Občas jsem hrdá na to, že jsem v něčem měla pravdu. Užívám si uznání ostatních a těší mě, že se mnou druzí lidé souhlasí.  Co ale když můj postoj není druhými přijímán, přestože je správný? Co když musím rozhodovat mezi tím, co je snadné a tím, co je správné? Budu i tehdy hájit pravdu?

Ježíš toho schopný byl. Sám byl natolik pevně zakořeněn v pravdě a lásce, že si za tím, co bylo skutečné a pravdivé, dokázal stát v každé situaci. Dokonce i ve chvíli, kdy se rozhodovalo o tom, zda bude dál žít, či nikoliv. Nezvolil snadnou cestu. Mohl se vymlouvat, vymýšlet si, lhát nebo se dokonce uchýlit k násilí, aby všem ukázal, že on je tím skutečným a jediným Králem, ale on k takovému jednání nesklouzl.  Nám (zatím) většinou nejde o život, když je po nás vyžadována pravda, ale může jít přesto o hodně. Kvůli tomu, že hájíme, co je správné, můžeme přijít o zajištění, o vztahy, o práci, o přátele, o pohodlný život…

Vážíme si pravdy natolik, že jsme ochotni se kvůli ní i něčeho vzdát? Dokážeme v ní vytrvat, i když se nám vše zdá beznadějné a máme chuť se k Pravdě obrátit zády?  Ježíš nám řekl, že každý, kdo je z pravdy, slyší jeho hlas. Život pevně zakořeněný v Bohu nám občas přináší chvíle, které nejsou snadné. Pravda nás vždy nevede upravenou cestou. Často se spíše prodíráme trním.

Je nám ale milejší pohodlný život,
aniž bychom byli v kontaktu s Bohem, nebo život,
ve kterém se občas musíme rozhodnout odejít z našeho pohodlí,
ale za Božího doprovodu?

redakčně upraveno