Otázky hledajícího

Dobrý den,
předem se omlouvám, věřím, že podobných dotazů dostáváte spoustu.
Přiznám se - ve svém životě tápu, zdráhám se (a to i podprahově a nevědomě) plně uvěřit v náboženskou víru. Současně si uvědomuji, že je jisté, že nás cosi přesahuje.
Vůbec nevím, za koho se mám pokládat. Za ateistu? A stále hledám. To je podstata toho, proč jsem se rozhodnul napsat vám.
Snad pro podobné pochybovače, váhavce a hledače máte radu, návod nebo porozumění.

Základní pochybnosti, které si nedokáži vysvětlit, ani jim porozumět - ty které pro mě představují bariéry, a upřímně bych je chtěl překonat.

a) Křesťanství existuje cca přes 2 tisíce let. Všechny pravdy, včetně spásy a věčného života, obsažené v Bibli jaksi platí pro lidi od této doby. A co lidi, kteří žili tisíce let před Kristem? Žili bez víry v jediného Boha a uctívali přírodu nebo něco jiného...
b) Co s lidmi, věřícími v jiná náboženství? Islám, budhismus, ............ Jak je to s jejich spasením, když nevěří v křesťanského Boha?
c) Rozpory Starého a Nového zákona. Ten stejný Bůh si ve Starém zákoně pohrává s životy a smrtí lidí. Když se mu zachce - jednoho vůdce nebo jeden kmen nebo národ pozvedne a ve válkách (ve kterých umírá tisíce nevinných lidí) je nechá zvítězit. V okamžiku neposlušnosti těch vyvolených, je nechá zemřít nebo trestá, a to mnohdy velmi krutě. V Novém zákoně naopak absolutní obrat. Láska a pravda. A stále přece jde o stejného Boha. Nelidské utrpení mnohdy nevinných lidí v rozličných podobách, to je vůbec těžce pochopitelné u milosrdného Boha.
Atd......

To jen na okraj mých pochyb,
hledám a možná se málo snažím - bohužel nenacházím v dnešním světě poznání, řešení ani klid...

Dobrý den, 
ujišťuji Vás, že mnohdy je i pro věřícího člověka těžké vypořádat se s těmi otázkami, které předkládáte, zvláště s tou poslední. Ale víra naštěstí nezávisí na tom, jestli si do posledního aurgumentu všechno vysvětlíme a zdůvodníme. Naopak – dokonalé rozumové zdůvodnění víry by bylo cosi podezřelého. Bůh nás nekonečně přesahuje: kdybychom tedy všemu božskému rozuměli, nebylo by to božské.

Právě proto je k poznání Boha potřeba víra. Ne slepá víra, která stojí proti rozumu, ale víra, která dokáže vidět i tam, kam už rozum nedosáhne. K takové víře patří samozřejmě i hledání odpovědí na naše nejistoty, ale nikdy se nemůžeme dobrat nezvratných důkazů. Proto ani moje odpovědi nebudou důkazy, ale jen nabídky, jak se na věci dívat ve světle víry.

První otázka je nejsnadnější: Kristus sice přišel teprve „na sklonku věků“, ale jeho dílo sahá stejně do minulosti, jako do budoucnosti. Přišel vykoupit všechny lidi, kteří kdy toužili po vysvobození ze zla a snažili se žít podle svého nejlepšího poznání a svědomí. Pro Krista není podstatný čas, i když mezi nás přišel v čase, ale víra v Něho. Nejprve byla nezřetelná: „spravedliví“ lidé nevěděli přesně, na co a na koho čekají, věděli jen, že potřebují záchranu. Obrazem tohoto očekávání je v Bibli Noe. Když se pak Bůh zjevil Abrahamovi, aby si z něj udělal „vyvolený národ“, začala spása dostávat reálnější obrysy. Čím dál zřetelněji Bůh naznačoval, že přijde veliký Král, Prorok, Kněz – a že to bude On sám, neviditelný Bůh. Nikdo z židovského národa si nedokázal představit, jak to jde dohromady, ale byla to právě víra (tenkrát ještě židovská) a důvěra v Boha, která „spravedlivým“ lidem dávala naději. „Spravedliví“ píšu v uvozovkách proto, že spravedlnost neznamená nějakou dokonalost života, ale touhu po Božím slitování. A přestože zemřeli ještě před příchodem slíbeného Mesiáše, vírou s ním byli spojeni, stejně jako jsou s ním spojeni věřící dnes.

Vaše druhá otázka se řeší podle podobného principu. Věříme, že ti, kdo žijí podle svého poznání a nejlepšího svědomí, jistě mohou doufat v Boží slitování, i když nepoznali Krista. Sami nemůžeme posoudit, jestli je jejich neznalost nezaviněná, nebo jestli si ji zavinili sami, jestli odmítli odpovědět na Boží pozvání. To s radostí necháváme na Božím milosrdenství.

Nejobtížnější je třetí otázka. Mezi Starým a Novým zákonem je jistě rozdíl, ale ne ostrý řez, natož rozpor. Je pořád ten samý láskyplný Bůh, jehož „Tvář“ se ve Starém zákoně postupně vynořuje z temnot, a v Novém zákoně zazáří jako prudké světlo. „Vyvolený národ“ není vyvolený proto, že je lepší než ostatní národy, ale protože v jeho dějinách se chce právě Bůh postupně zjevit. Byla to taková pedagogická pomůcka, úměrná tomu, co je schopno lidstvo ve svém nedokonalém a hříšném stavu pobrat. Nejprve bylo nutno zdůraznit, že Bůh je jediný, všemocný, neviditelný a nehmatatelný duch, že má na člověka jisté morální nároky, že lidé mohou doufat v jeho pomoc, jestliže k němu přilnou, a naopak – že to špatně končí, jestliže doufají ve své vlastní síly a rozum. Lidé zřejmě nebyli schopni pochopit to jinak než ve válkách, vítězstvích a prohrách. Postupně ale Boží zjevení dostává jemnější rysy, a ti, kdo se naučili vnímat jeho „tichý, jemný hlas“, viz 1. kniha Královská, verše 9-13, pochopili, že Boží podoba je za tím vším. Ti, kdo upřímně vyhlíželi spasitele, ho dokázali poznat i v malém bezbranném dítěti, například Simeon a Anna z Lukášova evangelia (2, verše 25–38). Při plném zjevení Boží lásky bylo možno nedokonalé pedagogické pomůcky odložit. Dnes už nepoznáváme Boží jednání z vítězství a prohry ve válkách, ale z vtělení Ježíše Krista. Bohu díky!
Přeji a vyprošuji Vám odvahu skočit rovnýma nohama do láskyplné Boží náruče.

Kategorie otázky: Hledání Boha, víry