadit naši obranu, mohli touto štěrbinou, jako prasklinou ve vodní hrázi, protékat jejich jednotky do našeho týlu a obejít nás zezadu. Dostat nás tím do neproniknutelného sevření a napadnout nás pak zepředu i zezadu… ZNIČIT.

Strategicky to bylo vymyšlené skvěle.

Při společenských hrách prohrává ten, kdo poruší pravidla.

Za války se naopak falešní hráči mohou dostat k medailím, k vítězství…

A zaútočit na Štědrý den – není to falešná hra?

Díval jsem se na vojáky, běží s puškami, na nich mají nasazené bajonety… pádí proti mému úseku fronty –

A já sedím za kulometem…

Stačí –

Stačí, abych začal střílet.

Měl jsem dobré postavení. A z mého místa jsem …v poměrně jasné štědrovečerní noci… mohl střílet na jisto, …jako bych byl u nás doma na pouťové střelnici…

Chvilka –

A všichni ti, kdo se v tuhle chvíli drápou proti mně na svah, budou –

Mrtví.

Představil jsem si, že budou MRTVÍ. Ne jenom „mrtví“, mrtví v uvozovkách….

Seděl jsem za kulometem a uvědomoval si –

TOHLE JSOU MOŽNÁ POSLEDNÍ MINUTY MÉHO ŽIVOTA.

V novinách se objeví zpráva –

„Při útoku na přesunuté posice našeho zákopového opevnění padl ten a ten…“

Ten a ten?

JÁ.

Každý, kdo za nějaké války padne, je přece nějaký JÁ.

Možná ani nenapíší jméno… mé jméno.

Někdy se píše jenom počet podlých, mrtví se jako by proměňovali… do číslic…

Představil jsem si, že každý z těch, co na mě běží, …aby mě zabili, zastřelili, probodli bajonetem… má jistě někoho, kdo ho má rád –

Někoho, kdo dostane zprávu o jeho smrti…, otevře dopis, …rozpláče se…

Uvědomí si, že ten, kdo padl, jej miloval… a ti dva se už nikdy na tomto světě neshledají…

Samozřejmě, …nemudroval jsem „přímo takhle“, …to ne…, na to nebyl čas v moři záblesků… v pablescích ze světlic, …z dělostřeleckých salv, provázejících útok…, …vnímal jsem myšlenky pouze v podobě rozplývavých pocitů…  V té kvílivé střelbě, začala kolem mě hvízdat nad zákopem…

Nemyslel jsem si to –

Ale cítil.

Tak jasně, jako jsem cítil, že jestli nějaká z těch kulek, co bzučí kolem mě, se do mě trefí… bude jednou stát listonoš s mým úmrtním oznámením před naším domkem…

Listonoš, pan Bodlák… rozpačitý jako vždy, když přináší… …smrt…

Zkrátka…

Díval jsem se upřeně na roj střelců běžících proti mně… a nestřílel jsem.

ANI JEDNOU JSEM NEVYSTŘELIL.

Ne, nebyl jsem pacifista, kdepak. Tohle byl sice můj první „válečný křest“, do té doby jsem ještě nikdy na nikoho nevystřelil, nikoho neranil, nikoho nezabil. A možná, kdyby nebyla právě štědrovečerní noc, stiskl bych spoušť kulometu… jako ji stisklo v jiných zemích v těch dnech tolik lidí … a za chvilku by z těch vojáků, co se na mě řinuli po zasněženém nočním svahu, z těch, co přicházeli, aby mě zabili, by pro mě nebyl nebezpečný už ani jeden. Všichni by leželi …nehybně… nebo by se svíjeli… na zmrzlé italské hlíně…

A já… bych byl živý.

Ale střílet na někoho …o Vánocích?

Seděl jsem u kulometu a nestřílel.

Zabijí mě.

Co se dá dělat…

Nikoho nezabiju.

NEMOHU.

Zabít mě mohou.

Ale přinutit mě, abych já někoho zabil –

NEMOHOU.

Mžikl jsem na hodinky… Byla přesně doba, kdy u nás doma, kdesi v dálce, pod těmi samými hvězdami, pod kterými se na mě řítí s bajonety cizí vojáci, byla přesně ta doba, kdy pod těmi samými hvězdami v dálce sedí mí blízcí …v našem venkovském kostele …a zpívají… jsou právě na půlnoční. ZPÍVAJí. Kolik jich asi myslí na mě…

Kněz pozvedne monstranci –

SEDĚL JSEM U KULOMETU A NESTŘÍLEL.

Cítil jsem takovou –

Ani ne „blízkost Boží“… to by bylo v tu chvíli slabé, hodně slabé slovo…

Cítil jsem takovou …jednotu …jednotu s Pánem života…, jakou jsem nepocítil nikdy předtím ani potom…

NEVYSTŘELIL JSEM.

Viděl jsem za dobu, kdy jsem byl na vojně …pomáhal jsem v lazaretě… několik strašlivých umítání… viděl jsem těla, která byla tak rozbitá, že jsem nechápal, jak se v nich ještě může držet život… viděl jsem tolik průstřelů a mohl jsem pozorovat tolik ran, jaké způsobily našim vojákům bajonety… Uměl bych si představit, že nyní se i já stanu jedním z těch, co v nejlepším případě budou ležet v nemocničním sále… ale pravděpodobně se na něj ani nedostanou… naloží je na fůru a odvezou do nějaké jámy… tady se nepohřbívalo s poctami a salvami… mrtvých bylo na italské frontě tolik…

Zavřel jsem oči.
Nechtěl jsem vidět toho, kdo do mě vrazí bajonet.

A pak –

Pak jsem zaslechl hlasy.

Mateřštinu.

Nechápal jsem, …že …na mě …útočí naši –

„Kucííííííí, neblázněte, tady jsme my,“ zařval jsem a volal to znovu a znovu.

Běžící vojáci mě zaslechli… v tiché vánoční noci zcela jasně… zaváhali… asi je napadlo, jestli to není lest…

Ale zastavili se.

Zavolal jsem číslo svého regimentu a svoje jméno a svou hodnost.

Vojáci stáli na zasněženém svahu, mlčeli.

Po válce jsem se vydal do vojenských archivů, abych zjistil, jak bylo možné, že nějaký velitel vydal nesmyslný příkaz, aby naši vojáci zaútočili na naše vojáky. Žádný doklad jsem o tom nenašel. Nebylo divu. Hodně materiálů se skartovalo a myslím, že ti, kdo byli odpovědní za tento absurdní rozkaz, se sami a včas postarali, aby doklady o něm zmizely.“

Když uvažuji o dědečkově vyprávění nyní po letech, nepřipadá mi absurdní, jako mi připadalo, když jsem mu naslouchal v dětství.

Ono to, že jedna jednotka armády zaútočí při boji na jednotku stejné armády, není, …jak dobře vědí vojenští historici…, zase nic tak neobyčejného. Říkává se tomu „friendly fire“, je to tak zvaný, ironicky nazývaný „přátelský útok“. V době, kdy nebyla spojovací technika ještě rozvinutá, to nebylo nic neobvyklého… v dějinách válek se o tom najde zmínek… i ve Švejkovi se o něčem podobném lze dočíst. Ale i v době, kdy byla dorozumívací schopnost vojenských korpusů na skvělé úrovní, docházelo k přehmatům… …Co teprve v těch časech, ve kterých se dorozumívalo přes dráty, natažené frontovým územím …a zprávy byly kolikrát zkomoleny, že se nedalo porozumět větám, pochopit slova…

Nechám dědečkovy vzpomínky znít dál…

„Když jsme se dozvěděli, že bychom byli pobili sami sebe –

Někteří se rozběsnili.

Jiní se dali do smíchu.

Uvařili jsme čaj ve velkém kotli a proseděli jsme tu štědrovečerní noc v neznámé italské krajině… zpívali jsme, modlili se…

Skrývali jsme se v zákopech, co kdyby nepřítel zaútočil u v tuto noc…

Kdyby, jak se naším vojenským žargonem říkalo, přece jenom „Ježíška probudil“.

Hovořili jsme, modlili se… Tuto noc jsme přežili… Ale co zítra ráno…

„Rudo…“

Běží ke mně mladík.

Nejdřív ho v tom šeru a v plnovousu, jaký si na vojně dopřál, nepoznávám…, pak jsem ho poznal… syn starosty z jedné jihomoravské vesnice, kam jsem párkrát přijel k příbuzným na prázdniny.

Můj vzdálený bratranec.

Mrazilo mě.

Kdybych vystřelil –

Byl bych zabíjel nejenom krajany.

Byl bych zabil i kamaráda, byl bych zastřelil jediného syna našeho dobrého známého,… Rudu starostovic…

Svítalo…

Po opraveném telegrafním vedení přišla zpráva, že se jednotka, která „nedobila naši posici“ má přemístit zpět na „své výchozí stanoviště“.

Žádná omluva, žádné vysvětlení.

Vojáka potrestají, když nemá dobře vyčištěný knoflík uniformy, …generála nepotrestají, když nechá nesmyslně padnout celou svou jednotku.

Pak jsem bojoval dál …a další léta, …dostal jsem se do zajetí –

Ještě dlouho vyprávěl dědeček o svých vojenských anabázích

O těch věcech se dá dočíst, lze je nalézt v tolika knihách, svědectvích.

Ale mě zaujal hlavně tenhle bod… štědrovečerní chvíle.
Symbol?

Jistě, VELIKÝ  SYMBOL.

Člověk se nemá ptát, na koho střílí, …vždycky střílí na nějaké JÁ.

Kdyby dědeček nezaslechl mateřštinu, rozstřílel by oddíl svého národa…, oddíl své vlastní armády… Co by se mu stalo? Na tomto světě asi nic.

Ututlalo by se to.

Ale… na onom světě?

Na onom světě nelze nic UTUTLAT.

Konečně –

Co kdyby dědeček byl v onu štědrovečerní noc začal střílet na cizí jednotku, …kdyby na jeho kótu byly vyslány jednotky cizí armády, aby dědečka opravdu zabily –

Změnilo by se vlastně příliš?

Tekly by slzy jiným matkám po padlých synech.

Ale slzy matkám by tekly…

Opět by dědeček střílel do lidí, kteří by cítili bolest, …umírali…, leželi zoufalí na zmrzlé italské hlíně…

Mluvili by jinou řečí.

Ale …srdce všech lidí mají stejnou mateřštinu.

Bolest všech lidí má stejnou mateřštinu.

Byla zase štědrovečerní noc.

Naše rodina seděla kolem stolu a děti se smály… a v dálce žilo tolik rodin, které žily… díky tomu, že dědeček jednou nevystřelil…

Kolik strun života by se přetrhlo, kdyby byl střílel…

Kolik míst u štědrovečerních stolů by bylo prázdných.

Kolik dětí by se nesmálo u vánočních stromků –

Nenarodily by se.

Na zdi pokoje, ve kterém máme vánoční strom, je zavěšená podobizna našeho dědečka, kolorovaná válečná fotografie…

Dívám se na ni.

Dědeček se díval kdesi v Itálii přímo do objektivu fotografa… a tak nyní jeho pohled vypadá, jako by se dědeček díval do očí tomu, kdo pozoruje fotografii.

Dívá se mi do očí –

Dívám se mu do očí.

Dědeček se trochu usmívá.

Trochu, jak se mi zdá, ironicky.

Jako by jeho pohled říkal: „Ať vystřelíš na kohokoliv, vždycky jsi vystřelil na nějaké JÁ…

Ať ublížíš komukoliv, vždycky jsi ublížil nějakému JÁ…

Ať kvůli tobě cítí v tuto chvíli úzkost, smutek, samotu, kdokoliv, …vždy kvůli tobě je zraněný nějaký…

JÁ.“

Se svolením zpracováno podle knihy
Eduarda Martina: Je tu přece Ježíšek
(z povídky Válečné Vánoce),
vydalo karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno

 

O tématu článku vypovídá i skvělý film:

Šťastné a Veselé 
Koprodukce: Francie / Německo / Velká Británie / Belgie, 2005, 115 min

Film je inspirován skutečným příběhem, který se odehrál v zákopech První světové války na Štědrý večer roku 1914. Když v létě 1914 vypukla válka, překvapila a pohltila miliony mužů. Přišly Vánoce, sníh a spousty balíčků od rodin a armády. Ale překvapení nečekalo uvnitř dárečků, které ležely ve francouzských, skotských a německých zákopech. Tu noc jedna významná událost změnila osudy čtyř postav: skotského kněze, francouzského lajtnanta, výjimečného německého tenora a té, kterou miloval, nádherné dánské sopranistky. Během onoho Štědrého večera se nemyslitelné stalo skutečností: vojáci vystoupili ze svých zákopů, své pušky nechali za sebou a podali si ruce se svými nepřáteli. (oficiální text distributora) 

Autor: Eduard Martin   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: rozhodnutí, rozhodování  |  1914 - 1918 (První světová válka)  |  svědectví  |  Vánoce  |  boj  |  Boží vedení  |  nepřítel, nepřátelé  |  odpovědnost  |  válka  |  Vánoce - iluze, frustrace  |  Advent  |  osud  |  smrt  |  umírání a smrt


Související texty k tématu:

První světová válka 28. 7. 1914 – 11. 11. 1918
www.vira.cz/prvni-svetova-valka

První světová válka – Velká válka, která cosi zásadního změnila v dějinách 
Přehled míst, kde se koná pietní modlitba ke stému výročí První světové války
První světová válka byla zásadnější událostí než druhá světová válka (Tomáš Petráček)
Modlitby k příležitosti 100 let od vypuknutí První světové války 
Seděl jsem za kulometem a rozmýšlel, zda střílet. Byl Štědrý večer


Vánoce
 Vánoce na webu vira.cz / Vánoce na webu pastorace.cz /

 

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Eutanazie ?
Eutanazii se neubráníme slovy, jsou nutné činy...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze