Načerpat vitaminy

z knihy Víra v rodině , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Zima vrcholí, a tak se snažíme jíst hodně vitaminů, abychom dokázali vzdorovat únavě, která nás v tomto období přepadá, a zůstali v dobré kondici. Snažíme se své děti dobře vyzbrojit proti všudypřítomným zákeřným virům, dbáme o jejich tělesné blaho – a je to tak dobře. Myslíme však také na to, jak je vyzbrojit duchovně? Hlídáme si termíny očkování a sledujeme, jestli správně rostou, ale věnujeme stejnou pozornost i jejich duchovnímu růstu? Pro své miláčky vymačkáváme pomeranče a krájíme petrželku, ale uvědomujeme si, že jejich srdce potřebuje „duchovní vitaminy“, aby mohli růst v Boží lásce?

Co je to za „vitaminy“ a kde je máme hledat? Bůh se nám dává ve svátostech. Přichází do našeho těla, aby nás živil, léčil a posvětil a aby nám odpustil. Uvědomujeme si tuto sílu svátostí a z nich zvláště eucharistie a svátosti smíření, které nás provázejí celým životem? Umíme čerpat z nevysychajícího pramene, který v nás vytryskl v den našeho křtu? „Kdo se napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného“ (Jan 4, 14). Svátosti jsou nevyčerpatelným pokladem, z něhož si každý den můžeme brát to, co k životu potřebujeme.

Při modlitbě nám Bůh „dobíjí baterky“. Všechny děti vědí, že žádný elektrický přístroj nefunguje, pokud není zapojen do zásuvky. Pro nás platí totéž. „Fungovat“ můžeme jen tehdy, když jsme napojeni na Boha. Čím víc jsme přetíženi, unaveni, přepracováni a ve spěchu, tím naléhavěji se potřebujeme zastavit a pomodlit. A ne jen jednou za čas, ale každý den, a ne rychle, abychom to měli co nejdřív z krku, ale s plným vědomím a soustředěním vložit své břemeno Bohu do rukou. Všichni máme zkušenost s tím, že únava nás uzavírá do bludného kruhu. Když jsme unaveni, máme sklon k tomu, že děláme spoustu zbytečných věcí a zbytečně se rozčilujeme, a tak mrháme energií, což nás vyčerpává ještě více. Jediný prostředek jak z tohoto koloběhu vystoupit spočívá v tom, že všechno svěříme do rukou Božích: „Pane, jsem jen nástroj ve tvých rukou. Důležité nejsou mé plány, ale to, co ty chceš učinit skrze mě. Všechno očekávám od tebe, bez tebe nezmůžu nic.“

Naším pokrmem je při tom Boží slovo. Číst slovo Boží a rozjímat o něm není žádný přepych, ale nutnost. Písmo svaté je jako chleba, z něhož nám církev jako správná matka každý den kousek podává. Touto každodenní porcí chleba jsou liturgická čtení, zvláště ta mešní. V misálu si je může vyhledat každý z nás. Jistě, úplně všemu v nich neporozumíme a někdy býváme tak unavení či roztržití, až máme dojem, že čtením těchto úryvků, jejichž smysl nám uniká, jen ztrácíme čas. Duch svatý však nikdy unavený ani roztržitý není. To on způsobí, že v nás Boží slovo zapustí kořeny, to on nám ho pomůže vstřebat, aby pro nás bylo výživným pokrmem.

Bůh nám neúnavně, plnými hrstmi dává vše, co potřebujeme, abychom rostli v jeho lásce. My však musíme být připraveni jeho dary přijímat. Bůh před námi stojí jako žebrák a nikdy si vstup nevynucuje. Otevřít dveře musíme my sami. Jak? Tím, že věnujeme pozornost svým bližním, dělíme se s nimi a odpouštíme jim, otvíráme svá srdce, která jsou pak schopna přijímat Boží dary. Únava je často příčinou toho, že se stahujeme do sebe a soustředíme se jen na své vlastní povinnosti a těžkosti a bližní pak zanedbáváme. Když jsou naše uši, oči a srdce vůči bratřím uzavřeny, Bůh k nám vejít nemůže.

Když je zima nejtužší – když se nás v životě zmocňuje únava, bolest či temnota – všichni potřebujeme „načerpat vitaminy“, abychom dokázali vzdorovat zákeřným virům jménem skleslost, uzavřenost a zoufalství. Když chráníme děti před chřipkou, mysleme také na to, abychom je vyzbrojili proti těmto obávaným duchovním virům napadajícím to, co je v nás nejcennější.