„Pánbíček Tě potrestal!“

„Alešku, neskákej!“, napomínala babička.

Alešek skákal, upadl, brečel.

„Pánbíček Tě potrestal!“, ozvalo se z babiččíných úst!

Takovéto výroky jsou opravdu nešťastné ba nepřípustné, protože zakládají v člověku špatný obraz Boha. Ale otázka, zda Bůh trestá, jak trestá a koho trestá je závažnou otázkou i pro dospělého.

Jedni řeknou: „Netrestá, je milosrdný, je přece láska!“

Druzí řeknou: „Trestá, je totiž spravedlivý!“.

Třetí:“Trestá, když je to výchovné!“

Je to téma na vědeckou práci, která by měla vzít v úvahu biblistiku, systematickou teologii ale i psychologii a dějiny. Pokusme se přesto o úvahu stručnou a snad i přehlednou.

Pokud člověk dělá zlo,
dostává se do rozporu s řádem stvoření

Vyznavači i odpůrci představ o trestajícím Bohu najdou samozřejmě v Písmu dost opor pro svá tvrzení. Těmi se zde nebudeme zabývat. Všimněme si zásadnější věci. Abychom vůbec mohli o Bohu mluvit, musíme o něm mluvit za použití zkušeností a poznatků, kterých jsme nabyli v tomto stvořeném světě. Mluvíme ale o někom, kdo nejen tento svět stvořil, ale kdo ho nekonečně přesahuje! O kom tento svět sice svědčí, ale koho nemůžeme ani „uzavřít“ do měřítek našich zkušeností, ani ho pochopit v rozměrech pozemských reálií. A tento Bůh ve Starém zákoně mnohokrát říká slovy svatopisců, že není jako člověk, nehodnotí věci jako člověk, naprosto přesahuje vše, co je stvořené. Pokud tedy mluvíme o trestajícím nebo milosrdném Bohu, potom si musíme velmi jasně uvědomit, že mluvíme „lidskou mluvou o nadlidských skutečnostech“. A že tedy každá představa o trestajícím či milosrdném Bohu by byla špatná, pokud bychom si ho představovali jen tak, jak známe trestajícího či milosrdného člověka! Na rozdíl od člověka je Bůh tvůrcem celého řádu bytí a člověka do tohoto stvořeného světa postavil tak, aby s ním (tedy se záměrem stvořitele!) byl v harmonii. Pokud člověk dělá zlo (a to ať vědomě nebo nevědomě), dostává se s dobrým řádem stvoření více či méně do rozporu. Pokud dělá zlo někdo jiný, potom tento rozpor s Božím řádem postihne i nevinného. A to nenese nikterak dobré důsledky. Konečně pokud lidi postihne přírodní katastrofa, jsou její důsledky pro lidi tragické, ale ještě tragičtější by bylo přesvědčení, že ono zemětřesení či povodeň jaksi „ze vzteku“ nebo jako „výchovný pohlavek“ seslal na lidi Bůhm o své vůli sám.  Zdá se, že v takovém případě naše vysvětlení: „Pán Bůh nás (nebo je) trestá“ je spíš snahou nějak „omluvit neomluvitelné“, totiž omluvit nebo snést utrpení nebo smrt těch, kteří ani nic zlého neudělali.

Starý zákon ukazuje mnohdy velmi názorně co znamená, když se člověk vymkne oblasti, kterou Bůh pro něho připravil. Když vyvolený národ, se kterým Hospodin uzavřel smlouvu, na Hospodina nedbal, vedlo se mu zle, nepřátelé ho přemohli, protože „byl mimo koridor Božího plánu“. Lidově: Bůh ho potrestal. Ve skutečnosti: vybočil do prostoru, kde pro něj nebylo dobro připraveno. A tak je to mnohdy i s námi dnes.

Proč někteří lidé touží
po  Božích trestech

Podívejme se ještě na to, proč mnohý člověk jaksi po Božích trestech touží. Může to být z pocitu bezmocnosti a jakési skoro krvelačné touhy po odplatě. Bůh je silnější než já a než mí nepřátelé, tak toužím, aby je přemohl a pokořil, když já na to nemám dost sil. To je sice pochopitelné, ale není to nikterak svaté. Závažnější je něco jiného. Když si totiž člověk uvědomuje destruktivní sílu zla, která někoho ničí, a ten se jí nemůže bránit. Když si uvědomuje poškození nebo přímo převrácení Božího řádu zločinci. A proto touží, aby tento řád Bůh svou mocí napravil. Tedy „hříšníky potrestal“ a tak obnovil svůj vlastní řád.

Jenže Starý i Nový zákon svědčí o tom, že Bůh mnohdy s oním napravením řádu nespěchá. A že se nedá také zneužít k tomu, aby na naše přání či rozkázání pokořil a potrestal škůdce, které my sami označíme. Není pravda, že Starý zákon zná jen odplatu zlem za zlo a Nový zákon zná milosrdenství. Zlé důsledky zla i nekonečné Boží milosrdenství zná starý Izrael i církev, Starý o Nový zákon.

Představa, že Bůh trestá tak, jak by vlastně trestal člověk, kdyby měl jeho moc, je špatná a Bohu křivdí.  Představa, že zlo, které děláme, nemá žádné důsledky je naivní a bludná.

Poznání Boha
a výpovědi o něm jsou jen analogické 

Z důvodů pedagogických mluví Písmo mnohdy (zejména ve Starém zákoně) o Bohu a jeho jednání jako o člověku – a to nejen když jde o Boží tresty. Zralá křesťanská víra ale má vědět, že Bůh člověka opravdu nekonečně převyšuje a že mu proto nemůžeme přikládat lidské vlastnosti. Už svatý Tomáš Akvinský s důrazem učil, že všechno naše poznání Boha a výpovědi o něm jsou jen analogické (čili obdobné), protože pro plné poznání a vyjádření Boží skutečnosti nemáme schopnosti a nástroje. Můžeme si tedy jen pomáhat obrazy, vzatými z lidského, pozemského života.

Pokud tedy někdo tvrdí, že Bůh trestá a má představu, že trestá jako člověk, jen s větší silou, měl by se zamyslet nad svou motivací. Právě tak se ale má zamyslet nad svou motivací ten, kdo má dojem, že Bůh okamžitě laskavě všechno zlé, co uděláme, odstraní a že nás tedy naše zlé myšlenky a činy nemohou nijak dostihnout.

Korunujme naši úvahu tvrzením, že zásadním zájmem Božím je spása čili věčná záchrana člověka. Pro tuto záležitost dal Bůh i svého Syna jako spasitele, který chce spasit všechny lidi. Zcela napravený řád Božího stvoření zde na zemi nezastihneme, bude až v novém nebi a v nové zemi po Ježíšově druhém příchodu. Teď jen usilujeme o to, abychom se mu jak to jen dokážeme přiblížili.  

Dodatek: Řada tvrzení, která jsou zde uvedena, z Písma a učení církve sice vycházejí, ale bylo by správné je také citáty z Písma a církevních autorit doložit. Záměrně jsem to nedělal a prosím laskavého čtenáře, aby, pokud chce, si sám vyhledal biblická místa, která vyjadřují nebo osvětlují to, co je zde napsáno.