Nenávist, hněv, nedůvěra a strach
nám denně vstupují do života 

Nenávist, hněv, nedůvěra a strach nám každodenně vstupují do života tisíci různými způsoby. Nemusíme zažít přímo genocidu jako my ve Rwandě, abychom poznali temnotu, ve které se může zrodit nakonec i vražda. Toto zlo každého z nás vnitřně zraňuje.

Odpuštění má uzdravující účinky (Immaculée Ilibagiza)

Uzdravení
silou lásky, víry a odpuštění

Všichni se ale můžeme uzdravit silou lásky a odpuštění. Silou, která je ihned dostupná, když máme víru. Víra je živá skutečnost, o kterou je nutné každý den pečovat. Skrze modlitbu, dobrotu a skutky lásky. Provede nás v životě těmi nejtemnějšími dny, vrátí lásku a světlo i té nejutrápenější duši, v těch nejzoufalejších situacích. Síla Božího odpuštění zapustila kořeny už i ve Rwandě -  mé rodné zemi. Tam, kde před léty vládla jen nenávist a smrt, rozkvétá víra. Boží láska koná ve Rwandě zázraky.

Víra mi změnila život
a může změnit i ten váš.
Má moc změnit celý svět.

Se svolením převzato z knihy:
Immaculée Ilibagiza Odpustila jsem,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství. 
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

KROKY
NA CESTĚ ODPUŠTĚNÍ

Odpuštění je procesem, jehož motivem je spíše rozhodnutí, než pocity. Na počátku tohoto procesu je dobré uvědomit si svou hodnotu jako člověka i jako milovaného Božího dítěte a připomenout si, že i když se cítíme nemilováni a nedoceněni, Boží láska k nám trvá. V Bohu je naše bezpečí a význam. Na cestě k odpuštění je třeba projít následující kroky:

  • PŘIZNAT SI POCIŤOVANOU KŘIVDU, 
    negativní emoce a svá zranění. Přiznat si, že mi vzniklá situace vadí a že mě bolí. Přiznat si, že mám problémy odpustit a že možná viníkovi nepřeji rozhodně nic dobrého. V této první fázi je třeba před sebou své pocity nepotlačovat a nic si nenalhávat.
     
  • POJMENOVAT SVÉ POCITY, klidně se i politovat. 
    Tato fáze může být pro mnohé důležitá. Je možné si najít důvěryhodného partnera, před kterým můžeme své pocity slovně formulovat. Může jím být někdo blízký, náš zpovědník, ale i samotný Bůh. Důležité ale je, aby se v tomto kroku člověk necítil sám. Mohl by totiž upadnout do pasti nekončícího víru sebelítosti, který člověka uzavírá a znemožňuje jeho rozvoj. 
     
  • POHLÉDNOUT NA KŘIVDU NEZAUJATĚ 
    z jiného úhlu, nadhledu, či odstupu. Připustit si, že vzniklá situace může mít i jiná hlediska, než ta, která vidíme úhlem svého pohledu. Uvědomit si, že ukřivdění je obecnou lidskou záležitostí. 
     
  • SNAŽIT SE POCHOPIT TOHO, KDO NÁM UBLÍŽIL. 
    Možná, že dotyčný člověk nejedná vědomě zle. Jeho jednání třeba ovlivňuje jeho podvědomí a špatné zkušenosti. Často lidé jednají zle, protože ani jinak neumějí. I Ježíš se na kříži modlil: "Otče odpusť jim, neboť nevědí co činí" (Lk 23,34).
     
  • ROZHODNOUT SE NEŠKODIT A ZŘÍCI SE POMSTY. 
    Nepřát, ani nepůsobit viníkovi zlo. Rozhodnout se ho přijmout jako člověka, bez ohledu na jeho vinu. Nemluvit o něm zle před lidmi.
     
  • ŽEHNAT. 
    Žehnání znamená svolávání Boží přízně na dotyčného. Tím i křivdu předáváme Bohu.

Když člověk odpustí, neznamená to, že k druhému musí okamžitě pociťovat kladné city.
Odpuštění je někdy delší proces, ve kterém se pocity mohou zákonitě opožďovat.

Odpouštět je třeba,
aby bylo možno žít...

Z článku: O odpuštění trochu jinak, aneb: Chceš-li být otrokem nějakého člověka, nesnášej ho