Pracuji s mládeží v prostředí pouličních gangů v Los Angeles. A za mnohé své šediny vděčím jednomu klukovi s přezdívkou Fretka. Byl to týpek, který rád vyhledával adrenalin a svým chováním si neustále koledoval o smrt. Jeho oblíbeným číslem třeba bylo, že se proplížil na nepřátelské území, a to jen proto, aby tam provokoval partu kluků, kteří ho z duše nenáviděli. Mnohokrát jsem ho spatřil při některém z jeho provokativních kousků z kategorie „strkání hlavy do lví tlamy“ a hnal jsem ho před sebou zpátky na jeho území. Řval jsem přitom na něj celý brunátný, za použití slov, která mě maminka rozhodně neučila. „Do prdele, máš snad v hlavě úplně nasráno? To se chceš nechat zabít?!“ (Podotýkám, že za léta svého působení jsem zde již pohřbíval desítky mladých lidí…)
Jednou se odpoledne v sakristii místního kostela připravuji na mši a jako obvykle mám trochu zpoždění. Nahlédnu do kostela a vidím postarší dámy, jak po sobě pokukují, dívají se významně na hodinky a krčí rameny. Co nejrychleji se oblékám. Vtom vejde do sakristie Fretka. V sedmnácti je to vyhublý čahoun, stále ve střehu, nepochybně kvůli tomu, jak ho věčně někdo pronásleduje. Položí si lokty na umakartovou desku a opře si bradu o dlaně. Listuji biblí a hledám texty pro dnešní den.
„Víš, Gregory,“ řekne mi, „mně je vlastně fuk, jestli jsem živej, nebo mrtvej.“
Je mi to trapné, ale mám teď v hlavě jen ty panímámy, které čekají už dvacet minut na mši svatou.
„Podívej, amigo,“ říkám mu, zatímco se oblékám do bohoslužebných rouch, „já teď musím jít sloužit mši. Pro tenhle moment ti musí stačit, že MNĚ rozhodně není jedno, jestli žiješ, nebo ne.“
Fretka to zváží na nějakých svých vnitřních vahách a naštěstí je s výsledkem spokojen.
„OK,“ pronese a mě to připadá, že jde o ekvivalent překvapeného a potěšeného „Týjo!“
O tři hodiny později sedím za ve farní kanceláři a Fretka se znovu objeví. Vpluje dovnitř; zdá se, že je v povznesené náladě.
„Podívej, nechci, aby ses naštval kvůli tomu, co ti teď řeknu.“
Bezděky už začínám měnit barvu.
„Cos provedl?“ zeptám se, zatímco on stojí vedle stolu, připraven vystřelit z kanclu, pokud by moje tvář hrozila výbuchem.
„No, víš… doprovodil jsem Karlu domů.“
Kde slyšíš hromy, očekávej blesky. Jsem vzteky bez sebe. Karla je moc pěkná holčina, do které je Fretka momentálně zamilovaný až po uši. Bydlí však na území jeho největších nepřátel. Doprovodit ji domů znamenalo vážně ohrozit životy jich obou. Bylo to krajně nezodpovědné; z očí mi srší blesky.
Nedostanu ani příležitost, abych svou nelibost vtělil do slov, protože Fretka na mě chrlí zbytek příběhu. Zanechal Karlu v jejím bytě ve druhém podlaží, a když scházel po schodech dolů, potkal osm členů z obávaného nepřátelského gangu. Nijak jim nevadilo, že ho vidí, ba právě naopak.
Vrhnou se za ním a hážou po něm, co jim přijde pod ruku – kameny, klacky, prázdné lahve (kdyby se tento příběh odehrál o pět let později, měli by už pistole). Fretka jim naštěstí uteče a zanechá je v prachu sídliště. Však nemá svou přezdívku pro nic za nic.
Když se blíží k hraniční ulici a je už na dohled relativního bezpečí – stačí přeběhnout ulici –, vrazí do Yolandy, ženy z naší farnosti. Yolanda ví dost na to, aby jí bylo jasné, že Fretka není na vhodném místě. Přivolá si ho k sobě.
„Hej, synku, co tady děláš?“
Fretka prudce oddychuje a snaží se popadnout dech, jen skloní hlavu.
„Víš co, synku?“ pokračuje Yolanda, „něco ti řeknu. Kdyby se ti něco stalo, puklo by mi srdce!“ Sotva ho zná. „Víš, viděla jsem tě hrát si se synovcem v parku. Jsi úžasný strejda. Taky jsem tě viděla, jak v kostele dáváš jídlo bezdomovcům. To je panečku dobrá věc.“
Pak se vrátí zpět ke svému refrénu, s ještě větším důrazem. „Synku, něco ti řeknu: Kdyby se s tebou něco stalo, puklo by mi srdce! A teď koukej mazat domů.“
Fretka dorazí do mé kanceláře. Setkání s téměř cizí paní z farnosti mu úplně vyrazilo dech.
Když dovypráví, podívá se na mě a usměje se.
„Víš,“ říká a ťuká si prsty na srdce, „tehle matroš mi udělal fakt dobře.“
Samozřejmě, že ano. A přitom šlo o tak nepatrné gesto, o ždibec něžného soucitu, navíc od téměř cizí paní, která nechala skanout balzám osobního zájmu do otevřených ran jednoho zoufalého dětského srdce… V tu chvíli téměř slyšíte, jak se odlupuje krunýř brnění a s řinčením padá na zem.
Nedlouho poté se věci pro Fretku začaly měnit – z velké části proto, že on tomu tak chtěl.
Oženil se se svou teenagerovskou (ne-li dětskou) láskou Claudií. Odstěhovali se z městské části, kde působí gangy a Fretka začal pracovat v ropné rafinerii. Založili rodinu a teď mají tři děti, dceru a dva kluky. Ti dva spolu vzdorují temnotě a společně svědčí o pravém světle, o pravém pokoji.
Fretka pochází z rodiny, která byla rozbitá ve všech směrech. Jako dítě se musel popasovat s alkoholismem, násilím, osamělostí a pocitem méněcennosti, nemluvě o nefunkčních vztazích v rodině a stálém smutku. Když budoval svou vlastní rodinu, musel se vypořádat s následky „nášlapných min“, které pravidelně vybuchovaly v průběhu jeho dětství.
Jednou za mnou přijede a zve mě na večeři. V restauraci si povídáme o jeho práci, o návratu do školy, o nárůstu zodpovědnosti a o tom, že se mu rýsuje nový post vedoucího v rafinérii. Ptám se na jeho volný čas, co dělá o nedělích.
„Tak teda,“– je připraven vzít to od podlahy – „začínáme tím, že jdeme na mši. Pak jdeme do Mimi’s Café. Děcka si můžou objednat, co chtějí. Vždycky tam jdeme. Pak jdeme do knihkupectví Barnes and Noble. Každou neděli na dvě hodiny. Chápeš, spořílek jako já žádný knihy nekupuje. Každý si vybere knihu a zaleze si do svého koutu. Mají tam pohodlná křesla. A když vyprší čas, knihy vrátíme, žádný strach. Další neděli jsme zpátky a pokračujeme v četbě tam, kde jsme před týdnem skončili.“ Rozesměju se, jsem tím okouzlen a ohromen.
„Víš, děti mě prosily, abych jim koupil jednu dětskou knížku,“ pokračuje. „A tak jsem si řekl, co by ne, ustoupil jsem a koupil ji.. A víš, co teď děláme každý večer? Sedím v křesle, vypneme televizi a mé tři děti čtou z knížky nahlas. Nejdřív čte nejstarší dcera, ta přečte celou stránku. Pak to podá bráchovi a on čte odstavec. A pak ten nejmladší s pomocí těch dvou přečte jednu větu – teda skoro. A zase znovu, chápeš: stránka, odstavec, věta. A já,“ začíná ho přemáhat dojetí, hlas se mu chvěje, „já… jen zavřu oči, sedím v křesle… a poslouchám své děti, … jak čtou.“
Fretka pozvedne ruku k zaslzeným očím a je stejně jako já překvapen, kam ho to vyprávění dovedlo. Natáhnu se přes talíř s nedojedeným steakem a stisknu mu ruku.
„Máš dobrý život,“ řeknu mu. Teď už se slzy hrnou proudem, zcela bez zábran.
„Jo,“ – podívá se na mě –, „jo… to mám.“
Z trosek našich znetvořených a zraněných já,
tak potemnělých hanbou a ponížením,
k nám přichází Pán…
A my se učíme lépe si toho všímat.
Velkorysost Boží,
to jeho „mám tě rád, ať se děje cokoli“,
rozpouští jed pocitu hanby
a nahrazuje jej láskyplnou milostí.
Konečně se vnímáme jako „láskyhodní“;
víme už, že v nás má zalíbení a volá nás jménem – tím jménem,
kterým nám říkala naše máma,
když z nás zrovna nebyla vzteky bez sebe.
