V úterý 10.2. úspěšně proběhl internetový rozhovor, do kterého se zapojili čtenáři webu www.vira.cz . Rozhovor se uskutečnil v předvečer "Světového dne nemocných" na téma: "Může mít život smysl i v nemoci a umírání?"

Z rozhovoru:
Píšete, že i silně hadicapovaný člověk může být šťastný. A co když je někdo silně handicapovaný a ještě nešťastný?! Ale ono stačí, když je někdo jen nešťastný. Mnoho lidí se necítí šťastnými! Říkáte, že medicína nepomůže. Pomůže snad náboženství? Znám i věřící, kteří zrovna také šťastní nejsou... No a co když je někdo nešťastný a ještě k tomu nešťastně umírající. To je dost drsný... (Miloš)

MUDr. Marie Svatošová: Nutíte mě, abych se opakovala. Mnoho lidí se skutečně necítí šťastnými - souhlasím. Šťastní handicapovaní a nešťastní "zdraví a úspěšní" nám dokazují, že štěstí člověka nezávisí ani na fyzickém zdraví ani na hmotném zajištění.

Spočívá v poznání svého poslání a v jeho uskutečňování. To ovšem předpokládá dosti značné úsilí - nejprve hledat a pak realizovat. Přesněji řečeno: celý život hledat a celý život realizovat, protože to není jednorázový úkol, ale úkol na celý život. Je to proces, který má své etapy a ty jsou samozřejmě odlišné v dětství, v dospívání, v dospělosti, ve stáří, v nemoci i v umírání.

Vždycky je to ale úkol. Konkrétní, šitý na míru. V cizích botách byste byl taky nešťastný, zvlášť kdybyste si do krve rozedřel paty a nadělal puchýře. Mnoho lidí je nešťastných z podobného důvodu. Místo aby žili svůj život šitý na míru, stylizují se do něčeho jiného a to samozřejmě bolí a radost přinášet nemůže.

I já znám "věřící", na kterých žádná křesťanská radostnost patrná není ani trochu. Přiznávám, že mě někdy dost pohoršují. Museli bychom ale nejdřív specifikovat pojem "věřící". Je rozdíl o Bohu něco nastudovat (znát zpaměti Bibli), zkrátka "Boha znát" anebo "s Bohem se osobně a důvěrně znát". Kdo se opravdu s Bohem zná a od rána do večera s ním komunikuje (=prožívá intenzivně jeho přítomnost, blízkost, lásku), ten je šťastný i v těch nejtěžších životních situacích. Kdo spoléhá jen na sebe, byť by chodil do kostela každý den, je vedle a prolákne se to na něj při první zkoušce, stačí zlomená noha nebo ztracená tisícovka, nemusí jít hned o život. Nešťastně umírat nikdo nemusí, ale když chce, tak mu v tom nikdo nemůže zabránit. Šťastně umírat může jen člověk, který sám všem odpustil a kterému bylo odpuštěno, protože o to poprosil Boha a své bližní. Takže závěr - každý svého štěstí strůjcem.


Jdi na celý rozhovor