Učte se ode mě. (Mt 11,29) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Václav Vaško

Amnestie

z knihy Ne vším jsem byl rád , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Po odhalení Stalinových zločinů Chruščovem na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 se zdálo, že problém desetitisíců nevinně odsouzených vězňů v naší republice vyřeší nejjednodušeji generální amnestie. Ubíhaly však roky a nic se nedělo, ačkoli zahraničněpoliticky i vnitropoliticky byli už političtí vězni režimu více na obtíž než ku prospěchu. Koncem roku 1959 už málokdo pochyboval, že příležitostí k udělení amnestie politickým vězňům bude patnácté výročí "osvobození Československa slavnou Rudou armádou". K lepšímu se změnil režim ve věznicích a muklové žili v očekávání svobody.

V této atmosféře očekávání věcí přišla z laického oddělení objednávka: "Napište nám něco o křesťanském manželství." Ujal se toho otec Reginald. Zkritizoval jsem jeho dílo, že je sice hezké a zbožné, ale že odpověď na to, co chtějí kluci, to není. "Zkus to tedy ty, jako laik a manžel," řekl Oto.

To jsem si vykoledoval! Několik měsíců jsem na tom pracoval, konzultoval s Davídkem a Mádrem, až z toho byl obsáhlý elaborát. Snažil jsem se vyjádřit, že manželství chápu jako společenství, "pravdy a života, svatosti a milosti, spravedlnosti, lásky a pokoje". Sotva jsem si tehdy uvědomoval, že největší užitek z této studie budu mít já sám. Vždyť jsem se tím vlastně připravoval na život v situaci nechtěného celibátu. Podezírám Mádra, že to byl hlavní důvod, proč mě k tomu vyprovokoval.

Na Štědrý večer, když jsme si jako pokaždé na Vánoce říkali, ze tentokrát to už jistě jsou poslední Vánoce v kriminále, zachraptěl vězeňský rozhlas. Ke stěhování na jiné oddělení se mělo připravit osm muklů, vesměs nevalné pověsti. Litovali jsme cely, do kterých je dají. Dali je do našeho oddělení, do každé cely jednoho. Nezačala tím příprava na amnestii? Nechtělo si velitelství ověřit něco, co si pro nedostatek našich místních udavačů ověřit nemohlo?



Věci se dávají do pohybu

Přibližně od února nehovořily už o amnestii jen návštěvy, ale i advokáti a prokurátoři. Pak přišlo nařízení sepsat do příštího dne své životopisy. Pozoruhodný byl Davídkův: "Jmenuji se Felix Davídek. V mém životě je důležité, že jsem se narodil, že jsem se stal římskokatolickým knězem a že jsem byl uvězněn komunistickou Státní bezpečností. Zvláště poslední dvě skutečnosti mi daly mnohé pochopit. Nic od vás nečekám, nic od vás nechci. Kdykoli jsem ochoten jít i na smrt. Felix Davídek." Není divu, že se mu amnestie vyhnula. Domů šel až v roce 1964.

Koncem března začal na Mírově úřadovat mladý prokurátor. Zval si k pohovorům asi jen sporné případy, Jeho dialog se mnou vypadal přibližně takto:
"Jak se dnes, díváte na svou trestnou činnost? Litujete jí?"
"Nemohu litovat něčeho, čeho jsem se nedopustil." "Jak hodnotíte s odstupem doby Kolakoviče?"
"Jako člověka, který mně v životě dal po rodičích nejvíce."
"Jaký je váš vztah k lidově demokratickému zřízení?"
"Nato nemohu jednoznačně odpovědět. Kdybych vám řekl, že kladný, tak mi nebudete věřit. Kdybych řekl, že záporný, tak by to také nebyla úplná pravda. Jsou totiž věci, s kterými souhlasit mohu, a jiné, s kterými souhlasit nemohu. Jedno však mohu říci, že nezastávám zásadu Čím. hůř, tím líp! Naopak, vždy mě těší, když se u nás, v SSSR nebo kdekoliv na světě vytvářejí pravé hodnoty v ekonomické, kulturní nebo v sociální oblasti."
"To je zajímavá odpověď. Řekněte, co byste dělal, kdybyste šel domů?"
"Co bych mohl dělat? Šel bych do výroby a asi bych si hledal takové místo, kde bych mohl uplatnit, co jsem se tady naučil."



Co s námi bude?

Sedmého května k večeru stanuli ve dveřích trestní cely, kterou jsem sdílel s Mádrem, Davídkem, Jenáčkem a dalšími, dva důstojníci vězeňské služby. Hodností vyšší nařídil: "Odsouzení, které přečtu, si sbalí všechny věci a připraví se k přesunu na jiné oddělení!" Z mnohastránkového seznamu pak četl moje a Jenáčkovo jméno, ne však Mádrovo a Davídkovo. Podle jakého klíče se tak dělo? Výše trestu to nebyla. Bude se amnestie vztahovat na ty, co zůstávají na cele, nebo na ty, co si mají sbalit všechny věci?

Jak už bývá na vojně nebo v kriminále zvykem, dlouho nic a pak poklus. Za chvíli nás byla plná chodba, každý s rancem v rukou, na celách zůstali jen jedinci. Zástupy muklů vycházejí ze všech oddělení, v dlouhém, mnohasethlavém průvodu nás vedou třetím a druhým nádvořím a proti nám postupuje skoro stejně početný průvod!"měsíčkářů" z prvního nádvoří. Škodolibě se nám smějí, jsou přesvědčení, že oni půjdou domů a my tam zůstaneme.

Na prvním nádvoří kostel, sloužící od začátku padesátých let jako skladiště, a jednopatrové budovy kasárenského typu. Vcházíme do nich, rozmisťují nás do cel po "měsíčkářích" (většinou zlodějíčků). Druhý den se ve skladu převlékáme do civilu, vněmž jsme byli zatčeni. Právě když si navlékám na prst snubní prsten, jde kolem Krejčiřík, cenzor, s kterým mám několik nevyřízených účtů. On mě první poslal do korekce, on mi nevydal fotografii Mášenky, kterou mi maminka poslala. "Tak co, Vaško, jdete domů?" ptá se docela přátelsky.
"Ještě tomu nevěřím."
"Ale jdete, jdete, nebojte se."

"Poslyšte, pane veliteli," dodal jsem si odvahy, "řekněte, když jste se stal cenzorem a prošly vašima rukama tisíce dopisů, a stal se tak svědkem tolika lidských bolestí, nehnulo to vámi?"
Zarazil se, zdálo se mi, jako by zjihnul, pak řekl: "Víte, že jo?" podal mi ruku a popřál všechno nejlepší.

Ze skladu nás odváděli po skupinkách na velitelství, kde jsme podepisovali svoje konta. Moje stejně, jako u většiny muklů, bylo mínusové, přestože jsem ze sedmi let a tří měsíců kriminálů pracoval šest let, z toho skoro půdruhého roku v uranových dolech. Do civilu jsem tedy odcházel s několikatisícovým dluhem eráru za to, že mě živil, šatil, poskytoval ubytování a hlídal.



Ledová slavnost

Devátého května dopoledne nástup na nádvoří. Hrobové ticho. Od velitelství přichází suita místní honorace ve svátečních uniformách a několik civilistů, také ve svátečním. Jeden z nich, krajský prokurátor, nám pak pateticky sdělil, že nám pan prezident republiky Antonín Novotný a vláda udělili amnestii. V jejím zdůvodnění, které nám také přečetl, mezi jiným stojí, že "neotřesitelná síla a pevnost našeho socialistického zřízení - jakož i jeho humanismus, veliká důvěra, kterou má komunistická strana Československa a socialistický stát mezi pracujícími - umožňují, aby osobám, které se dopustily v minulosti závažných trestných činů směřujících proti politickým a hospodářským základům naší republiky, byla dána příležitost odčinit svou vinu před lidmi poctivou prací." Amnestie byla podmíněna pěti lety bezúhonného chování. V případě, že bychom se dopustili nového trestného činu, museli bychom si odpykat nejen nový trest, ale i ten, který nám nyní byl podmínečně prominut, já tedy necelých šest let.

Ledová slavnost skončila, napětí povolilo, ale předpokládaná radost se nedostavila. Odcházíme do cel a čekáme, kdy na koho přijde řada, neboť propouštět nás mají postupně. Nedivím se, podle historika Kaplana se týkala květnová amnestie roku 1960 kolem 120000 politických vězňů. Hodiny, které nás dělí od svobody, se neuvěřitelně vlečou. Co nás čeká venku? S Jindrou Jenáčkem vzpomínáme na Otu Mádra a Felixe Davídka, jak jim asi musí být! Nemohli jsme mít radost, když oni zůstávají.



Jedu domů

Desátého května pozdě odpoledne jsem přišel na řadu já. Asi patnáct Pražáků nás naložili do autobusu, poprvé bez pout a bez automatů namířených na nás. Vrata mírovského zámku za námi zapadla. Rychle se stmívá, přesto rozeznávám barvy. Nikdy jsem si neuvědomil, kolik odstínů má zeleň. Jak nádherná je příroda po letech šedi a ušmudlaných khaki uniforem!

Na nádraží v Mohelnici dostáváme jízdenky do Prahy. Přestože nás eskorta neizolovala od ostatních, držíme se pohromadě. Díváme se po lidech, jako by nás vypustili odněkud z jurty. Nás si skoro nikdo nevšímá. Nebo všímá? Odvážil jsem se a prošel se po peronu, nikdo mě neokřikl.

Pražský rychlík přijel už za tmy. Vlezl jsem s ostatními do vagónu, v jakém jsem dosud necestoval. Jezuita Rudolf Dušek říká, že si připadá jako ve vlaku z Londýna do nevím kam, kde studoval. Jsme jako cizinci ve vlastní zemi, jiná móda, jiné účesy, dívky s ohony na hlavě. Zvědavě si prohlížíme "nové" peníze, platné už sedm let. Krabici od bot převázanou provázkem kladu pod lavici, tam také schovávám nohy s děravými ponožkami. Je mi teplo, sundávám zimník, chtěl jsem i sako, ale košile byla tak zetlelá, že to nešlo. Vagonem prošla patrola Vnitřního vojska, prohlíželi si pozorně všechny cestující, nikoho nelegitimovali.

Z Hlavního nádraží vycházím s kolegou z ministerstva za hraničí, který bydlí, stejně jako já, v Dejvicích. Právě dotelefonoval se ženou, je celý rozechvělý, byla ještě vzhůru, čekala ho. "Představ si," říká dojatě, "v telefonním seznamu je náš telefon uveden stále ještě pod mým jménem!" Šli jsme dolů Václavským náměstím a hledali, kde by se daly koupit květiny pro jeho paní. V jednom nočním baru, kam nakoukl, se mu podařilo sehnat kytici růží. V noční jedenáctce jsme vzbudili pozornost cestujících svým zimním, staromódním oblečením, a průvodčího svými rozpaky při placení, nevyznali jsme se v drobných.

Na Hadovce vystoupil on, já o stanici výš. Bořislavka. Opatrně se rozhlížím, ne, nikdo nikde. Vkročil jsem do naší ulice a v ohbí už vidím náš dům. Ulice pustá, slabě osvětlená, a hle, před domem někdo chodí. Když jsem ho míjel, divně se na mě díval. Vcházím do dvora, rychle vytahuji klíče a chci otevřít, ale klíč nejde do zámku. V celém domě tma. Házím kamínky do oken kuchyně, nic. Neznámý vchází do dvora. "Bydlíte tady?" ptá se.
"Ano," odpovídám přiškrceným hlasem.
"Můžete mě pustit dovnitř, nemohu se dozvonit k paní Holé, to je moje teta."

V té chvíli jsem si všiml, že i on drží pod paží krabici převázanou špagátem. "Mukl?" ptám se.
"Jo."
"Já taky."
Radostně jsme se objali a společně jsme házeli kamínky do oken. Konečně se u nás rozsvítilo. "Kdo je?" ptá se teta Irma. Když jsem se ozval, zvolala: "Chvála Bohu!" a letěla otevřít. A tak jsem byl opět doma.



Setkání

Kromě Irmy a tety Máři mě přivítal nejmladší z mých bratranců Nábělků, Ivan. Bydlel u nás a pomáhal tak mamince ne jen udržet byt, ale i finančně a hlavně morálně. Čekali na mě dvě noci a už ztráceli naději, že přijdu. Maminka jela naproti tátovi do Levic k naší Maně. Tátu pustili už devátého, byl mezi prvními, kdo vyšel z Leopoldova na amnestii. Mámu připravoval na to, že není jisté, zda pustí i mě. Když totiž v Leopoldově soustřeďovali mukly, kteří mají jít domů, do zvláštních cel, vyvedli ho z oddělení spolu s básníkem Václavem Renčem. Oba byli velmi rozrušeni, těšili se, že co nevidět se shledají s manželkami, dětmi, vnoučaty. Sotva však vešli do tranzitní cely, otevřely se dveře a Renč musel zpátky, prý se stal omyl. Mstili se mu tak krutě za Popelku Nazaretskou a vše, čím obohatil v Leopoldově českou literaturu.

První ráno na svobodě jsem zahájil telefonátem do Levic. Slyším výkřik Mani: "Václav je doma!" Jeden za druhým přicházejí k telefonu, máma, táta a celá početná dobalovská rodina. Táta mi říká, abych nejezdil do Levic, že musí do Prahy zařídit si, nevím už jaké formality, já ostatně také. Přijel večerním rychlíkem, čekal jsem ho na "Wilsoňáku".

Dopoledne jsem zašel k Svatému Havlu pomodlit se, poděkovat. A proti mně bělovlasý pán. Je možné, že je to Reinsberg? "Otče ...! Otče ..." oslovuji ho a nemohu dál. Chce mi pomoct a já nevím, co mu říct. Trvalo chvíli, než jsem se zklidnil.

Doma mě čekal slavnostní oběd a nové klíče od domu i bytu. Od nynějška mohu opět zamykat a odemykat, kdykoliv budu chtít! Jaké štěstí!


Výpis všech kapitol z této knihy: V rukou nepřítele / Aféra / Ruzyňská kartouza / Amnestie

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.