Bůh je pro člověka neuchopitelný a nepochopitelný. Člověk se vždycky pouští na tenký led, chce-li mluvit o tom, jaký Bůh je a jaký není. V tomto světle je i veškerá teologie jen „blekotání o Bohu“, jak prohlásil jeden teolog. A tak si lidé o Bohu utvářejí nějakou představu a tím vznikají nejrůznější karikatury Boha – tedy představy Boha, více či méně posunuté od originálu.

„Cosi nad námi“

V dnešní době je dost rozšířená představa Boha jako „cosi nad námi“. A stejně jako všechny karikatury i tato Boha redukuje, a to z „Někoho“ na pouhé „něco“.

Energie, harmonie, příroda...

Pro lidi technického myšlení je Bůh této falešné představy jen jakási kosmická inteligence, něco jako velkokapacitní počítač. Pro vztahově laděné je Bůh jen kosmická pozitivní energie, nejvyšší princip harmonie. Milovníkům přírody s duchovními ambicemi se takovýto bůh slévá s pojmem „matka příroda“ nebo nějaká neurčitá energie, která stojí za vším bytím. Pro teology podobného ražení je bůh pouhá „transcendentální zóna“, nejvyšší Jsoucno, zkrátka bůh filosofů, který vlastně ani není bohem, protože se ocitá jako objekt na pitevním stole lidského rozumu. Bůh filosofů není živá bytost, nemá cit, natož soucit. Rozhodně nemá srdce, nelze s ním žít ve vztahu.

Člověk s touto karikaturou nevnímá Boha jako subjekt, ale jako objekt; není mu partnerem pro láskyplný vztah, ale věcí ke zkoumání, k diskusi, k využití nebo k odhození; anebo ho chápe jako super pozitivní energii či „nóbl“ věc, jejímiž city je však zbytečné se zabývat.

Základem je osobní vztah

Bůh sám se ve svém zjevování netají ale tím,
že chce žít v osobním vztahu s člověkem.

Ale jak žít v osobním vztahu
s energií nebo s transcendentální zónou?  

Bůh se představil jako Emmanuel - Bůh s námi:
chce být naším Bohem, abychom my mohli být jeho lidem.