Vzkříšení těla - jak mu rozumět?

Dobrý den,
chci se zeptat, zda se mohou a jakým způsobem setkat zemřelí příbuzní? Je to možné až po vzkříšení? Jak to bude vypadat?
Jak rozumět textu z listu sv. apoštola Pavla Korinťanům (1Kor 15,25-54) o vzkříšení těla?

Dobrý den,
to je těžká otázka. Z Písma víme jen málo, protože to přesahuje naši pozemskou představivost, takže si musíme vystačit jen s několika principy, které nám ale nestačí k tomu, abychom si o životě po smrti udělali reálnou představu. Spíš jen, abychom vyloučili některé zcestné představy.

Smrt znamená rozdělení duše a těla. Tělo je uloženo do země „jako semeno“, jak říká sv. Pavel v citovaném úryvku, podléhá rozkladu (tak jako každé semeno), ale přitom v sobě nese informaci o tom, co z něj má jako ze semena v budoucnu povstat. Z pšeničného zrna vyroste pšenice, i když tato rostlina bude vypadat úplně jinak než zrno. Stejně tak z těla pana Antonína Hamáčka povstane zase pan Hamáček – i když bude „vypadat“ úplně jinak, bude mít jiné vlastnosti než jeho tělo, které měl za života na zemi a které bylo uloženo do hrobu. Svatý Pavel ten rozdíl vyjadřuje protiklady: tělo pozemské – nebeské, přirozené – duchovní, pomíjivé – nepomíjivé. My víme docela přesně, co znamená ten první termín z každé dvojice. Ale co znamená ten druhý, to zatím netušíme. Něco naznačují evangelia, když mluví o Kristově vzkříšeném těle: Lze si na něj sáhnout, není čirý duch, ale přitom prochází zavřenými dveřmi. Může jíst, ale zřejmě to nepotřebuje. Zjevuje se a mizí, kde chce – to znamená, že jeho tělu vládne vůle, duše. Vznáší se, odchází do nebe...

V této podobě se pak vzkříšení jistě setkají – a nezáleží na tom, jestli byli příbuzní, protože tělesné příbuzenství, stejně jako v manželství, v nebeském království nebude: „Kdo je moje matka, kdo jsou moji příbuzní?“, ptá se Pán Ježíš. „Ti, kdo plní vůli mého nebeského Otce.“ Takže všichni, kdo patří do této Boží rodiny, se setkají ve společenství svatých po konečném vzkříšení těl.

Ale co se děje do té doby, než nastane vzkříšení? Tělo, jak už jsme řekli, leží v hrobě a čeká na svou obnovu. „Odpočívá v pokoji“, nakolik se může těšit na Boží pokoj ve věčnosti. Duše ale moc neodpočívá. Odchází z těla a čeká jí plno práce. Má dvě, resp. tři možnosti: hledět v úžasu na Boha, radostně ho chválit a vdávat mu chválu. Nebo po něm horoucně toužit. Nebo se navěky užírat zlobou.

1) Buď jde rovnou do nebe, radovat se s Pánem a s ostatními dušemi blažených a čekat na své tělo. Pokud jsou „příbuzní“, na které se ptáte, svatí, tak se jejich duše nejspíš v lásce a radosti shledají u Pána v nebi už před vzkříšením těla. Jenže takových svatých duší asi moc není.

2) Druhá možnost je, že duše sice svou láskou směřuje do nebe, ale ještě ji tíží různá břemena hříchů, neřestí, nedokonalostí. Nemůže v tomto stavu předstoupit před Boží tvář, ale touží po ní a touto touhou se očišťuje. Proto se tomuto stavu říká očistec. Jestli se mohou vzájemně potkávat duše v očistci a za jakých podmínek, to nevíme. Zřejmě to bude záviset na jejich individuálním stavu. S dušemi v nebi se zatím setkat nemůžou, ale až jejich očistec skončí (i díky modlitbám svatých a nás, pozemšťanů), jistě se s nimi shledají.

3) Třetí možnost je, že duše jde do pekla. A doufejme, že takových taky moc není. Jestli se potkávají duše v pekle, to rovněž nevíme, ale hlavně není o co stát. Pokud se potkávají, tak určitě ne proto, aby se láskyplně objímali. Rozhodně je ale nepřekročitelná propast mezi nebem (i očistcem jako předsíní nebe) a peklem, jak říká Pán Ježíš v podobenství o boháči a Lazarovi (Lk 16, 26).

Je také nutno vzít v úvahu, že po smrti neplyne čas tak jako na zemi. Nepočítá se na hodiny, dny, roky, protože tam není slunce, měsíc, hmota a prostor, podle kterého by se čas odvíjel. Proto také nemůžeme říct, kdy se vlastně duše dočkají (nebo už dočkaly?) setkání, kdy se dočkají (nebo už dočkaly?) svých těl, jaké časové poměry panují v očistci atd. V každém případě nám ale vychází, že k tomu, abychom se mohli setkat s těmi, které jsme milovali, musíme být svatí – my i oni. Buď rovnou svatí (to je nejkratší cesta ke shledání), nebo v horším případě alespoň potenciálně svatí, skrz očistec. A to by měla být také naše jediná starost, co se týče věčnosti.

Přeji Vám hodně milostí na cestě ke svatosti!

Kategorie otázky: Víra – nauka víry, katechismus, Eschatologie