Kdy už to skončí?

Pro konkrétní zkušenost jistě nemusí chodit daleko nikdo z nás.
Stále někam pospícháme, abychom se co nejdříve
dobrali vytouženého výsledku a tu dobu čekání omezili,
pokud možno, na minimum.

Chtěli bychom už mít za sebou to
nekončící putování životními úseky,
které se mnohdy neobejde bez pochybností,
mrzutostí a jiných těžkostí.
Čím déle taková cesta trvá,
tím více nervozita a nechuť k ní stoupá.

Co když ale právě v takových okamžicích
se nám nabízí příležitost stávat se lepšími lidmi,
růst ve svém vlastním "JÁ"?
Neuniká nám smysl našich životních cest a cestiček
jenom proto, že ho v nich vidět nechceme
a místo toho pořád čekáme něco jiného – lepšího?

Bůh nás volá každý den ke spolupráci.
Každý den v každém jeho okamžiku
můžeme zakoušet Boží přítomnost,
která dává smysl všemu.
A to i cestě, kdy musíme nést různě velké a těžké kříže.

Kéž je neseme s důvěrou v toho,
kdo na kříži obětoval pro nás svůj život.