Zastřelili jsme vašeho syna, řekli komunisté mým rodičům,

1.7.2007, Petr Esterka

Zastřelili jsme vašeho syna, řekli komunisté mým rodičům,

Znal jste někoho, komu se útěk za hranice už podařil?

Přímo z Bojanovic utekli tři mladí kluci, jeden z nich byl můj bratranec Laďa. Všechny překvapilo, že se jim skutečně podařilo do Rakouska se dostat. Byli ale ještě mladiství a policie vyvinula na jejich rodiče obrovský tlak, aby požádali rakouskou vládu o jejich vydání zpět; oni nedokázali říci ne. Stál jsem zrovna před našim domem, když Laďu odváděli v želízkách od rodičů. Viděl jsem něco takového poprvé v životě a dost mě to šokovalo.



Uchránil je nízký věk před trestem?

Kdepak; všichni byli odsouzeni, bratranec dostal tři roky. Obvinili ho dokonce z toho, že zapálil jezedácký stoh slámy, ačkoliv to bylo zcela nemožné, protože v době, kdy stoh hořel, byl Laďa právě v Rakousku. Když ho pustili z vězení, rozhodl se, že uteče znovu – teď už byl plnoletý. /.../



Jak jste se připravoval na emigraci vy?

Dával jsem pozor na všechno, co se týkalo železné opony. Ze Svobodné Evropy jsem se dověděl, že kolem hranic jsou nejen ostnaté dráty, ale i dráty s vysokým elektrickým napětím, někde i miny. Slyšel jsem rozhovory s těmi, kteří unikli a přelstili stráže. To se ale povedlo jen výjimečně, někteří byli zastřeleni, jiní byli zabiti elektřinou, většina byla zadržena a potrestána. Mnoho mi řekl jeden host na svatbě mých příbuzných. Pronajal si totiž blízko hranic kousek louky na sečení. Vejít tam mohl jen na zvláštní povolení a pod dohledem dvou ozbrojených pohraničníků. Uprostřed louky byl nápis: „Pozor! Zakázané pásmo. Střílíme bez varování!“ „Viděl jste stráže?“ zeptal jsem se ho. „Ano, chodily vždy po dvojicích. Někteří jezdili na koních, jiní chodili pěšky. Ti s sebou měli cvičené psy.“ „A dráty?“ vyzvídal jsem dál. „Jsou jich tři řady. Stojí tam i kulometné věže; jsou od sebe tak daleko, aby bylo z jedné vidět na druhou.“



Dnes to jsou obecně známé informace, ale tenkrát pro vás měly cenu zlata.

Uvažoval jsem o tom, schovat se do vlaku, který pojede do Rakouska. Pozoroval jsem na nádraží vlaky, studoval jízdní řády, několikrát cestoval z Brna do Prahy, jen abych ve vlaku našel nějaké místo, kde bych se mohl skrýt. Nic jsem nenašel, pouze si vzpomněl, jak se za války partyzáni schovávali pod vagóny. V létě jsem náhodně potkal turistu z Vídně a svěřil se mu se svými plány. Slíbil, že mi pomůže. Chtěl jsem především vědět, jestli stráže prohlížejí na hranicích také spodek vlaku. Domluvili jsme se, že až se vrátí do Vídně, pošle mi pohlednici se zmínkou o počasí. Pokud napíše, že bylo slunečno, znamená to, že se vlaky zespodu neprohlížejí. Za několik dní mi přišel z Rakouska pohled: „Měl jsem ohavné počasí, celou cestu byla bouře.“



Vlakem to tedy nešlo.

Toužil jsem po společníkovi, abychom mohli útěk připravovat společně. Partil jsem s jednou dívkou, jejíhož bratra ubili komunisti ve vězení. Nabídl jsem jí, aby šla se mnou - kategoricky odmítla, že nebude riskovat. Dal jsem se dohromady se spolužákem z gymnázia Jožou Šupou a kamarádem z dětství Pavlem Bohunem. Domluvili jsme se, že utečeme spolu. Se svými plány jsem se svěřil i tatínkovi: „Pokud uteču, budete mít problémy.“ „Máme je stejně,“ odpověděl tatínek, „a jestli máš odvahu se o to pokusit, ať je Pán Bůh s tebou. Je lepší, kdyby aspoň jeden z nás žil normálním životem na svobodě, než abychom tu všichni živořili.“ Nabídl se dokonce, že se pokusí získat nějaké informace od kamaráda, který žil v pohraniční vesnici - ten se ale odmítl angažovat. /.../

Veškerou aktivitu jsem směroval na přípravu útěku. S Šupou jsme jednou sedli na motorku a jeli do Mikulova prozkoumat teritorium. Stavili jsme se i ve Valticích, odkud byly přímo ze silnice vidět zátarasy z ostnatých drátů. Bylo to před Vánoci.



Proč vás lákal právě Mikulov?

V Mikulově jsem jednou hrál fotbal a všiml si, kterým směrem od města stojí kulometné věže. Hranice musí být někde u nich. /.../



Snažil jste se na sebe zbytečně neupozorňovat.

Přesto jsem neunikl velkému vyšetřování. Jednou před skončením směny mi kádrovák vzkázal, že se mám hlásil na StB. Co mi zbývalo? Šel jsem. Cestou jsem potkal spolužačku a poprosil ji, pokud se nevrátím do zítřejšího rána, aby řekla rodičům, kde jsem. StB sídlilo ve vile u cukrovaru. Začal mě vyslýchat vyšetřovatel v civilu. Věděl, co jsem kdy řekl na gymnáziu, v továrně, na internátu ... Chtěl mi přišít, že jsem vykládal, že čekáme osvobození od Američanů. Znovu jsem mu musel vysvětloval, proč nejsem v ČSM. Dlouho se díval oknem ven a pak se zeptal: „Chceš se stát knězem?“ „Neměl jsem možnost se rozhodnout.“ „Proč jsi tedy studoval na biskupském gymnáziu?“ „Tehdy to snad možné bylo, ale dnes už ne.“ Po nějaké době se vyšetřovatelé vyměnili. Ten nový byl vysoký a silný, mluvil ostře a hlasitě. Byl to odporný, zlovolný člověk. Řval na mě a v jednu chvíli mě chtěl zfackovat.. Nakonec mě propustili, ale já věděl, že se kruh kolem mě stahuje. /.../

Po návratu domů jsem se okamžitě sešel s Jožou a rozhodli jsme se, že zkusíme přejít hranice na vlastní pěst. Čím dřív, tím líp, každý den zdržení znamená větší riziko. Rozhodli jsme se pro zítřek. „Ještě něco,“ řekl Joža, „dostal jsem dopis od známého, s kterým jsem bydlel na koleji, že se u mě zítra staví. Jistě ale odejde včas, abychom mohli vyrazit.“



Nechtěli jste se také ozbrojit?

Diskutovali jsme o tom, ale nakonec jsme od této možnosti upustili. Kdyby nás chytili se zbraněmi, byla by to velmi přitěžující okolnost. Nebylo ani jednoduché nějaké zbraně sehnat.

Po noční směně jsem šel na ranní mši, kde jsem se měl sejít s Jožou. Vedle něho ale klečel kamarád, o kterém mi včera vyprávěl. Jmenoval se Vláďa Syrovátka. Měl nějaké podezření a tak prohledal Šupův sportovní pytel. Našel v něm izolační kleště na střihání drátů (a to i drátů vysokého napětí), gumové rukavice a pepř. Došlo mu, že kamarád chce za hranice, a požádal ho, jestli by nemohl jít s ním. Oba kluci byli mladší než já a já za ně cítil trochu zodpovědnost. „Proč chceš utéct?“ zeptal jsem se Syrovátky. „Chtěl jsem být lékařem, ale na fakultu mě nepřijali. Mám příbuzné v USA,“ odpověděl. Vysvětlil jsem mu, jak je naše akce nebezpečná, mohou nás zastřelit, roztrhat psi nebo nás chytí a dostaneme mnoho let kriminálu. Sýr – jak jsme mu říkali – ale stále chtěl jít s námi. Domluvili jsme se, že záleží jen na něm, jestli přijde odpoledne na náš sraz.



Vaše maminka stále nic netušila.

Vždy jsme spolu o všem hovořili – s výjimkou mého útěku. Nemohl jsem to prozradit: nebude-li maminka o ničem vědět, nemohou ji obvinit ze spoluviny. Zabalil jsem si věci. Gumové rukavice a izolované kleště na cvikání drátů s vysokým napětím jsem dal na dno pytle, nahoru jsem uložil šaty, prádlo a boty. Do postranní kapsy jsem zasunul německý slovník a holicí prostředky. Naposledy jsem se rozhlédl po pokoji: v rohu kopací míč, knihovnička, vzpomínky na mládí … Poobědvali jsme, a když jsem odcházel, vyšla se mnou maminka před dům. Tam jsme se rozloučili. Zavolala dokonce i mého sedmiletého bratra: „Rozluč se s Peťou.“ Evidentně tedy něco tušila.



S tatínkem jste se neviděl?

Doběhl jsem k autobusu, který jel do Hodonína, chviličku před jeho odjezdem. Otec už v něm seděl se dvěma spolupracovníky – jeli na odpolední směnu. Z okna jsem zahlédl maminku s bratrem před naším domem, projeli jsme kolem kostela, který byl středobodem mého života, od třešňové aleje jsem se naposledy podíval na své Bojanovice: „Kdož ví, jestli se sem ještě někdy vrátím?“ Dojeli jsme do Hodonína ke kostelu, kde tatínek vystupoval. Neřekl jsem mu, že právě teď utíkám, ale on to dobře vycítil. Když procházel kolem mě, na okamžik se zastavil: „S Bohem, Peťo!“ „S Bohem.“ Vystoupil a já pokračoval dál k vlakovému nádraží.



Čekal na vás i Sýr?

Čekali tu oba. Byli nervózní, měli pocit, že je sleduje nějaký policista. Pokusil jsem se je uklidnit. Koupili jsme lístky do Znojma a sedli na vlak do Břeclavi, kde jsme museli přestupovat.



Už jen dostat se do příhraničního pásma nebylo snadné.

Kromě hlídkových věží a elektrických drátů byli největším nebezpečím lidé. V těchto místech bydleli hlavně pohraniční strážní, estébáci a udavači. Bylo nepsaným pravidlem, že když se v okolí vyskytl někdo cizí, hned informovali policii. Kdo chtěl vstoupit do pohraničního pásma, byl kontrolován. Musel mít nějaký důvod.

Před šestou jsme byli v Břeclavi a museli čekat na přípoj. Okolo chodila stráž – dva pohraničníci se psem a samopaly. Stranou od ostatních nástupišť stál náš vlak. Koupil jsem si v restauraci sodovku a zmrzlinu a sedl si v parku před nádražím. „Nazdar, Petře!“ zaslechl jsem najednou dívčí hlas. Otočil jsem se a uviděl svou spolužačku Drahu. Představila mě svým kamarádkám a zeptala se, kam jedu. „Do Znojma.“ „To je prima. Holky jedou stejným směrem.“ Vyděsil jsem se a uklidnil až poté, co mi řekly, že vystupují ještě před Mikulovem. Mezitím přišel Joža a Sýr. V hovoru s děvčaty nám čas rychle utekl a skoro jsme zapomněli na nebezpečí, kterému jdeme vstříc. Připomenula nám to pohraniční stráž, která prohlížela cestující, co nastupovali do vlaku. Někteří lidé museli ukazovat povolení, my naštěstí ne. Snad proto, že nás byla celá skupinka. Bohu díky, že jsme děvčata potkali!



Vystoupily dívky skutečně před Mikulovem?

Ano. Pomalu začalo zapadat slunce, měl to být poslední večer v naší vlasti. Do kupé přistoupily dvě staré ženy a děvče. Hovořily o slavnosti, ze které se vracely, a za chvíli přešly k uprchlíkům: dnes už prý není možné utéct. „Zrovna minulý týden jsem slyšela střelbu,“ řekla jedna z nich. Takový pochmurný hovor nám odvahy nedodal seděl jsem proti kamarádům a viděl, jak jsou v obličeji úplně bílí. Navíc jsem si na jedné zastávce všiml, jak do vedlejšího vagónu nastoupili pohraničníci, aby překontrolovali povolení. Žaludek jsem cítil až v krku. Kdykoliv jsem se později vrátil v myšlenkách k tomuto dni, nevybavilo se mi samotné překročení hranic, ale situace, kdy sedíme v kupé a blíží se k nám stráže. I všechny mé sny, které se útěku týkaly, se odehrávaly ve vlaku. Zdály se mi v Itálii, v Americe, pořád jsem seděl v té lokálce do Mikulova a říkal si: „Co tady zase dělám?“



Co jste tehdy udělali?

Stráže už prováděly kontroly v předních kupé našeho vagónu, když jsem v dálce zahlédl světla: Mikulov se blíží. Vstal jsem a lehce kývl na kamarády. Vyšli jsme na chodbičku. Byli jsme už na okraji města, ale čekat, až dojedeme k nádraží, jsme nemohli. Otevřel jsem dveře vagónu a zavelel: „Za mnou!“ Vlak vjel do zatáčky a zpomalil. Vyskočil jsem a kamarádi mě následovali. Nikdo se nezranil, ani jsme nevzbudili pozornost stráží.



Měli jste veliké štěstí.

Zdaleka ne poslední, které nás toho dne potkalo. Věděli jsme, že hranice je na jihu, ale báli jsme se jít přímo k ní, protože pole mezi nádražím a hranicemi bylo pravděpodobně hlídáno ještě pečlivěji než ostatní území. Nejlépe bude, když se vmísíme mezi lidi, kteří mezitím vystoupili ve stanici z vlaku a půjdeme s nimi směrem do středu města. Snažili jsme se být co možná nejtišší a dostali jsme se pak ven z města. Ukryli jsme se v jednom vinohradu. Zbavili jsme se všeho přebytečného a pomodlili se.

Nevěděli jsme přesně, kde jsme a jak daleko leží hranice, to nejpodstatnější jsme ovšem znali: kterým směrem je Rakousko. Vyšel měsíc. Jeho svit nám usnadňoval cestu, ale zároveň jsme se báli, že nás bude i z dálky vidět. Opustili jsme vinohrad a přešli na louku plnou keřů. Přebíhali jsme od jednoho k druhému a kryli se v jejich stínech. Za silnicí bylo pole s nedozrálým obilím. Plížili jsme se za sebou a Sýr trval na tom, že bude uprostřed, protože si prý doma zapomněl brýle. (Později přiznal, že se bál psů.) Já s tlumokem postupoval poslední a co chvíli jsem za sebe hodil hrst pepře, aby psi nenašli naši stopu.

Kolem půlnoci jsme měli za sebou tři hodiny plazení. Sýr se přestal ovládat: „Já už dál nejdu, jsem úplně vyčerpaný. Vraťme se.“ Vysvětlil jsem mu, že to už není možné, že jsme ve vinohradu nechali věci, podle kterých nás identifikují. Kdyby nás dostali, čekal by nás jistě kriminál. Odpočinuli jsme si a pomodlili se. Jak dobře se člověk modlí, když se octne ve skutečném nebezpečí! Slova, která jsem dříve opakoval tak často, znamenala nyní mnohem víc... Byla asi jedna po půlnoci, když jsme vyrazili dál. Tempo našeho plížení se zvolňovalo, přestávky byly delší, tlumok čím dál těžší, pepře ubývalo. Konečně jsme došli na konec obilného pole a vstoupili do pokosené jeteliny.



Tam vám ani plazení nebylo moc platné.

Byli jsme k zemi úplně přilípnutí, přesto jsme jistě byli dost na ráně. O seschlé stvoly jateliny jsme si rozedřeli lokty a kolena. Jak rádi jsme se konečně dostali do řepného pole – tady se dalo ukrýt v řádcích, porost byl celkově vyšší a snadněji se tu plížilo. Noc ale nebyla nekonečná a kolem třetí hodiny jsme zahlédli náznak svítání. Brzy vyjde slunce a stráže nás uvidí. Modlili jsme se, ať se co nejdříve dostaneme k drátům. Před námi jsme ale neviděli nic než malou vyvýšeninu, ze které se vyklubal železniční násep. Plížili jsme se k němu a vůbec nevěděli, co je za ním. Pokládal jsem za svou povinnost zvednout hlavu a podívat se přes násep. Už tehdy se mluvilo o tom, že pohraničníci mají dalekohledy uzpůsobené pro noční vidění. „Pokud o nás ví,“ říkal jsem si, „dostanu kulku mezi oči, jakmile vystrčím hlavu.“ Odhodlal jsem se k tomu a přímo před námi, jako bychom k ní celou dobu směřovali, stála kulometná věž. Byli jsme tak blízko, že jsem mohl rozpoznat siluety stráží. Pod věží byla zoraná půda s řadou drátěných zátarasů.



Byli jste tam, kde jste chtěli být.

Bylo nám jasné, že přímo k věži jít nemůžeme. Za náspem po naší pravé ruce se táhlo nějaké pole, vypadalo to opět na obilí. To by nám poskytlo lepší úkryt, a proto jsme se rozhodli zkusit to tam. Za pásek jsem si upevnil gumové rukavice, které mi měly pomoci při stříhání drátů s vysokým napětím a sportovní pytel jsem dal Sýrovi, aby ho nesl. Proplížili jsme se pod náspem a ponořili jsme se do obilí. Políčko bylo široké snad šedesát metrů. Když jsme byli asi v polovině, ozval se blízko nás výstřel. Přirozeně jsme ztuhli. Nedaleko nás se rozzářila světelná raketa.



Věděli o vás?

Uslyšeli jsme hlasy a přiblížující se kroky. „Tak. Jestli nás teď okamžitě nezastřelí a jenom chytí, řeknu jim: ‘Chlapi, to jste nás nemohli chytit hned na začátku?’“ napadlo mě. Jak rychle se kroky blížily, tak se ale začaly vzdalovat. Dodnes vlastně nevím, co ta raketa znamenala a proč přišli vojáci tak blízko k nám. Snad to byla jen výměna stráží. Když se všechno zklidnilo, pokračovali jsme v plížení na konec pole. Před námi stály tři řady ostnatých drátů. V tom prvním jsem viděl i čtyři dráty vysokého napětí nad sebou, které jsem poznal podle izolátorů. Mezi námi a prvním plotem byl pěkně upravený pás ornice – hned mě napadlo, jestli tam nejsou miny. Od východu se začalo rozednívat a my se nemohli dlouho rozmýšlet co dělat dál. Museli jsme riskovat. Měli jsme jen dvoje střihací izolované kleště, Sýr, který se k nám přidal na poslední chvíli, neměl nic – bylo tedy jasné, že musí postupovat za námi. Znovu jsme se pomodlili a dohodli se, že já přestřihnu nejspodnější elektrický drát a Joža přestřihne ten nad ním, skoro ve výši pasu. Kromě toho jsme museli prostříhat i ostnaté dráty. Už jsem dával povel: „Jdeme,“ když mě ochromila křeč v levém stehně. Museli jsme ještě chvilku počkat a Joža si mezitím všiml, že ještě před ostnatými dráty je na konci obilného pole natažen solitérní drát. Kdybychom postupovali v úplné tmě, nemohli bychom ho uvidět. Jsou na drát napojeny miny, nebo je to signalizační zařízení? Co s tím? Nakonec jsme se rozhodli, že drát nepřestřihneme, ale překročíme. Vyrazili jsme a já zažil okamžik neuvěřitelně koncentrované pozornosti: do hloubky jsem si uvědomoval, co dělám já, mí kamarádi, i to, co se děje na věži. Překročili jsme drát a stanuli u ostnatých drátů. Jak jsem si u nich kleknul a ohnul kolenem trávu, která se přiblížila elektrickému drátu, začaly z něho sršet jiskry. Přiložil jsem kleště a přestřihl první drát.



Mohli jste být seškvařeni zaživa.

Byla to technická záležitost a já se mnohem víc bál psů. Teprve později jsem se dozvěděl, že více než polovina všech lidí, kteří zemřeli na hranicích, byla seškvařena elektrickým proudem. Měli jsme speciální elektrikářské kleště s izolací na patnáct set voltů, ale později mi nějaký pohraničník prozradil, že v drátech na hranicích bylo pět tisíc voltů. „Jak je možné, že jsme neshořeli?“ ptal jsem se ho. Prý to může být u kleští podobné jako u výtahů: taky je napsáno, že unese tři lidi, ale ve skutečnosti je normován na mnohem větší zátěž.



Vás čekal druhý plot.

Zatímco u první zátarasy si dodnes naprosto přesně pamatuji, co jsme dělali, u druhé nevím skoro nic. Překonali jsme ji automaticky. Ve třetím plotu bylo nejvíc ostnatých drátů, takže Syrovátka, který s batohem na zádech lezl prostříhaným otvorem poslední, v něm uvízl. Já se Šupou jsme byli už za dráty a začali jsme skoro utíkat, když jsme si uvědomili, že Sýr s námi není. Vrátili jsme se a museli ho z drátů vystříhat. Můj pytel tam ale zůstal. Začali jsme utíkat směrem, kde by mohly být hranice mezi Moravou a Rakouskem. Kluci běželi přede mnou, já se vzadu ohlížel, kdy se za námi strhne poplach. Najednou koukám a hoši se přede mnou ztratili: tekl tam malý potůček, který zřejmě tvořil přirozenou hranici a oni do něj spadli. Ve chvilce byli venku a začali prchat dál. Sýr si najednou uvědomil, že ztratil v potoce botu, a vrátil se pro ni. Vylovil ji, popadl do ruky, ale s obouváním se už nezdržoval a utíkal naboso. Přišlo mi hodně hloupé vracet se pro botu, když jsme byli tak blízko, že by nás mohli z nedaleké kulometné věže zastřelit.
Za chvilečku, možná tak po padesáti metrech, jsme uviděli malá úzká políčka – to by už mělo být Rakousko, vždyť u nás byly zcelené lány! – a za chvíli byl před námi i hraniční kámen. Na jedné straně bylo napsané ČSR, na druhé Österreich. Na odpočinek bylo ještě brzy. Věděli jsme, že pohraničníci někdy střílejí i do Rakouska, takže jsme nekřičeli radostí, neobjímali se, jen tiše utíkali dál. Až jsme vyběhli na malý kopeček a sedli si pod Boží muka. Sýr mě požádal, abychom se opět pomodlili. Ohlédl jsem se a uviděl hradbu drátů a hlídkové věže.



Konečně mohly propuknout pocity.

Ten koncentrák obehnaný ostnatým drátem jsme měli za sebou a v sobě nádherný pocit svobody. Byl to úžasný risk, povedlo se nám nemožné když se nad tím člověk zamyslí, je to proti všem zákonům.



Asi vás vedl Pán.

Zřejmě. Nejdřív jsme si říkali, jaké jsme měli obrovské štěstí, postupně jsme si ale začali uvědomovat, že to bylo trošku víc než jen štěstí. Sýr prohlásil: „Když mi od této chvíle někdo řekne, že zázraky neexistují, odpovím mu: A co se pak stalo té noci ze 14. na 15. června 1957?“



Nepostihly rodinu po vaší emigraci nějaké represe?

Dlouho jsem nevěděl, jak byli deptaní.

Hraniční čáru jsme překonali ve tři čtyři hodiny ráno a o půl osmé už u nás doma byla tajná policie. U drátů jsem totiž musel nechat svůj sportovní pytel s věcmi, kde jsem měl v německém slovníku napsané své jméno. Tajní začali prohledávat celý dům, hledali písemnosti, letáky, kontakty ... Nic nenašli a taťka s mamkou si ohromně oddechli: věděli totiž, že jsem nějaké písemnosti měl. „Kde ale můžou být?“ divili se a můj tehdy sedmiletý bratr povídá: „Já je schoval. Jsou pod strožokem.“ „Tam se přece tajní dívali,“ nevěřili rodiče. „Já je tam položil až potom, co se pod strožok podívali,“ usmál se bratr. Byl tuze fikaný. Nedali mu ale pokoj ani ve škole. Některé učitelky ho už v první třídě zavolaly před tabuli a veřejně se mu vysmívaly, že má bratra – zrádce ve Vatikánu.

Ještě ten den, co jsem utekl, ztratil tatínek práci. Rodičům řekli, že mě při útěku zastřelili, a maminka po té zprávě během 14 dnů dočista zešedivěla. Až později se mi podařilo poslat jedné kamarádce do Hodonína pohlednici z Vídně: psal jsem německy něco o tom, že jsem se v pořádku vrátil z výletu na Moravu. Dívka můj rukopis poznala a přinesla lístek našim. Teprve z toho psaní maminka poznala, že žiju.

Rodiče na tom byli ekonomicky moc špatně. Když jsem byl po šesti letech v Římě svěcený na kněze – oni za mnou pochopitelně nesměli –, chtěli si udělat aspoň trochu slavnostnější oběd a to i se zákuskem. Měl to být cviboch, sladká buchta, do které se dávají vajíčka, aby chytla žlutou barvu. Rodiče ale tenkrát ani na ta vajíčka neměli.


***

Se svolením zpracováno podle knihy „Rozhodni se pro risk“ – rozhovor Aleše Palána s biskupem Petrem Esterkou, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

Internetový on-line rozhovor
s biskupem Petrem Esterkou
proběhne v úterý 10.7.2007 na webu vira.cz.
Do rozhovoru se můžete zapojit i vy.
Otázky je možné klást již nyní.

Autor: Petr Esterka   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: útěk  |  exil, emigrace, vyhnanství  |  STB, komunistická tajná policie  |  politika  |  Komunismus a socialismus  |  totalita  |  dobrodružství  |  ČSSR (1948 - 1989)  |  1948 - 1960 - padesátá léta  |  hranice, meze


Související texty k tématu:

Komunismus a socialismus:
Milada Horáková - slova před popravou- Komunismus v prorocké předpovědi filosofa z 19. století
- Komunismus je mrtvý, avšak je třeba se z něj poučit
- Čechoameričan biskup Esterka v boji proti komunismu
- Další texty k tématu komunismus a socialismus zde

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Úcta a respekt v manželství
Když chceme, aby druzí respektovali naše hranice, musíme my sami respektovat ty...





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze