Mířím do bran určených pro opuštěné děti, které nikomu nepatří. Veden sociální pracovnicí vstupuji do jednoho křídla dětského domova. Dívá se na mě přísně a dává mi číslo složené z mého data narození a čísla okresu, kde jsem se narodil. Jde se mnou do velkého sálu, kde stojí v řadě třicítka dalších dětí s oholenými hlavami. Všechny jsou oblečené stejně: kostkované bermudy, jednobarevná košile s krátkým rukávem, šněrovací boty. Nevraživě se po sobě díváme vlhkýma očima.

Na trhu s otroky

Přikazují mi, abych se připojil k ostatním na konec řady, ve které stojí jeden vedle druhého podél velkého schodiště u hlavních dveří. Náhle se dveře otevřou... Do místnosti vstupuje asi čtyřicet mužů a žen. Procházejí kolem nás a zírají na nás jako na vzácné předměty, jako na voskové figuríny v muzeu. Pozorují nás, pohledem prozkoumávají detaily od hlavy až k patě. Ti sdílní vykřikují – „Ach, jak je tenhle roztomilý! Moc se mi líbí!“ – jiní neodhalí nic ze svých citů, když nás potichu zkoumají, jen občas před některým z nás spokojeně zamručí.

Někteří kladou otázky. Svraští obočí, dvěma prsty se opírají o zamyšlený obličej, mhouří oči, jako by si představovali, co by ten chlapec mohl za pár let vynést. Někteří chodí sem a tam jako sázkaři před koňským dostihem a poznamenávají si čísla, která máme na hrudi. Tito lidé si přicházejí vybrat dítě. 

Proč si mě nikdo nevybral?

V poledne, poté co skončí obchod s opuštěnými dětmi, všichni odcházejí. Jen dva chlapci zůstávají ve velké prázdné holé místnosti, jistý Christian a já. Ostatní byli adoptováni. Pro Christiana to byl druhý pokus. Bezúspěšný. Už mu zbývá jen jedna šance. Vysvětluje mi pravidla hry: „Když nejsi vybrán ani napotřetí, pošlou tě do polepšovny. Máš celkem tři šance …“ Po chvíli ticha dodává: „Víš, proč si nás nikdo nevzal?“ „No, ne … vůbec nevím.“ „Protože nejsme hezcí. Lidé mají rádi hezké děti.“  

To je pravda, že Christian není hezký. A já musím být stejně škaredý jako on, protože si mě nevybrali. Večer nemohu spát. Sním v bdělém stavu o tom, jak se ke mně přibližuje krásná paní a hodný pán, oba dobře oblečení, a vyberou mě z řady: „Pojď s námi.“ Vezmou mě za ruku a já vidím sám sebe, jak mezi nimi, ozářený světlem, přecházím práh domova. Je to sen, který mi brání spát. Často si jej znovu přehrávám a čekám na den D - na den vysvobození.

Loterie lásky- prohrávám...

Další čtvrtek probíhá stejný ceremoniál s deseti novými chlapci. Jsem předmětem šeptandy, tichých rozhovorů. Nejsem vybrán. Pěkně oblečená krásná paní a dobře oblečený hodný pán nepřišli. Christian a já se znovu ocitáme na dlažbě jako povadlá zelenina, kterou zelináři nemohli prodat a nechávají ji po skončení trhu na místě. Jsme nepoužitelné, zkažené děti.

Pochmurné odpoledne. Večer jsme v nevlídné ložnici sami, v nitru tak smutní. Christian prošvihl svou poslední šanci a bude muset jít do polepšovny. Ale já nechci, aby šel pryč, bratr v opuštěnosti. Ostatní chlapci už asi spí ve velké posteli s čistým povlečením, v krásném domě, se starostlivým tatínkem a maminkou. Tím lépe pro ně. My jsme v loterii lásky nevyhráli - tím hůř pro nás.

Když světlo v ložnici zhasne, dostanu strach. Začnu plakat. Řvu. Polijí mě studenou vodou, zuby trhám prostěradlo. „Jen řvi, jen se vybul,“ houkne na mě vychovatel. Tu noc začínám zavírat stavidla svého srdce a kohoutek slz. Jestli nechci umřít nebo se zbláznit, musím se zocelit.

Výběr dalších textů tohoto životního příběhu: