Vedu tě cestou, kterou máš jít. (Iz 48,17) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Velikonoční vigilie - biblické texty s komentářem lectio divina

Lectio divina

z knihy Lectio Divina , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Lectio



První čtení: Genesis 1,1-2,2

Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země však byla pustá a prázdná, temnota byla nad propastnou hlubinou a Boží dech vanul nad vodami. Tu Bůh řekl: "Buď světlo!" A bylo světlo. Bůh viděl, že světlo je dobré, a oddělil světlo od temnoty. Bůh nazval světlo dnem a temnotu nocí. Nastal večer, nastalo jitro - den první. Potom Bůh řekl: "Ať je obloha uprostřed vod, ať odděluje jedny vody od druhých!" A stalo se tak. Bůh udělal oblohu, která oddělila vody pod oblohou od vod nad oblohou. Oblohu nazval Bůh nebem. Nastal večer, nastalo jitro - den druhý. Potom Bůh řekl: "Ať se shromáždí vody, které jsou pod nebem, na jedno místo a ukáže se souš!" A stalo se tak. Bůh nazval souš zemí a shromážděné vody nazval mořem. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh řekl: "Ať vydá země zeleň, semenotvorné rostliny a ovocné stromy, které plodí na zemi ovoce nejrůznějšího druhu, s jádry uvnitř!" A stalo se tak. Tu země vydala zeleň, semenotvorné rostliny nejrůznějších druhů a stromy nesoucí ovoce s jádry uvnitř, nejrůznějšího druhu. A Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den třetí. Potom Bůh řekl: "Ať jsou svítilny na nebeské obloze, aby oddělovaly den od noci a byly jako znamení, ať (označují) údobí, dny a roky. Ať jsou svítilnami na nebeské obloze a osvětlují zemi!" A stalo se tak. Bůh udělal dvě velké svítilny: svítilnu větší, aby vládla dni, a svítilnu menší, aby vládla noci, a hvězdy. Bůh je umístil na nebeskou oblohu, aby svítily na zem, vládly dni a noci a oddělovaly světlo od temnoty. Bůh viděl, že je to dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den čtvrtý. Potom Bůh řekl: "Ať se hemží voda živočichy a ptáci ať poletují nad zemí na nebeské obloze!" Bůh stvořil velká vodní zvířata a všechny živočichy nejrůznějších druhů, schopné pohybu, jimiž se hemží voda, a všechny okřídlené tvory nejrůznějších druhů. Bůh viděl, že je to dobré. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte a množte se a naplňte vodu v mořích a ptactvo ať se množí na zemi!" Nastal večer, nastalo jitro - den pátý. Potom Bůh řekl: "Ať vydá země živočichy různého druhu: krotká zvířata, drobnou zvířenu a divokou zvěř nejrůznějšího druhu." A stalo se tak. Bůh udělal různé druhy divoké zvěře, krotkých zvířat a všechny druhy drobné zemské zvířeny. Bůh viděl, že je to dobré. Potom Bůh řekl: "Učiňme člověka jako náš obraz, podle naší podoby. Ať vládne nad mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nad krotkými zvířaty, divokou zvěří a nad veškerou drobnou zvířenou, která se pohybuje po zemi." Bůh stvořil člověka jako svůj obraz, jak obraz Boží ho stvořil, stvořil je jako muže a ženu. Bůh jim požehnal slovy: "Ploďte a množte se, naplňte zemi a podmaňte si ji! Vládněte nad rybami moře, nad ptactvem nebe i nade všemi živočichy, kteří se pohybují po zemi." A připojil: "Hle, k jídlu vám dávám všechny semenotvorné rostliny, co jich je na zemi, a všechny stromy, které plodí ovoce s jádry uvnitř. Též veškeré divoké zvěři, všemu nebeskému ptactvu, všemu, co se pohybuje po zemi a má v sobě dech života, dávám za pokrm všechny zelené rostliny." A stalo se tak. Bůh viděl všechno, co udělal, a hle - bylo to velmi dobré. Nastal večer, nastalo jitro - den šestý. Tak byla dokončena nebesa, země a všechno, co je oživuje. Sedmého dne Bůh skončil své dílo, které udělal, a přestal sedmého dne s veškerou prací, kterou vykonal.

Vyprávění o stvoření světa, jímž začíná Písmo svaté, nás přivádí na "počátek", kdy se mocné Boží slovo vznáší nad prvotním chaosem a temnotou a vytváří z nich harmonicky uspořádaný vesmír. Všechno dokonale odpovídá Boží vůli, jediným cílem všeho stvoření je dobro a Všemohoucí je se vším spokojen ("Bůh řekl… a stalo se… a Bůh viděl, že je to dobré"). Vrcholem stvoření je člověk, jediný tvor stvořený "jako [Boží] obraz, podle [Boží] podoby" (v. 26), vrcholné Boží dílo, jak potvrzuje sám Bůh: "bylo to velmi dobré" (v. 31). V člověku má Bůh partnera, s nímž může hovořit a jehož může pověřit čestnou službou - aby pečoval o všechno ostatní stvoření. Ve všem vládne harmonie, krása, pokoj a blaženost. Na počátku přikrývaly temnoty propastnou hlubinu, nyní Boží požehnání proniká a uchovává všechno, co existuje, a ve všem se zračí Boží nádhera.

Při poslechu tohoto biblického úryvku můžeme objevit krásu života a důstojnost každého tvora, zvláště člověka, který se díky ukřižovanému a vzkříšenému Kristu stal Božím dítětem.



Druhé čtení: Genesis 22,1-18

Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." Abrahám vstal časně zrána, osedlal osla, vzal s sebou dva své služebníky a syna Izáka. Naštípal dříví pro celopal a vypravil se na místo, které mu Bůh jmenoval. Třetího dne, když Abrahám zdvihl oči, uviděl zdálky to místo. Tu pravil Abrahám svým služebníkům: "Zůstaňte zde s oslem a já s chlapcem půjdeme tamhle, abychom se klaněli, a pak se k vám vrátíme." Abrahám vzal dříví na celopal, naložil je na svého syna Izáka a do rukou si vzal oheň a nůž. A tak oba dva šli spolu. Cestou se Izák obrátil na svého otce Abraháma a řekl: "Otče!" Odpověděl: "Co je, můj synu?" Izák nato: "Hle, tady je oheň a dříví, ale kde je ovce k celopalu?" Abrahám odpověděl: "Bůh si vyhlédne ovci k celopalu, můj synu" - a šli oba dva spolu dál. Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" (Anděl) řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo "Hospodin se stará", proto se dnes říká: "Na hoře, kde se Hospodin stará". Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."

Když člověk zhřešil, byl vyhnán z ráje a žije daleko od tváře svého Boha. Protože byl stvořen k Božímu obrazu a podobě, cítí ve svém srdci palčivou nostalgii po Bohu. Jeho vlastí je nebe a na zemi přebývá jako ve vyhnanství. Byl povolán ke kočovnému životu, a proto putuje po této zemi s nadějí, že jednoho dne tato jeho pouť - a spolu s ní i veškeré utrpení - skončí.

Abrahám vyniká čistotou víry, s níž dosvědčuje svou lásku k Nejvyššímu. Slibuje bezpodmínečnou poslušnost, ve které je ochoten mu obětovat i svého jediného a zaslíbeného syna Izáka. Touto svou ochotou splnit Boží vůli je Abrahám předobrazem Krista a obrazem Otce, který ve své úžasné lásce k lidem neušetřil svého jednorozeného Syna - pravého Syna zaslíbení -, ale pro spásu všech lidí ho vydal na smrt.



3. čtení: Exodus 14,15-15,1

Hospodin pravil Mojžíšovi: "Co ke mně křičíš? Poruč synům Izraele, ať táhnou dál! A ty zdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozděl ho, aby synové Izraele mohli jít středem moře po souši. A já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Ukážu svou moc na faraónovi, na celém jeho vojsku, na jeho vozech a jezdcích, aby Egypťané poznali, že já jsem Hospodin, když ukážu svou moc na faraónovi, na jeho vozech a jezdcích." Boží anděl, který šel před táborem Izraelitů, změnil místo a šel za nimi. Také oblačný sloup změnil místo a položil se za ně. Přišel tak mezi tábor Egypťanů a mezi tábor Izraelitů. Byla tma a mlha. Tak přešla noc a po celou noc se jedni nepřiblížili k druhým. Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře a Hospodin hnal moře prudkým žhavým větrem po celou noc zpět a moře vysušil. Vody se rozdělily a voda stála jako zeď po pravici i po levici, takže synové Izraele šli středem moře po souši. Egypťané je následovali. Všichni faraónovi koně, jeho vozy a jezdci šli za nimi středem moře. Když nadešla doba ranní hlídky, pohleděl Hospodin z ohnivého a oblačného sloupu na tábor Egypťanů a způsobil zmatek v jejich táboře; zadrhl jim kola u vozů, takže mohli pokračovat v jízdě jen s velkými obtížemi. Proto Egypťané křičeli: "Utečme před Izraelem, vždyť Hospodin bojuje za ně proti Egypťanům!" Hospodin nařídil Mojžíšovi: "Vztáhni svou ruku nad moře, aby se vody vrátily na Egypťany, na jejich vozy i jezdce!" Když tedy Mojžíš vztáhl svou ruku nad moře, moře se vrátilo časně zrána na své původní místo. Egypťané prchali proti němu a Hospodin je vrhl doprostřed moře. Vody se valily nazpět a zaplavily vozy i jezdce a celé faraónovo vojsko, které se hnalo za nimi do moře, a nezbyl z nich ani jeden. Synové Izraele však prošli středem moře po souši a voda jim stála jako zeď po pravici i po levici. Tak Hospodin vysvobodil v ten den Izraelity z moci Egypťanů a Izraelité viděli mrtvé Egypťany na mořském břehu a pocítili mocnou ruku, kterou Hospodin zasáhl proti Egypťanům. Lid se bál Hospodina a věřil jemu i jeho služebníku Mojžíšovi. Tehdy zazpíval Mojžíš se syny Izraele tuto píseň Hospodinu.

Vyvolený národ se usadil v Egyptě, aby unikl hladomoru, a později zde byl zotročen. Bůh ale zaslechl volání izraelského lidu a vzbudil z něj zachránce. Mojžíš je předobrazem Krista, který přijde, aby celé lidstvo vysvobodil z mnohem horšího otroctví - z otroctví hříchu. Pod Mojžíšovým vedením se Boží lid vydává na cestu do zaslíbené země. Námaha a obtíže spojené s touto cestou se už od začátku stávají silným pokušením vzdát se a znovu se podrobit mocně vyzbrojeným Egypťanům, kteří je pronásledují, zatímco jim stojí v cestě vody Rudého moře. V této kritické situaci, kde si člověk může ověřit, jak je ubohý, přichází mocný Boží zásah. Styl celého úryvku poukazuje na jeho hluboký teologický význam.

Mojžíš je vyzván, aby uklidnil lid a vztáhl svou ruku nad vody… Zde jeho úkol prostředníka končí, Mojžíš ustupuje do pozadí a začíná se projevovat všemohoucnost Hospodina, který rozděluje vody moře, dívá se shůry, působí zmatek v egyptském táboře a pohřbívá Egypťany v Rudém moři… Vody Rudého moře, které hrozily Izraelitům smrtí, se staly zdrojem spásy (proto v nich křesťanství od nejstarších dob vidělo znamení vody křtu).

V očích těch, kdo prošli Rudým mořem, byla tato událost působivým zjevením Boha, který řídí běh dějin. Úryvek končí třemi důležitými slovesy: lid viděl, bál se a věřil. Stejná slova najdeme v evangeliích při líčení Kristova zmrtvýchvstání. Veliké Hospodinovy činy posilují víru těch, kdo unikli nebezpečí, aby se znovu vydali na cestu a slavně velebili Boha za to, co prožili, jak dosvědčuje Mojžíšovo kantikum (Ex 15,1-18).



4. čtení: Izaiáš 54,5-14

Hospodin mluví ke (své nevěstě) Jeruzalému: Neboj se, nebudeš zklamána, vždyť tvým manželem bude tvůj stvořitel, Hospodin zástupů je jeho jméno; tvým vykupitelem je Svatý Izraele, nazývá se: Bůh celé země. Ano, jak opuštěnou ženu, sklíčenou na duchu, povolal tě Hospodin. Může být zavržena manželka z mládí? - pravil tvůj Bůh. Na maličkou chvilku jsem tě opustil, avšak s velkým slitováním se tě znovu ujmu. Ve výbuchu hněvu jsem skryl na chvíli před tebou svou tvář; ve věčné lásce se však nad tebou slituji - pravil Hospodin, tvůj vykupitel. Chci jednat jako za dnů Noemových: tehdy jsem přísahal, že již nezaleji Noemovou potopou zemi, nyní přísahám, že se již na tebe nerozhněvám, nebudu ti hrozit. I kdyby hory ustoupily a pahorky kolísaly, má láska od tebe neustoupí, nezakolísá moje smlouva, která dává pokoj - praví Hospodin, který tě miluje. Ubohá, šlehaná bouří, bez útěchy! Hle, položím tvé kameny na granáty, základy tvé na safíry, tvá cimbuří udělám z rubínů, brány tvé z křišťálů, všechny tvé hradby z drahokamů. Všichni tvoji synové budou Hospodinovými učedníky, štěstí tvých synů bude veliké. Na spravedlnosti budeš založena, zbavena útlaku, nebudeš se bát, (zbavena) hrůzy - už se k tobě nepříblíží.

Téměř jako odpověď na Mojžíšovo kantikum, kterým se vyvolený národ obrací ke svému Bohu, jehož všemohoucnost poznal v hodině zkoušky, přináší toto čtení "kantikum Hospodinovy lásky" k jeho lidu - Hospodinově nevěstě.

Mezi řádky čteme, že se Izrael zpronevěřil smlouvě, kterou s ním Hospodin uzavřel na hoře Sinaj a kterou už mnohokrát obnovoval. Pozadí tohoto chvalozpěvu odráží také těžkou dobu vyhnanství, která je teologicky vysvětlena jako trest a Bohem seslaný čas nápravy. To všechno je však druhořadé. Minulost byla zahlazena - odpuštěna - nekonečnou láskou Hospodina (v. 7), Boha, který je věrný a spojil se se svým národem - a s celým lidstvem - smlouvou, která nezakolísá, protože je založena na jeho milosrdenství.

Toto čtení ohlašuje eucharistii, "novou a věčnou smlouvu", skrze kterou se všichni věřící spojují s Kristem a stávají se občany nebeského Jeruzaléma, jehož předobraz najdeme v posledních verších dnešního úryvku. Tento nový Jeruzalém se buduje už nyní a jednou se má stát naším věčným příbytkem.



5. čtení: Izaiáš 55,1-11

Toto praví Hospodin: "Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez stříbra, pojďte, zásobte se a jezte, pojďte a kupujte bez stříbra a zdarma víno a mléko! Proč odvažovat stříbro za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla! Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Uzavřu s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech (daných) Davidovi. Hle, národům jsem ho ustanovil zákonodárcem, knížetem a vládcem kmenů. Přivoláš národ, který neznáš, a národy, které tě neznaly, přiběhnou k tobě kvůli Hospodinu, tvému Bohu, kvůli Svatému Izraele, který tě oslavil. Hledejte Hospodina, když je možné ho najít, vzývejte ho, když je blízko! Ať přestane bezbožník hřešit, zločinec ať (změní) své smýšlení; ať se obrátí k Hospodinu, a on se nad ním smiluje, k našemu Bohu, který mnoho odpouští, neboť nejsou mé myšlenky myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému - praví Hospodin. O kolik totiž převyšují nebesa zemi, o to se liší mé chování od vašeho, mé smýšlení od smýšlení vašeho. Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zemi a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyjde z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Během babylónského vyhnanství se Izrael mohl na vlastní kůži přesvědčit, co to znamená naprostá chudoba. Nedostatek chleba a vody je symbolickým vyjádřením absence všeho, co člověk nezbytně potřebuje k životu. Tento obraz nám říká, že se Boží lid neodvratně a definitivně blíží ke smrti. Právě v této chvíli však Hospodin ústy svého proroka vyslovuje zdánlivě paradoxní pozvání, protože je v naprostém rozporu s tehdejší situací vyvoleného národa: "Vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě," "navažte si jí zdarma"… V této zdarma nabídnuté vodě je předobrazen dar Ducha svatého, který vytryskne z Kristova probodeného boku a zavlaží rodící se církev i celé lidstvo.

Můžeme tedy přijmout naléhavou výzvu, abychom opustili cesty zla a kráčeli po tajemných cestách Páně. Duch svatý připravuje ty, kdo žízní po Bohu, aby přijali jeho Slovo, uchovávali je ve svých srdcích a rozjímali o něm. Jen za těchto podmínek může v nitru člověka vyrůst ovoce svatosti, kterou přináší Boží slovo. Národ, který ztratil veškerou naději, se vrací k životu a samotným faktem, že znovu existuje, přivádí k životu i ty, kdo žijí v temnotě smrti. Každý člen vyvoleného národa, který zcela zdarma obdržel spásu, se automaticky stává spolupracovníkem na díle spásy a "zavlažovací strouhou", kterou Boží spása proudí až do nejzazších končin země. Toto velkolepé povolání nás všechny spojuje ve společném úkolu - pracovat na tom, aby mohl každý člověk poznat jediného pravého Boha, Otce, Syna i Ducha svatého.



6. čtení: Baruch 3,9-15.32-4,4

Slyš, Izraeli, přikázání života, napni sluch, abys poznal moudrost! Čím to, Izraeli, že jsi v nepřátelské zemi, že chřadneš v cizí zemi, poskvrněn jako mrtvoly, že jsi připočten k těm, kteří sestoupili do podsvětí? Opustil jsi studnici moudrosti! Neboť kdybys byl chodil po Boží cestě, přebýval bys v pokoji navěky. Nauč se, kde je poznání, kde síla, kde důvtip, abys tím poznal, kde je dlouhý věk a život, kde v pokoji září oči. Kdo nalezl místo (moudrosti), kdo vešel do jejích pokladnic? Zná ji však ten, který ví všecko, svým důmyslem ji vynašel; který založil zemi na věčné časy a naplnil ji zvířaty; který vypouští světlo, a (ono) jde, volá na ně, a (ono) ho poslouchá s třesením. Hvězdy vesele září na svých místech; zavolá-li je, řeknou: "Tady jsme!" - a s radostí svítí svému Tvůrci. To je náš Bůh, nemůže být jiný k němu přirovnán. Vynašel všechny cesty k moudrosti a dal je svému služebníku Jakubovi a Izraeli, svému miláčkovi. Potom se (moudrost) ukázala na zemi a stýkala se s lidmi. Ona je knihou Božích přikázání a zákonem, který platí na věčné časy; všichni, kteří se jí drží, (přijdou) k životu, k smrti pak ti, kdo ji opustili. Obrať se, Jakube, a uchop ji, choď po cestě v jejím lesku, vstříc jejímu světlu! Svou slávu nedávej jinému ani to, co ti prospívá, cizímu národu. Blahoslavení jsme, Izraeli, že známe, co se líbí Bohu.

Úryvek z knihy proroka Barucha přímo navazuje na poselství předchozího čtení. Je to hymnus oslavující krásu a moc Božího slova, které je zdrojem života, pramenem veškeré milosti a nejvzácnějším darem, jaký dal Pán Bůh svému lidu. Lidé ale Božím slovem pohrdají, zapomínají na ně a nepřijímají je. To je příčinou veškerého zla, které doléhá na Izraele. U toho však nesmíme skončit; spíše máme ve svém srdci oživit jistotu, že Bůh je věrný a nikdy nebere své dary nazpět. Stále je možné navrátit se k Božímu slovu - je to jediná cesta, jak znovu nalézt pokoj, moudrost a život.

Je-li tomu tak pro národ Staré smlouvy, oč více to platí pro nový Izrael, lidstvo vykoupené Kristovou krví. Boží slovo není žádná mrtvá litera, ale osoba - sám Ježíš, jednorozený Syn. Bůh Otec ho ve své nesmírné lásce neušetřil, ale vydal ho za nás, abychom skrze něho obdrželi ztracený život. Příčinou Ježíšova ukřižování je náš hřích. Každý, kdo se ke Kristu přimkne, následuje ho a žije podle nového přikázání - přikázání lásky, které nám před svým umučením zanechal -, už nyní přechází z vyhnanství způsobeného hříchem do příbytku pravého pokoje ve věčném společenství s Nejsvětější Trojicí.



7. čtení: Ezechiel 36,16-17a.18-28

Hospodin mě oslovil: "Synu člověka, když bydlel Izraelův dům ve své vlasti, poskvrnil ji svým chováním i svými skutky. Proto jsem na ně vylil svůj hněv pro krev, kterou prolili na zemi, znesvěcenou jejich modlami. Rozptýlil jsem je mezi národy, do zemí rozehnal, soudil jsem je podle jejich chování a skutků. Kamkoli však přišli mezi národy, znesvěcovali mé svaté jméno, neboť se říkalo: Je to lid Hospodinův, a přece museli vyjít z jeho země! Slitoval jsem se tedy nad svým svatým jménem, znesvěceným od Izraelova domu mezi národy, k nimž přišli. Proto řekni Izraelovu domu: Tak praví Pán, Hospodin: Nedělám to pro vás, Izraelův dome, ale pro své svaté jméno, které jste znesvětili mezi národy, k nimž jste přišli. Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin - praví Pán, Hospodin - až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý! Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem."

Poslední starozákonní čtení nás seznamuje s proroctvím, jehož barvitý styl a celá řada silných kontrastů nás vede k rozjímání o zásadním rozdílu mezi lidským a Božím jednáním. Izrael se zpronevěřil Boží smlouvě a svým hříchem poskvrnil Svatou zemi, kterou obdržel darem, čímž na ni ztratil nárok. Byl potrestán vyhnanstvím, které jej mělo přivést k pokání, avšak neobrátil se, nýbrž uprostřed národů ještě více znesvětil jméno svého Boha. Zlo plodí další zlo a hromadí stále nové důvody k odsouzení. Tento řetěz zloby pak nedokáže rozlomit žádná lidská moc - naopak: lidé jej neustále zatěžují dalším a dalším zlem. Izrael a s ním celé lidstvo cítí, že na něj jeho vlastní zvrácenost uvaluje rozsudek smrti a že se nemůže honosit žádnou zásluhou, která by mu zajistila spásu. V tom se však ukazuje jeden veliký kontrast: právě tam, kde neexistuje žádná zásluha, přichází nekonečně štědrý Bůh, který člověka nikdy neodepsal, a nerozlučně spojuje slávu svého Jména se svatostí svých adoptivních dětí.

Rozptýlený a rozdělený národ dostává příslib návratu do své vlasti. Nemá to být pouze tělesný návrat, ale znamení nového života v autentickém společenství a předzvěst života věčného. Proto je nutné, aby se Izrael vnitřně očistil. Místo srdce zatvrzelého hříchem a netečného k Božímu slovu mu Bůh dá poddajné a poslušné srdce z masa, srdce, které se nechá zranit láskou a z lásky bude ochotno trpět. V tomto srdci se bude moci trvale usídlit Duch svatý, aby mu neustále vnukal to, co je svaté, pravdivé, vznešené a Bohu milé.



Epištola: list Římanům 6,3-11

(Bratři!) My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.

Kristovou smrtí a vzkříšením došlo k radikální proměně celého vesmíru. Zvláštním způsobem byl proměněn člověk - z otroka se stal Boží syn. Nový život, který nám byl nezaslouženě dán, je ale nutné svobodně přijmout. To se děje při křtu, jenž znamená ponoření do Kristovy smrti a přivtělení ke Kristu. Pokřtěný zemřel hříchu a stal se živým údem Kristova tajemného těla. Už nyní na sobě prožívá vzkříšení, díky kterému se stal obyvatelem nebe. Zatím však putuje po této zemi a neustále musí čelit zlu, které se ho snaží uvrhnout zpět do otroctví hříchu.

Zárodek věčnosti, který byl do člověka zasazen prostřednictvím svátosti křtu, je třeba chránit a rozvíjet, aby se v nás milost nového života mohla plně rozvinout. V tomto smyslu má každý křesťan bojovat dobrý boj víry a procházet množstvím každodenních umírání a křestních ponoření, jejichž prostřednictvím se stále hlouběji spojuje s Kristovým utrpením. Kristus sice vstal z mrtvých, ale nadále zůstává na kříži, a to až do konce časů, kdy se dovrší plán všeobecné spásy a on odevzdá svému Otci jako neposkvrněnou Nevěstu bez poskvrny a vrásky celé lidstvo.



Evangelium (cyklus A): Matouš 28,1-10

Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strachem z něho se strážci zděsili a klesli jako mrtví. Anděl promluvil k ženám: "Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte. To jsem vám měl povědět." (Ženy) rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: "Buďte zdrávy!" Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: "Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí."

Matoušovo vyprávění o událostech prvního dne po sobotě charakterizuje přítomnost nadpřirozených úkazů, typických pro apokalyptická zjevení a vidění (Dan 7,9; 10,6): zemětřesení, k němuž došlo i v okamžiku Ježíšovy smrti, a přítomnost anděla s jasně zářivou tváří a v oslnivě bílém rouchu. Tyto prvky prozrazují, že zde mocně působí sám Bůh. Popis událostí vyniká velikou živostí a slavnostním tónem. Velekněží se například nezdráhají porušit sobotní klid a jdou za Pilátem, aby dal hlídat hrob. Strážci, kteří mají za úkol střežit mrtvého člověka, plni strachu "klesají jako mrtví" (v. 4b). Slavnostní tón najdeme především v andělově zvěsti o tom, že právě došlo k naprosto nečekané události - ke vzkříšení. Celý tento odstavec působí velmi bezprostředně a skládá se z kratičkých, dynamických vět ("pojďte a podívejte se", "rychle jděte", "to jsem vám měl povědět").

Při andělově zvěstování zaplavuje ženy veliká radost, která vrcholí v okamžiku, kdy je zdraví sám vzkříšený Pán: "Radujte se!" (v. 9, doslovný překlad). Výrazem této radosti je pokorné a uctivé obejmutí Ježíšových nohou (doslova: "zmocnily se jeho nohou"). I tady můžeme zahlédnout jeden veliký kontrast. Před několika dny v jiné zahradě lidé "vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho" (26,50). On se tehdy pro naši spásu dobrovolně vydal do rukou těch, kdo ho chtěli ukřižovat. Nyní je vysvobozen z pout smrti a unikl dozoru strážných, aby se dobrovolně vydal těm, kdo v něj věří s čistým a milujícím srdcem.

Tato noc - protože sobota skončila soumrakem (v. 1) - byla projasněna nejprve září bezhříšného anděla a pak přítomností Ježíše - Živého. Začíná nové svítání, čas, kdy máme zvěstovat (v. 10) radostné světlo ukřižovaného a vzkříšeného Krista.



Contemplatio

Ó noci, která jsi jasnější než den!
Ó noci, která jsi světlejší než slunce!
Ó noci, která jsi bělejší než sníh,
která záříš víc než naše pochodně
a jsi lahodnější než ráj!

Ó noci, která neznáš temnotu,
vzdaluješ od nás spánek
a dáváš nám bdít spolu s anděly.
Ó noci, postrachu démonů,
Veliká noci, kterou jsme celý rok očekávali!

Svatební noci církve,
která dáváš život novým pokřtěným
a zneškodňuješ zaskočeného démona.
Ó noci, ve které věčný Dědic uvádí
své spoludědice do věčnosti.

(Asterios Amasejský, Inni a Cristo nel primo millennio della Chiesa, Řím 1981, 93).


Výpis všech kapitol z této knihy: Květná (pašijová) neděle - biblické texty s komentářem lectio divina / Zelený čtvrtek - večerní mše / biblické texty s komentářem lectio divina / Velikonoční vigilie - biblické texty s komentářem lectio divina

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Betlémské světlo

Betlémské světlo
(21.12.2017) Informace, rozvoz, mapa, historie, náměty, fotogalerie, kontakt. (odkaz na betlemskesvetlo.cz)

Vánoční dokreslovací knížka pro děti

(15.12.2017) Milí rodiče, učitelé, katecheté... připravili jsme pro vás a vaše děti dokreslovací pracovní listy s...

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.