Přestal jsem věřit v Boha

Myslel jsem, že Bůh vyřeší všechna má přání

Když jsem byl malý kluk, považoval jsem Boha za Velkého řešitele problémů, který vyřeší všechny mé těžkosti a přání, budu-li se k němu intenzivně modlit:
Ať dostanu jedničku z písemky z vlastivědy.
Ať mi jde matematika.
Ať zítra sněží….

Chápal jsem to takhle: Je-li Bůh dobrý, vyslyší moje prosby. Jaký důvod by mohl mít, aby je nevyslyšel?

S přibývajícími léty se mi můj model Boha jako Velkého řešitele problémů zhroutil – hlavně proto, že Bůh zjevně neměl zájem řešit všechny mé problémy. Modlil jsem se, modlil a modlil, ale mé problémy zůstávaly neřešené. „Proč?“ ptal jsem se, „copak Boha nezajímám?“ Stižen adolescentním narcismem jsem dospěl k vážným pochybnostem, které mě přivedly k úvahám o tom, že Bůh možná neexistuje.

Nad pivem jsme se hádali o náboženství

Tento pořád zatím vlažný názor byl přiveden k varu během mých studií na Pennsylvánské univerzitě. S přáteli jsme se často do noci hlasitě hádali o náboženství – obvykle po několika pivech… Tyto noční hádky ve mně vzbuzovaly pochybnosti o Bohu, k němuž jsem se modlil jako chlapec. Byly to tou dobou ojedinělé pochybnosti a vzájemně nesouvisející otázky.

Dohromady se to vše spojilo ve vyšším ročníku, kdy při automobilové nehodě zahynul můj mladší spolubydlící. Brad patřil k mým nejbližším přátelům a jeho smrt mě velmi zasáhla.

Rozhodl jsem se, že už nebudu v Boha věřit

Pohřeb probíhal během jednoho parného jarního dne. Seděl jsem uprostřed Bradovy zdrcené rodiny a truchlících kamarádů v episkopálním kostele na bohatém předměstí Washingtonu a přemýšlel jsem o tom, jak absurdní je věřit v Boha, který něco takového dopustí. Při této bohoslužbě jsem se rozhodl, že už nebudu věřit v Boha, který jedná tak krutě. Velký řešitel problémů problémy neřešil, ale působil je.

Můj čerstvý ateismus mi dodával odvahy. Nejenže jsem se cítil jako člověk s prvotřídním intelektem – byl jsem i hrdý na to, že jsem se dokázal zbavit něčeho, co zjevně nefungovalo. Nač věřit v Boha, který nemůže nebo nechce předejít utrpení? Ateismus však neobnášel pouze intelektuální prestiž – měl i své praktické výhody: získal jsem volné nedělní dopoledne.

A tak jsem rázně vykročil na cestu nevíry.

Zjistil jsem, že Boha je možné vnímat i jinak

Kráčel jsem cestou ateismu několik měsíců – až do rozhovoru s Bradovou i mojí společnou známou. Jackie pocházela z malého městečka u Chicaga. Moji přátelé ji pohrdavě říkali „fundamentalistka“, ačkoli jsme měli jen mlhavou představu, co to slovo znamená. (Pro nás to znamenalo, že její život ovládá víra.) Jackie, Brad i já jsme bydleli v prvním ročníku ve stejném internátě. I když byli dost odlišní ve svých názorech a zájmech, začali si s Bradem být blízcí.

Jednou, když jsme po přednášce z ekonomie stáli před naším bývalým internátem a kolem nás padal sníh, řekl jsem Jackie, jak moc jsem na Boha naštvaný a že jsem se rozhodl, že už nebudu chodit do kostela. Myslel jsem svá slova jako výzvu. Je věřící, tak to třeba vysvětlí.

„No,“
začala Jackie potichu,
„já jsem Bohu za Bradův život vděčná.“

Pořád si pamatuji, jak jsem tam v zimě zůstal stát ohromený její odpovědí. Místo aby se se mnou hádala o smyslu utrpení, mi nepřímo řekla, že Boha je možné vnímat i jinak než jako Velkého řešitele problémů.

Její odpověď mě nasměrovala na cestu návratu. Neodpověděla na mou otázku o utrpení. Její slova mi připomenula, že otázka utrpení (či tajemství zla) není ta jediná, kterou si můžeme o Bohu položit. Svojí odpovědí mi sdělila, že je možné žít s otázkou o utrpení a přitom věřit v Boha. Asi tak jako když dítě důvěřuje rodičům, i když nerozumí všemu, co dělají. Upozornila mě, že stejně důležité jsou i jiné otázky, například: „Kdo je Bůh?“ To, že nejsme schopni odpovědět na jednu otázku, neznamená, že jiné otázky ztrácejí na významu. Odpověď Jackie mi otevřela okno s jiným pohledem na víru.

Reálné náboženství a iluzorní náboženství

Zaskočila mě však jiná otázka: Není-li Bůh Velkým řešitelem problémů, Bohem mého dětství, jaký potom je?

Až později jsem uslyšel o tom, jak různě se Bůh projevuje - jako Bůh, který je s námi v utrpení; Bůh, který se o náš život osobně zajímá, i když nevyřeší všechny naše problémy, až tehdy mi začal můj život dávat větší smysl. Neříkám tím, že jsem našel zcela uspokojivou odpověď na tajemství utrpení nebo na to, proč život mého přítele skončil už v jednadvaceti letech. Pomohlo mi to však pochopit, jak důležité je mít vztah s Bohem, i když jsou časy zlé.

Jeden z lidí, kterých jsem si vážil, mi jednou citoval skotského filozofa Johna Macmurraye, který dával do protikladu „reálné náboženství“ a „iluzorní náboženství“. „Iluzorní náboženství“ zní: „Neboj se! Důvěřuj Bohu, a on dá pozor, aby se ti nestalo nic, čeho se bojíš.“

„Reálné náboženství“ ale vypadá zcela jinak:
„Neboj se!
Věci, kterých se bojíš,
se ti můžou stát,
ale není třeba se jich pranic bát.“