Environmentalismus, antinatalismus a křesťan

Milí autoři stránky víra.cz,
Díky za Vaši práci. Víra.cz je pro mě už dlouhodobě zdrojem velké inspirace a podnětů v mém duchovním životě. Našla jsem na webu odpovědi na mnohé otázky víry a za to upřímně děkuji.

Mám otázku na téma "křesťan a environmentalismus". Konkrétně na to, co je z mého pohledu nejvíc kontroverzní, a to je antinatalismus. Jak máme jako křesťané vnímat to, že se Země podle některých názorů přelidňuje a za účelem její záchrany jdou některé environmentální tendence proti tomu, aby lidé měli děti. Už jen tím, že dýcháme, podle nich přispíváme k emisím. Tedy snaha nepřispívat už více k emisím, chránit planetu, a za tímto účelem se nerozmnožovat, je některými vnímána jako morálně správná.

Křesťanství založené na Božím slově ale naopak podporuje lidi, aby děti měli - život a duše člověka je považována za to nejcennější (v tomto vnímání tedy i cennější než planeta a její "záchrana"). Ale i když na jednu stranu Bible říká: "milujte se a množte se", na druhou stranu se tam dozvídáme i to, že Zemi máme ke spravování.

V podcastu Ecclesia se tohoto tématu před časem (květen 2022) dotkl kněz Matúš Kocian. Mimo jiné odpovídal na otázku, co mají dělat mladí manželé, když se chtějí chovat environmentálně zodpovědně a za tím účelem vidí jako nejlepší řešení nemít děti. Jeho odpověď mi připadla velmi neuspokojivá. Na jednu stranu prý jako kněz ze své pozice nemůže říci, ať děti nemají. Na druhou stranu je sám za sebe chválí za environmentální uvědomělost. Toto vnímám jako extrémní pokrytectví.

Jako mladá věřící žena žijící v manželství hledám odpovědi na to, jak žít v souladu s Božím plánem a svým svědomím i v otázce toho, kolik dětí na svět přivést a otázka životního prostředí a přelidnění mi leží na srdci. Zároveň věřím, že každé dítě je pro Boha milovaným a chtěným dítětem a spása duší je to, o co jde. Co je tedy morální? Přivádět na svět nové děti? Nebo naopak je morálně lepší je nepřivádět? Co je důležitější pro Boha - prokázat dobrodiní planetě nebo naplnit účast na stvoření rozmnožováním? Moc bych si přála lepší odpověď církve na tyto otázky, než jaké poskytl P. Kocian.

Moc Vám děkuji, že pomáháte lidem, kteří touží jít životem v Kristu.

Vážená paní ...,
děkuji za chválu i velice zajímavé a rozsáhlé téma, které předkládáte. Bez ambice téma vyčerpat nabízím několik snad inspirativních podnětů.

Nejpozději od vydání encykliky papeže Františka Laudato si´ (2015) jsme ve svědomí vázáni pečovat o životní prostředí nejen na „vlastním dvorku“, ale naše odpovědnost je celoplanetární. Jako hlavní příčinu současného znepokojivého stavu uvádí papež nekontrolované zaměření na spotřebu - konzumismus. Z diagnózy pak vychází i doporučená terapie a tou je dobrovolné omezování vlastní spotřeby. Jsme v duchu evangelia voláni k „chudobě pro Boží království“. Jak konkrétně postupovat popisuje například projekt 5R: Reject, Reduce, Reuse, Repair, Recycle - zamítni, zredukuj, opakovaně použij, oprav, zrecykluj. Tento návod (a řada jiných) je sympatický mimo jiné tím, že může být plněn bez zasahování do práv druhých lidí.

Chceme-li se s druhými lidmi bavit o správném a nesprávném, je vždy užitečné si ujasnit, jaký obraz světa zastávají. Etice předchází ontologie. Také výzva k dobrovolné skromnosti volá po hlubším (teologickém) zdůvodnění:

 Křesťanské chápání světa předpokládá Boha jako jeho tvůrce a majitele. Bůh má výsadní postavení (budeš Ho milovat nade vše) a nic, byť by to bylo sebevznešenější, Ho nesmí v tomto výsadním postavení nahradit. Po uznání priority Boží následuje zásadní požadavek rozpoznat důstojnost a nedotknutelnost člověka. Vždyť každý člověk je Božím obrazem. Nikdy proto nelze druhého člověka použít jako nástroj k dosažení vlastních cílů. Jsme vyzýváni, abychom nastavili vlastní tvář, ale nemáme žádné právo nastavovat tváře druhých - a to ani těch, kdo tu byli před námi, ani těch, kdo přijdou po nás (viz např. rostoucí dluh veřejných financí).

Každoročně vstupujeme do postní doby evangelijním vyprávěním o Ježíšově pokušení na poušti (letos Mt 4,1-11). Z jistého pohledu je jádrem ďáblova svádění snaha narušit důvěrný vztah mezi Bohem a jeho „milovaným Synem“. Ježíš se má podle pokušitele spolehnout na prostředky, které nemají svůj původ v Bohu a byť mohou být samy o sobě dobré, v posledku by vedly k oslabení (zničení) pouta mezi ním a jeho nebeským Otcem. Účel totiž nesvětí prostředky a čas má přednost před prostorem. Co z toho vyplývá?

Antinatalismus se sice zaštiťuje možná chvályhodným cílem redukovat množství „nežádoucích“ plynů, ale pro jeho dosažení prosazuje nepřijatelné řešení. Cíl sám o sobě (naprosto marginální omezení produkce emisí) je v nápadném nepoměru k drastičnosti prostředků.  (Vycházíme z toho, že být je lepší, než nebýt).

A pro koho vlastně zachraňujeme planetu, ne-li pro budoucí generace? Už asi dvě století jsme zásobováni teoriemi o přelidnění a zatím se stále ukazuje, že problémem není ani tak samotný počet lidí, ale především rozmařilost a sobectví části světové populace. Navíc je to celé velmi krátkozraké. Kdo se o nás postará, až zestárneme? Děti, které nemáme, jistě ne. A to ani nemluvím o tom, jak životní prostředí zatěžuje obvykle hormonální umělá antikoncepce. A nevšiml jsem si, že by někdo z propagátorů spojoval antinatalismus se sexuální zdrženlivostí…

Zdá se, že jako praktické řešení má radikální omezení porodnosti svá nepřehlédnutelná úskalí a to i za nedoloženého předpokladu opravdu altruistické motivace zúčastněných. Nízká porodnost však byla dosud vysvětlována spíše sobecky - ekonomicky (v nejbohatších zemích světa!), právem na vlastní život a karieru (nemuset se starat) a podobně.

Pro křesťana je otevřít manželství daru nového života nejen závazkem (viz svatební obřad), ale především vyznáním důvěry v Hospodina, který se stará. Ježíš se na poušti spolehl na nebeského Otce a odmítl ukojít svůj hlad na ďáblův pokyn. Raději chtěl hladovět, dokud Hospodin, který ho do pouště vyslal, neřekne dost, než by uposlechl „volání těla“ (toho, co je pouze pozemské) a podlehl pokušení. K podobné důvěře je volán každý Ježíšův učedník. Berme vážně Boží slib, že se postará a nehledejme svou záchranu (spásu?) v řešeních, která jsou problematická ideově i prakticky a především nepřijatelná teologicky.

Bůh je jednota a ne rozpor. Proto také Boží slovo máme vykládat v jeho jednotě. Kdykoli stavíme jeden Boží výrok do opozice vůči druhému, ocitáme se v nebezpečí, že jeho slovo zfalšujeme.

Snad Vám těchto pár poznámek pomůže lépe se orientovat ve výzvách, které doba přináší a bude přinášet.

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích