Modlitba za druhé: zbytečnost?

Existuje mnoho způsobů modlitby. Patří mězi ně i modlitba přímluvná. Přímluva je zaměřena především na druhé lidi a jejich potřeby. V mnoha případech totiž chceme pro někoho skutečně to nejlepší, ale nemůžeme mu to dát; zde se  tak otevírá prostor pro přímluvnou modlitbu, kdy se obracíme k Bohu. 

Někdy můžeme mít pocit, že modlit se za druhé a za svět je ta nejméně efektivní služba, jakou člověk může konat. Přímluvná modlitba je však duchovní zbraň těžkého kalibru, nikoli jen nouzová vycpávka volného času těch, kdo nic lepšího dělat neumí nebo v dané chvíli nemohou. Skrze ni se v neviditelné sféře odehrává duchovní zápas, jehož ovoce se svým časem projeví viditelným způsobem. A projeví se vždycky, i když ne vždycky přesně podle našich očekávání.  Je ovšem důležité připomenout, že přímluvná modlitba nemůže být náhražkou konkrétního praktického jednání ve prospěch druhých!

Přímluvná modlitba není jednoduché téma

Přímluvná modlitba není jednoduché téma. Prolíná se v ní hned několik hlubokých témat naší víry. 

Jedním z témat, kterého se dotýkáme tématem přímluvné modlitby, je skutečnost zla. V přímluvné modlitbě vlastně vždycky vstupujeme do zápasu proti nějaké formě zla a nedostatku, vždycky půjde o zápas mezi královstvím světla a královstvím tmy (srov. Kol 1,13). Často ji používáme právě v situacích, kdy jde o utrpení někoho z našich blízkých.

V přímluvné modlitbě se rovněž dotýkáme tématu naší spoluúčasti na záchraně a spáse světa. Z jedné strany platí, že dílo spásy je Kristem „dokonáno“, ale z druhé strany je pravda, že jsme povoláni mít podíl na jeho poslání, že máme být „spolupracovníky na Božím díle“. Možná by Pán Bůh mohl udělat všechno sám, ale evidentně nechtěl, rozhodl se udělat mnohé i skrze nás a s námi. A je třeba vzít vážně, že pro Boha nejsme jen jako bezduché figurky na Boží šachovnici…

Jak se tedy přímluvně modlit?

Jak se tedy za potřebné modlit? V podstatě jakkoli umíme. Síla přímluvy nespočívá ve speciálních formulkách nebo postupech, ani v ní nejde o žádné duchovní údernictví. Bůh může dělat divy i na základě krátké střelné modlitby. Pro účinnost modlitby je nejdůležitější postoj dětské důvěry a láska, s níž se člověk modlí. Existují ale některé přístupy, které mohou modlitbu umocnit, nebo jiné postoje, které ji mohou naopak zcela znehodnotit.

Postoje znehodnocující modlitbu

Na Boží lásku k člověku se můžeme plně spolehnout, a to i v případě, že se situace nevyvíjí přesně tak, jak bychom si přáli. Říká se, že Bůh nám buď dá, oč ho prosíme, nebo něco lepšího. Ale z různých důvodů nám někdy chybí důvěra v Boží moc a dobrotu, neboli důvěra, že jeho vůle pro nás chce jen dobro. Někdy právě proto, že máme příliš konkrétní představu o tom, jak má vypadat vyslyšení našich modliteb, si velmi těžko dokážeme představit, že dobro by se mohlo skrývat i v jiné variantě. Nedojde-li naše modlitba vyslyšení podle našich představ, hrozí, že naší (domnělou) víru, naději a lásku vystřídá hořkost, a to čistě proto, že Pán Bůh „nezafungoval, jak by měl“.

Může se také stát, že se díky intenzivní přímluvné modlitbě za druhé nepozorovaně dostaneme do postoje vnitřní nadřazenosti nad těmi, za které se modlíme; i taková modlitba se těžko pozvedne až k Bohu.

Totéž můžeme čekat, když pozvedáme k Bohu ruce v modlitbě, a přitom máme srdce zatížené neodpuštěním nebo přímo nenávistí vůči komukoli z lidí. Neodpuštění je jednou z nejčastějších překážek působení přímluvné modlitby.

Tyo (a ještě i jiné další) postoje oslabují nebo přímo znehodnocují naši přímluvnou modlitbu.

 

 

Bůh je láska sama.
Když ho do svých životů zveme, vždycky působí,
aby z obtížné situace vzešlo další dobro,
dokonce aby zlo muselo nakonec sloužit k dobru,
ve smyslu slov Písma:
„Těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“ (Řím 8,28).

 

Rozšířenou verzi tohoto článku naleznete zde (na webu modlitba.cz)         

Se svolením zpracováno podle knihy
Kateřina Lachmanová, Síla přímluvné modlitby,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.