Radovala ze života
Za svého působení v Náchodě jsem se setkával se slečnou Drahuší Haškovou. Byla to už starší slepá paní. Její přítelkyně ji vodily do kostela, kde patřila k nejpozornějším posluchačkám. Když jsem k ní o večerech přicházel, bývala samozřejmě potmě, elektrické světlo nepotřebovala. Jakmile jsem vstoupil, šla ihned k vypínači; okamžitě myslela na to, abych do něčeho nevrazil nebo neklopýtl.
Viděl jsem, jak si sama dokázala uvařit jednoduchá jídla. Krásně psala na psacím stroji. Dělala minimálně chyb, opravovat se nemohla. Tak napsala i svůj životopis. Psala také slepeckým písmem do časopisů pro nevidomé. A jak rychle tímto písmem psala, tak rychle je i četla. V létě sedávala na své verandě a těšila se z vůně květin a ze slunečních paprsků. Dovedla si všechnu tu letní krásu představit, neboť ve svém mládí viděla. S jakou vřelostí byla účastna našich rozhovorů. Jak se dovedla smát, jak se radovala z velkého daru života, jak byla duševně bohatá a naplněná jasem!
Učila mne svou radostí,
abych se ze všeho dokázal také radovat
Cítil jsem v její blízkosti, že ona vidí a slepí jsme vlastně my. Oč byla ochuzena na zraku, o to bohatěji žila. V radosti, že může chodit, že se sama obslouží, že dokáže psát. My jsme často otrávení, i když vidíme, slyšíme a bez obtíží můžeme kamkoliv. Jaký dar je však vidět krásu světa! A tato slečna spisovatelka mne učila svou radostí, abych se ze všeho dokázal také radovat a byl šťastný z toho, co i v té nelehké době mohu dělat. Učila mne žít.
Mít v sobě a kolem sebe řád:
všechny věci pak mají své pravé místo…
A učila mne pořádku. Tím, jak měla všechno krásně srovnané, jak u ní vše mělo své přesné místo. Jinak by nic nenašla a brzy by žila v hrozném nepořádku. Poznal jsem, jak měla všechno srovnané i ve svém nitru. Proto jsem si říkal, že mne nesmí nikdo rozházet, neboť pak bych nevěděl, kde ve mně co je. Člověk s čistým svědomím má v sobě řád. Důsledkem toho je vyrovnanost, pokoj a niterné světlo. Kde toto není, tam je tma a nepořádek. Kdo je vnitřně neuspořádaný, je schopen všeho. Směřuje k rozvratu své osobnosti. A pak často už vlastně neví, co dělá. Nejde jen o to, abychom dávali věci, kam patří. Jde více o to, abychom v sobě měli řád hodnot, jejich správné pořadí. Jinak budeme klopýtat a narážet.
Někdy cítím, že i mnozí politici to mají v sobě důkladně rozházené. Už i malým dětem říkám, že nejprve musí udělat to nutné, pak to potřebné a nakonec, zbude-li čas, to zábavné. Je to také určitý řád, který vede nakonec k vyrovnané osobnosti. Kdo jde cestou opačnou, ani se pro samou zábavu k naplnění povinností nedostane. Pak ve škole opisuje, neumí, vymlouvá se, lže a podvádí. A všechno zaviňuje onen nepořádek v jádru bytosti. Některá lidská duše může takto vypadat jako smetiště. A jiný člověk zas v sobě nosí něco jako rajskou zahradu. Dá to hodně práce, než se člověk k té kvetoucí zahradě v sobě samém dostane – musí dávat věci na pravé místo. Třebaže s tím nebudeme nikdy docela hotovi, stojí to za tu námahu.
