Během studií jsem pracoval jako sanitář v nemocnici. Byl jsem zařazen na operační sál. Pomáhal jsem s přípravou sálu, přivážel nemocné z jednotlivých oddělení, při operacích jsem upravoval osvětlení a dělal další úkony, při kterých bylo potřeba dotýkat se nesterilních věcí. To lékaři a sestry v průběhu operace nemohou. Práce to byla náročná, ale i velmi zajímavá, různorodá a smysluplná.

Většinou se jednalo o banální operace: žlučníky, slepá střeva, různé řezné rány. Občas to bylo náročnější. Vzpomínám si na jednoho staršího muže, který měl gangrénu v noze, a bylo potřeba mu ji amputovat. Kvůli svému zdravotnímu stavu nebyl v celkové anestezii; měl umrtvenou jen dolní polovinu těla. Celou dobu tedy vnímal, co se s ním děje. Dobře věděl, že právě přichází o nohu. Potichu plakal. Bylo to velmi smutné. I pro mě. Při jiných operacích se tyto děje odehrávaly tak nějak skrytě. Zde však bylo zjevné, že ten člověk přichází o důležitou část svého těla. Pokud jsem zrovna nemusel dělat něco jiného, stál jsem u něho, držel ho za ruku a potichu se modlil. Po operaci jsem ho odvezl na oddělení. V příštích dnech jsem se za ním občas zastavil. Po nějaké době byl propuštěný do domácího léčení, následně ho čekaly lázně.

Po delší době jsme se v Brně náhodou potkali. Usmíval se a vypadal spokojeně. „Podívejte se na mou krásnou novou nohu,“ ukazoval mi protézu. „Pomalu se s ní učím zacházet.“

Potom se rozhovořil obšírněji. „Po návratu domů se celá naše rodina neuvěřitelně stmelila. Manželka se o mě skvěle starala. Také děti za mnou víc jezdily. S dospělým synem jsme předtím měli neustálé spory, raději jsme se ani nepotkávali. Ale po mé operaci se to všechno dalo do pořádku. No a docela úspěšně se učím znovu chodit. Dobře vím, že už to nebude jako dřív. Ale k životu mi to stačí.“

Na chvíli se odmlčel.
„Je to zvláštní,“
dodal pak přemýšlivě,
„ale mohu říct,
že jsem teď spokojenější
než dřív.“

Srdečně jsme se rozloučili. Toto setkání mě hodně zasáhlo. Říká se, že všechno zlé je k něčemu dobré. Leckdy bych se neodvážil toto rčení použít. Jen těžko to budete tvrdit rodičům, kteří přišli o své dítě. Pokud tedy zrovna nemají skálopevnou víru. Jak ale ukazuje právě popsaný příběh, v některých případech to zřejmě platí. Amputace změnila mému známému život. Zprvu se zdálo, že nenávratně k horšímu. Nakonec ale z jeho trápení vyrostlo i mnoho dobrého.

Možná můžeme přispět k tomu,
aby alespoň z některých našich trápení
nebo z bolestí lidí kolem nás
vzešlo i dobro a požehnání.

Skupina Traband v jedné své písni zpívá:

Já jedinej zbyl na týhle lodi a dobře vím, že na mně je,
dovézt náklad do přístavu, až vítr znovu zavěje.
Je zle, když dojde proviant, je zle, když přijdou kurděje.
Ale běda, třikrát běda těm, co chybí naděje!

Nikdy – ani v těžkých
a zdánlivě bezvýchodných chvílích –
– neztrácej naději!