Bůh v naší skepsi

Můžeme si představit, jaký byl odchod učedníků z Jeruzaléma po Kristově smrti. Byli zmatení, plní zklamání, hořkosti a strachu. Bezradní, rozmrzelí, bez radosti a bez naděje. S pocitem, že vše, co prožili, byl asi omyl… Bůh je mrtvý. Nechali se napálit. Jejich život ztratil smysl. Odcházeli pryč z míst, která jim ho připomínala.

I my se k Bohu někdy obracíme zády. Hlavně v těžkých chvílích, kdy mu nerozumíme. A Bůh mlčí. Odcházíme z míst, která nám ho připomínají – od modlitby, četby Písma, svátostí.  Připadá nám, jako by to byl jen špatný sen. Považujeme ho za mrtvého. Utvrzujeme sami sebe – Bůh již není v mém životě. Jsme vyčerpaní, uzavíráme se do skepse.

Ale jak se píše v evangeliu, možná ho neregistrujeme, přesto On je tu. Diskrétně se připojuje, sestupuje do našich životních situací. Doprovází nás na naší cestě. Dokonce i tam, kdy ho v hořkosti a bez víry opouštíme, jde s námi. Nevyčítá, ale vybízí k tomu, abychom před Ním vylili svá srdce. A On naslouchá. Kolik nevyřčeného v sobě neseme?

Ježíš ke každému z nás promlouvá:
Co se ti stalo, proč jsi tak vyčerpaný, bez radosti?
Nezůstávej ve své skepsi a hořkosti.
Svěř své pochybnosti mně.
Já tvořím nové cesty.

Neboj se mu proto otevřít své srdce. On pak může vstoupit do všeho, co prožíváš, a svou přítomností může uzdravovat. Vlévat naději. Znovu zapalovat srdce. On je blízko, aby nám opět odhaloval souvislosti našich životů a naplňoval  nás radostí Ducha, která přetéká, sdílí se, nese život dál.

Pane Ježíši, přijď do mého života,
dej mi znovu uvěřit v Tvou lásku.
Vrať mi naději.
Zapal mé srdce.