Z Říma do Prahy jsem přijel 15. listopadu 1989 a nepřestával jsem se divit, ovanula mě zcela jiná atmosféra, než byla ta před čtrnácti dny. Stalo se i dříve nemyslitelné: Anežčino svatořečení vysílala československá televize. Dva dny nato se začalo plnit Anežčino (či Halíkovo?) "proroctví", že tehdy, až bude svatořečena, bude v Čechách konečně dobře.

Sedmnáctého listopadu odpoledne jsem cestou do práce neodolal a zašel na Albertov, kde se studenti chystali oslavit Mezinárodní den studentstva. Připomínka nacistického teroru se změnila v protest proti současné komunistické totalitě. Pochodu na Vyšehrad a na Národní jsem se už nezúčastnil, musel jsem do šichty. To, co následovalo po krutém zákroku policie na Národní třídě, bylo velkolepější než všechny moje ruzyňské sny o agónii a konci komunismu u nás. Z oken Svobodného slova a ze zpráv přicházejících z celé republiky jsem sledoval a dovídal se, jak den ode dne narůstá "sametová revoluce", jak se zaplňuje náměstí pod sochou svatého Václava, jak roste hněv probuzeného národa a jak revoluce postupuje přes Brno a Bratislavu do krajských a okresních měst.


Poselství všemu lidu Československa

Dvacátého listopadu přiletěl konečně z Říma kardinál Tomášek. Hned příští ráno ho navštívil Oto Mádr s konceptem prohlášení k politické situaci. Kardinál text schválil a přijal za svůj. Od Mádra jsem kardinálovo prohlášení převzal s tím, že se pokusím o jeho zveřejnění ve Svobodném slově. Redaktorka Jana Šmídová, na níž jsem se obrátil, souhlasila. Ještě jsme spolu jednali, když nás vyrušil nezvyklý ruch na chodbě. Dvacítka významných chartistů, mezi nimi Václav Havel a moji známí Radim Palouš a pater Václav Malý, se domáhali vstupu na melantrišský balkón. Václavovi Malému jsem strčil do rukou Tomáškovo "Poselství všemu lidu Československa".

"Drazí spoluobčané!" znělo pak po projevech Václava Havla a dalších, z melantrišského balkónu: "Nesmím mlčet ve chvíli, kdy jste se sjednotili k mohutnému protestu proti bezpráví páchanému na nás po čtyři desetiletí. Není možné mít důvěru v takové vedení státu, které není ochotno mluvit pravdu a zemi s tisíciletou státní tradicí upírá práva a svobody, považované za normální i ve zcela mladých státech třetího světa." Následovala slova, která vyvolala nadšení ve stotisícovém shromáždění: "Ze západu i z východu jsme obklopeni zeměmi, které v minulosti nebo v současnosti rozbily mříže totalitních systémů. Ani my už nesmíme čekat, je třeba jednat! " Dav skandoval: "Ať žije kardinál Tomášek!" Komunisté pak rozhlašovali, že Václav Malý četl podvržený text.


Bože, osvoboď nás pravdou a obnov tvář naší vlasti!

V sobotu 25. listopadu se opět zaplnila svatovítská katedrála k závěru oslav svatořečení Anežky České. V pohnuté atmosféře revolučních dnů se toto liturgické shromáždění změnilo v mohutnou celonárodní manifestaci. Tisíce lidí, především mládeže, se nevešly do chrámu a zaplnily i prostory před ním. Po mši svaté a slavném Te Deum vyvrátil kardinál Tomášek tvrzení, že to, co pater Malý přečetl z balkónu, není jeho poselstvím: "Napsal jsem vám poselství a za každým jeho slovem stojím. V této důležité hodině zápasu za pravdu a spravedlnost v naší zemi jsem já i katolická církev na straně národa." Poslední slova kardinál přímo vykřikl do katedrály, která zaburácela nadšením. Když potlesk dlouho neutichal, pozvedl Tomášek ruce, utišil shromáždění a dodal: "Prosím vás, abyste v tyto dny spojovali odvahu s moudrostí a odmítali cestu násilí. Bože osvoboď nás pravdou a obnov tvář naší vlasti, celé země, celého světa! "

K večeru se pak konala na Letenské pláni největší manifestace, jakou kdy Praha zažila. Snad milion lidí manifestoval za svobodu, demokracii, lidská práva, za konec vlády jedné strany. Z tribuny Sparty, odkud dříve mával prvomájovým průvodům Husák se svou suitou, promlouvali nyní hrdinové těchto dnů: Václav Havel, Alexander Dubček, Jiří Ruml, kterého právě propustili z věznice, a další, včetně předposledního komunistického předsedy vlády Ladislava Adamce. Ten byl na výzvu moderátora manifestace Václava Malého, jenž ocenil, že Adamec zasedl s demokratickou opozicí za kulatý stůl, uvítán potleskem, který se však změnil v bouři nevole, jakmile otevřel ústa komunistického aparátčíka. Dosud umlčovaná Marta Kubišová zazpívala svou slavnou Modlitbu pro Martu a Václav Malý uzavřel shromáždění modlitbou Otče náš. Manifestaci přenášela televize, stejně jako ranní bohoslužbu z chrámu svatého Víta.

Dvanáct dnů nato, dne 7. prosince 1989, padla vláda, nastal konec komunistické tyranie a začalo období svobody a naší odpovědnosti za ni.

***

Se svolením převzato z knihy: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství Několik kapitol z této knihy naleznete zde.

***

- Václav Vaško na webu vira.cz
Václav Vaško - literatura