Zarmoutil se nad tvrdostí jejich srdce. (Mk 3,5) - Biblický citát na dnešní den

26.2.2010, Marcela Řezníčková

Žena má ruce nejen na práci...

Žena má ruce nejen na práci...

Je to už pár let, kdy jsem na jednom setkání pro manžele potkala jako přednášejícího psychologa Jaro Křivohlavého, provázeného jeho manželkou. Toto setkání se mi vybavilo, když jsme přemýšleli, se kterou ženou by bylo zajímavé udělat rozhovor o ženách včera i dnes. Vybavilo se mi to dávné setkání a doufala jsem, že její životní zkušenosti, které získala po boku svého manžela i při starosti o rodinu, by mohly být pro mnoho žen obohacující. Snažila jsem se získat paní Martu pro rozhovor, leč zjistila jsem, že je od svého manžela doslova neoddělitelná, a tak vám díky jejímu jasnému vymezení, že je ochotná k rozhovoru pouze s manželem, můžeme přinést rozhovor s oběma manželi Křivohlavými. Věříme, že vás osloví jejich společné sepětí a moudrost, ve které společně vyzráli. Možná tak uvidíte známého psychologa a autora mnoha knih ve světle, které mu s láskou dodává jeho žena, a znovu – možná už po několikáté – poznáte, jak důležité je ono mnohdy ne moc viditelné „doprovázení“ žen v životech mnohých z nás.

Prosím o krátké představení vás dvou našim čtenářům.

Marta: Jmenuji se Marta, mé rodné příjmení je Novotná a pocházím z Bohumilic na Moravě, najdete je poblíže Klobouk, v půli cesty z Brna do Břeclavi. Narodila jsem se v březnu roku 1931. Měla jsem mladší sestru, která zemřela na rakovinu.

Jaro: Jsem Jaro Křivohlavý, narozený v Třebenicích u Litoměřic a jsem jediným synem svých rodičů. Narodil jsem se také v březnu, ale v roce 1925.

S manželkou jsme se seznámili v r. 1951 na sjezdu Snahy – křesťanského sdružení mladých lidí – na jejím posledním sjezdu začátkem srpna ve Zlíně. Manželka tehdy byla zaměstnána ve Zlíně a pracovala při sjezdu Snahy v přijímací kanceláři. Já jsem tam přijel se skupinou dvanácti mladých lidí z Třebenic. Celkem bylo na tomto sjezdu Snahy asi pět tisíc lidí. Svatbu jsme měli v Praze – na poloviční cestě mezi Bohumilicemi a Třebenicemi – 19. října 1951, a to v kostele sv. Klimenta. Oddával nás br. farář Miroslav Heryán. Text svatebního kázání byl: „Přijímejte jeden druhého, tak jako Kristus k slávě Boží přijal vás.“ Římanům 15,7. Na tentýž text kázal br. farář Mirek Heryán i po padesáti letech při naší „zlaté svatbě“ – tentokrát v Třebenicích. V r. 2010 oslavíme 59 let trvání našeho manželství.

V současné době máme tři děti – Jaromíra, Martu a Pavla, máme také osm vnoučat. Náš nejstarší syn má syna Jeníčka a dceru Janu. Naše dcera Marta (nyní Drápalová) má čtyři děti: Marka, Marii, Lukáše a Jakuba. Náš nejmladší syn Pavel má dcery Janu a Michaelu. Máme již také čtyři pravnoučata – Jana má Aničku a Prokopa, Marek má Ondru a Magdalénku a naše vnučka Marie očekává pod stromeček radostnou událost.

Bližší informace o našem životě jsou v knize rozhovorů: Jaro Křivohlavý a Aleš Palán: Dvě lásky. Vydalo ji Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v r. 2008.



Co děláte v současnosti a jaké byly vaše profese?

Jaro: Vystudoval jsem Filosofickou fakultu Karlovy univerzity v Praze se dvojím záměrem: věnovat se profesionálně tehdy relativně novému oboru: psychologii nebo (když by to nešlo) učit na gymnáziích cizí jazyky (angličtinu) a filosofii. Vyšlo to první. Patnáct let jsem se věnoval psychologii práce ve výzkumném ústavu a potom třicet let v Institutu pro další vzdělávání lékařů v Praze. Poté jsem pět let učil v evangelikálním teologickém semináři a dalších deset let na Fakultě sociálních studií Karlovy univerzity – jako univerzitní profesor psychologie. Učil jsem ale i rok na univerzitě v Lipsku a též i na univerzitě v Innsbrucku atp.

Marta: Vystudovala jsem střední rodinnou školu (školu pro ženská povolání) v Českém Krumlově a pracovala jsem jako sekretářka v Ostravě, ve Zlíně a v Lovosicích. Později jsem byla zaměstnána jako laborantka v Thomayerově nemocnici v Praze a – to hlavní – věnovala jsem se výchově manžela, dětí, vnoučat a nyní i pravnoučat.



Jak se žije manželce poměrně známého muže? Případně necítila jste se špatně, když se lidé zajímali o manžela a možná vám ho a rodině i tak trochu „brali“?

Marta: Situaci jsem brala tak, jak byla. Manželovi jsem přála, že o něj byl zájem. Jezdili jsme všude spolu, a dokud byly děti malé, tak i s nimi. Jak živa jsem se necítila špatně, právě naopak. Měla jsem radost, když jsem viděla, že to lidem pomáhá a mají radost z jeho přednášek a jeho rozhovorů.



Jaká byla úskalí vašeho manželského soužití?

Jaro: První úskalí začalo čtrnáct dní po svatbě: musel jsem na dva roky na vojnu. Manželku jsem vytrhl z jejího moravského prostředí v Bohumilicích a ve Zlíně a sám jsem narukoval do Kadaně. A bylo to za Čepičky, kdy se u nás na vojně zavedl řád Rudé armády: Když po dvou měsících směla za mnou přijet, museli jsme sedět ve zvláštní místnosti, u nás musel sedět poddůstojník a poslouchat každé slovo (abychom nevyzradili nějaké vojenské tajemství) a dozor v místnosti měl důstojník. A když jsme byli v „opičích horách“ na cvičení – a to bylo celé léto – nesměli jsme se ani dívat na to, jak se žije v civilu, natožpak se setkat s manželkou!

Měli jsme se ženou domluveno, že budeme číst podle určitého pořádku každý den jednu kapitolu z Bible. Tak jsem věděl, že já si tuto kapitolu čtu dnes tady v kasárnách a manželka někde daleko. To nás posilovalo – stejně jako dopisy a modlitby jednoho za druhého. Manželka to také neměla lehké. Pracovala v Lovosicích jako sekretářka, a protože byla (a je) velice krásná a manžela měla na vojně – byl o ni veliký zájem. Bránila se statečně a ubránila se. Pomocí nám byla však i rodina bratra JUDr. Stárka v Kadani, kde jsme se mohli později setkávat a být u nich jako doma.

Když jsem se vrátil z vojny, pracoval jsem ve Výzkumném ústavu v Praze, ale neměli jsme v Praze byt. To bylo další úskalí. Narodil se nám syn a já ho viděl jednou za týden – a to se tehdy muselo pracovat i v sobotu!

Manželka to neměla ani později lehké. Když umírala jedna mladá sestra z našeho sboru a zanechávala tu dvě malé děti, poprosila manželku, aby ty děti vzala k sobě a starala se o ně. Tak nás bylo najednou doma osm – i s babičkou. A právě v takových chvílích jsme měli k sobě nejblíže a cítili jsme, že o nás Někdo pečuje. Každý den ráno jsme si četli z Bible (podle knížek Na každý den z Kalicha). Manželka si s každým z nás někdy četla zvlášť, protože jsme chodili do práce v různou dobu.

A nyní? Jsme osmdesátníci. Každý máme „své nemoci“ – a to dává příležitost ke vzájemné službě a péči – o které jsme dříve neměli ani potuchy. Tady se ukazuje, co je jen na povrchu a co je v hloubi srdce. Pomocí nám vždy byl sbor – konkrétně ten náš v Praze-Bráníce, kde jsme přes zimu, a doma u nás v Třebenicích, kde jsme přes léto. Sbor je nám větší rodinou. A to je velký dar do rodinného života.



Paní Marto, jak máte rozdělenou starost o domácnost nyní a jak to bylo v minulosti?

Marta: Snažila jsem se dát manželovi dosti času na jeho práci, vytvořit mu doma vhodné prostředí. Starala jsem se o děti a jejich výchovu. Nejvíce mi pomáhalo, když jsem dala na radu své maminky a snažila jsem se být trpělivá.



V čem si myslíte, že jste jako žena pro svého manžela důležitá, o co jste se snažila?

Marta: Snažila jsem se, aby byl doma klid, pohoda a pokoj. Myslím si, že žena má ruce nejen na práci, ale též k tomu, aby manžela a děti často pohladila. Podstatné je, aby doma vládl Duch svatý a ne duch nesvatý.



Čím je pro vás manželka důležitá, co vám nejvíce pomáhalo a pomáhá?

Jaro: V tom, jak je manželka pro mne důležitá, souhlasím s Janem Amosem Komenským. Ten svého času v dopise své manželce napsal: „Má milá, po Pánu Bohu nejmilejší…“ Tak byla pro mne Martička důležitá od chvíle, co jsem ji poprvé ve Zlíně zahlédl. Tak je po mne důležitá dodnes. Kdybych ji měl charakterizovat biblickou terminologii, řekl bych, že patří mezi „blahoslavené tiché“ podle Ježíšovy terminologie z kázání na hoře (Mt 5,5). To ovšem neznamená, že by nemluvila, že by byla vždy a za všech okolností zticha, že to je puťka, která sedí někde v koutku a nepromluví za žádných okolností. Není zakřiknutá, není pasivní či lhostejná k tomu, co se děje. Právě naopak!

Abych uvedl příklad: Měl jsem přednášku ve shromáždění křesťanské skupiny, kde žena musí při shromáždění mlčet. Když manželka viděla, že by mohla ke kvalitě přednášky přispět, klidně vystoupila a začala mluvit – i když neměla šátek na hlavě, což tam bylo povinné. Jindy jsme byli na shromáždění křesťanských lékařů v USA ve Virginii. Požádali ji, aby i ona promluvila. Klidně vstala, mluvila a já jsem ji překládal. Hovořila tak, že měla větší úspěch nežli já s učenou přednáškou. Tak tomu ale je vždy. Na mé přednášky chodí téměř vždy se mnou. Když vidím, že by mne chtěla něčím doplnit, vždy jí dám slovo. A posluchači jí poté zatleskají více nežli mně. Ve škole se zastávala menších a postižených s takovou vervou, že – kdybych se to dozvěděl dříve – tak bych se jí bál.

To, že je tichá, znamená, že ví, komu uvěřila, a v té jistotě žije. Ví, jakou má v Božích očích hodnotu, jaká moc jí byla svěřena. Je pevně zakotvena v Bohu a tato důvěra jí dává klid, pokoj, mírnost a tichost. Jestli ji něco charakterizuje v jednání s druhými lidmi, tak to je laskavost.

Ještě jedna její charakteristika je pozoruhodná: smysl pro spravedlnost, zastávání spravedlnosti a spravedlivé vlastní jednání. Ještě jsem se nesetkal s člověkem, který by měl takovou citlivost pro to, co je a co není spravedlivé, jako tomu je u ní. Bral jsem manželku jako dar od Pána Boha a obdivuji její hlubokou zakořeněnost v křesťanské víře a její morální vyzrálost. Když jsme se setkali, tak jsem ani nemohl věřit tomu, že jí je jen dvacet let. Tato zakotvenost ve víře a její životní moudrost mne doslova přemluvily, že jsem se jí velice rychle zeptal, zda by si mne vzala. A když řekla své „ano“ a že bude „ráda“, měl jsem dojem, že stojím před hořícím keřem jako Mojžíš.



Paní Marto, vidíte nějaké důležité rozdíly v životě vaší maminky, vašem životě a v životě vaší dcery či snachy?

Marta: Maminka mi byla vždy vzorem. Ta udržovala u nás doma pokoj a vedla nás k tomu, abychom se chovali podle Slova Božího (Bible). Já jsem se snažila o totéž: ukázat svým dětem a snachám též, co to znamená. Babička – maminka – dcera: každá z nás je jiná a každá žijeme v jiné době. Společný nám však v životě je základ podle Božího Slova.



Co byste přála ženám dnes?

Marta: Přála bych ženám dnes dobrou dávku trpělivosti a laskavosti a něco, co je nic nestojí: úsměvy a laskavost pro manžela i pro děti.



Co byste vy, muž, přál ženám dnes?

Jaro: Otevřené oči. Aby si z Bible vyposlechly proroka, který nás upozorňuje na to, že „člověk hledí na to, co je před očima, ale Hospodin hledí k srdci“… Aby se při seznamování s mládencem nedaly svést tím, co vidí – ať je to jeho postava nebo postavení, ale tím, co je pro něho důležité a co je tím nejdůležitějším. A obdobně aby se dívaly i na sebe a hleděly si uspořádat žebříček svých nejdůležitějších hodnot, toho, co je pro život důležité, dokud je čas a každodenní strasti a životní těžkosti cele nezahltí starostmi.

Maminkám bych doporučoval uvědomit si, že dítě je dar, který jim Pán Bůh dal, a o vzácný dar je třeba pečovat a moc se mu věnovat. Využívat každé příležitosti k tomu, aby s ním byly a zvažovaly, že „dar je úkol“ (německy: Gabe ist Aufgabe) – že jsou za dítě a jeho výchovu odpovědné.

Manželkám pak bych přál obdobný postoj k manželům – i když vím, že si kolikrát mohou právem říci o manželovi, že „to je dar!“ A přál bych ženám, aby byly hluboce zakořeněny ve víře, protože žena je „pevnou půdou“ celé rodiny. A rodina musí stát na betonové desce nadějných hodnot.

Za rozhovor děkuje Marcela Řezníčková.

Se svolením převzato z časopisu Rodinný život 1/2010
Předplatné či ukázkové číslo si můžete objednat na adrese: Centrum pro rodinný život, Biskupské nám. 2, 771 01 Olomouc, tel.: 587 405 250, e-mail: rodina@arcibol.cz Více o časopisu se lze dozvědět na www.rodinnyzivot.eu

***

- Jaro Křivohlavý na webu www.vira.cz
- Jaro Křivohlavý - výběr z literatury

Bůh nám drží palce!

Bůh nám drží palce!
(17.1.2017) Zemřel americký astronaut s českými kořeny Eugen Cernan (* 14. 3. 1934 † 16. 1. 2017).

Týden modliteb za jednotu křesťanů

(15.1.2017) "Týden modliteb za jednotu křesťanů" se slaví každý rok od 18. do 25. ledna (nebo na jižní polokouli kolem...

Jaký byl smysl oběti Jana Palacha?

(14.1.2017) "Živý člověk zemřel, aby mrtví zůstali žít." Jan Palach se 16. ledna 1969 zapálil na Václavském náměstí...

Josef Kemr

(14.1.2017) Josef Kemr (20. 6. 1922 – 15. 1. 1995) vynikající herec a aktivní křesťan.

Dnes je PÁTEK 13.

(13.1.2017) Co kdyby přece jenom...?

Etty Hillesum - výročí narození (15. 1. 1914)

(13.1.2017) Už uplynulo více než 100 let od narození Ester "Etty" Hillesum. Etty se narodila 15. ledna v roce 1914 v...

Jan Heller - jeden z českých předních biblistů († 15.1.2008)

(12.1.2017) Když se přiblíží stáří, sil ubývá. Co bude dál? Někdo ulpí na tom, co uplývá. To rozmnožuje bolest....

Setkání mládeže v Nitře na Slovensku (pololetky pá 3.2.- ne 5.2.2017)

Setkání mládeže v Nitře na Slovensku (pololetky pá 3.2.- ne 5.2.2017)
(10.1.2017) Pojeď s námi do Nitry na setkání mládeže! Odjezd autobusu z Brna.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)