"Prosím vás, nemohla byste se někdy na tom vašem webu zamyslet nad tématem ´Když Bůh mlčí´? Já to už delší dobu prožívám a je to hodně těžké." Na delší rozhovor čas nebyl a tak jsem tu neznámou paní v telefonu ujistila, že přesně vím, o čem mluví, slib jsem jí dala a zavěsila. Sotva sluchátko docvaklo, už se ozvala výčitka - jak jsi mohla tak lehkomyslně říct, že přesně víš, o čem mluví? Vždyť každý člověk je jiný. Každý životní příběh je jiný. Co ty můžeš vědět o jejím trápení. Musela jsem to uznat. Ale slib vzít zpátky nemohu, tak nezbývá, než se pokusit nějak se s tím vypořádat.

Je pravda, že každá situace je jiná, přesto bych si dovolila všechny ty originální lidské příběhy pro lepší přehlednost rozdělit do tří skupin. Každá z nich ovšem zahrnuje takřka nekonečné množství podskupin.

První skupina je asi největší. Je typická pro lidi, kteří dosud nemají s vírou v Boha větší osobní zkušenost, ale něco někde zaslechli a tak se pokouší Boha testovat. Na něco se ho zeptají, něco od něho žádají a když bezprostředně nezafunguje stylem "stolečku prostři se" nebo "oslíčku otřes se", přestanou se jím zabývat. Ovšem také se tím přestanou trápit a jdou si dál svou cestou, takže to zcela jistě nebyl případ oné ženy z telefonu.

Do druhé skupiny bych zařadila ty, kdo o Boží existenci a jeho všemohoucnosti vůbec nepochybují, nějakou dobu s ním úspěšně komunikovali a najednou mají pocit, že mu zalehly uši nebo dokonce, že o ně ztratil zájem, že jim už nenaslouchá a neodpovídá. Stále mu opakují svoji konkrétní otázku, předkládají svůj konkrétní problém a dožadují se odpovědi, co udělat, kterým směrem se dát. Upřímně hledají a chtějí poznat Boží vůli a ono pořád nic. Opravdu nic? A to, že nepřestávají prosit, to je málo? Kde se to v nich bere? Není to snad dar síly a vytrvalosti, který si sami nedali a přesto ho mají? Anebo jim ta síla dochází? Už jí není tolik co dřív? Pak je jediné řešení: prosit ještě víc, ještě hlasitěji a neodbytněji. Možná dosud nenastal pro odpověď onen "příhodný čas", o kterém na mnoha místech Bible hovoří. Někdy odpověď nepřichází prostě proto, že se člověk pořád ještě víc spoléhá na svoje aktivity, realizuje svoje vlastní záměry a ty mohou být, aniž si to připustí, i v příkrém rozporu s plánem Božím. Co s námi v takovém případě může Bůh dělat? Svobodnou vůli nám vzít nemůže a tak musí přihlížet, jak se tu paličatě namáháme a pachtíme, až si konečně sáhneme na dno. Teprve tam jsme ochotni uznat svoji neschopnost a jeho všemohoucnost. Víckrát v životě jsem se přesvědčila, že přesně na tohle Bůh čekal. Jeho řeč je vždy jasná: "Ano, ano - ne, ne." Jestliže slyším něco mezi tím, není to hlas Boží, ale nějaký informační šum, kterým se v závažných věcech řídit nemohu. Nezbývá, než dál trpělivě prosit o jasnou instrukci.

Třetí skupina je nejmenší, ale její problém je nejtěžší. Člověk má letité zkušenosti ze života s Bohem, a najednou zakouší nesmírně těžké pochybnosti ve víře. Jakoby ho Bůh opustil, jakoby vůbec žádný nebyl, anebo se k němu otočil zády. Tady bych doporučila vymodlit si zkušeného a moudrého kněze pro dlouhodobé individuální duchovní vedení. A také poučit se od někoho, kdo podobnou zkouškou úspěšně prošel. Například sv. Terezie z Avily nebo sv. Jan od Kříže. Jeho kniha Temná noc (vydalo KNA.cz) už mnohým pomohla v obdobné krizi vyznat se v sobě. Jiní nalezli sílu a povzbuzení u starozákonního Joba, který uprostřed nejtěžší zkoušky říká "ale já vím, že můj Vykupitel žije". Vhod by mohla přijít i velmi čtivá a srozumitelná knížka Benedikta Groeschela "Povstaň z temnot" (vydalo KNA.cz). Bůh má v každém případě právo vyzkoušet si naši věrnost, a to jakýmkoliv způsobem. Je to součást našeho životního dramatu. Důvody k tomu jsou nepochybně výchovné, ale i když to tak na první pohled nevypadá, motivovány jsou vždycky nekonečnou Boží láskou.