Jednou jsem se ve vlaku dal do hovoru s jedním spolucestujícím. V rámci hovoru se mne zeptal, zda mám nějaké přátele. Jeho otázka mě udivila, protože jsem za své přátele považoval mnoho lidí.
„Taky jsem si myslel, že jich mám hodně,“ odpověděl, „dokud jsem nemusel přehodnotit podstatu přátelství.“
V průběhu našeho rozhovoru jsem si uvědomil, že moje tradiční představa přátelství nevystihuje realitu přesně.
Jeho další otázka směřovala více k podstatě.
„Kolik lidí, které považujete za své přátele, byste pozval na svatbu?“
„Tak asi dvě stě až tři sta.“
„A na křest dítěte?“
„Tak asi sedmdesát až sto.“
„Kdybyste chtěl jít dnes večer do kina nebo na stadion, kolika osobám byste zavolal?“
„Nevím… snad patnácti až dvaceti.“
„Je vidět, že máte hodně přátel,“ řekl spolucestující s úsměvem. „Ale pro kolik z nich jsou důležité vaše osobní záležitosti, vaše problémy? S kolika sdílíte své ušlechtilé plány, osobní nebo rodinné problémy? Na ramenou kolika z nich byste se mohl vyplakat a cítit se pochopený? A kolik z nich se upřímně raduje z vašich úspěchů a na vlastní kůži prožívají vaše trápení?“
„Děláte mi to těžké,“ odpověděl, „ takových je už méně: dva nebo tři.“
„A kdyby jeden z těch dvou nebo tří byl smrtelně nemocen a zbývalo by mu pár měsíců života, nabídl byste jim, že se ujmete jejich rodin a postaráte se o vzdělání jejich dětí?“
„To je opravdu složité, nevybral bych z nich žádného.“
„Máte tedy hodně lidí, kteří vám dělají společnost, dva až tři dobré kamarády, avšak přítele žádného,“ zakončil podivný cestující.
Musel jsem se upřímně zamyslet nad tím, jak je obtížné najít a především si udržet opravdové přátelství, neboť společníků a kamarádů máme všichni dost.
Se svolením zpracováno podle knihy:
Příběhy pro uzdravení duše,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Několik kapitol z této knihy naleznete zde.
