Bolestné přerušení kontaktů v rodině

Dobrý den,

náš syn, nutno přiznat, že plnoletý,  se od nás odstěhoval a bojkotuje naše opakované pokusy o kontakt. Tvrdí, že se rodiny zřekl pro Krista a že na nás nemusí brát ohled. Jsme katolická rodina a přijde nám to zcela absurdní. Je nějaké takové zřeknutí se rodiny na cestě duchovního rozvoje či povolání obvyklé?  Pokud ano, je to nějaký zaužívaný úkon a má konkrétní morální implikace?

-redakčně upraveno- 

Dobrý den,

těší nás důvěra, se kterou se na nás obracíte a těší nás s také to, že se snažíte svému dítěti porozumět a hledat pro něj i rodinu to nejlepší...

Ve Vašem dotazu není mnoho podrobností, které s jednáním plnoletého člena rodiny zcela jistě souvisí. Proto reakce z naší nemůže být naprosto trefná...

Za jednáním Vašeho dítěte může být mnoho důvodů.

Na začátek je ale třeba napsat, že přijetí křesťanské víry není  spojeno se zřeknutím se své rodiny. Pokud to syn tvrdí, buď si nesprávně vykládá úryvky z Nového zákona, kde Ježíš mluví o opuštění rodiny, nebo k tomu má jiný důvod.  Ježíš uvádí možnost či spíše nutnost, aby se dítě odpojilo od svých rodičů a neslo samo odpovědnost za svůj život. Mluví o tom především v souvislosti s manželstvím (opustí rodiče...) a i v souvislosti s povoláním na cestu následování (nechte mrtvé, ať pochovávají své mrtvé; kdo vložil ruku na pluh, ať se neobrací zpět). V Bibli tyto úryvky snadno dohledáte. Skutečná křesťanská víra znamená napojení a čerpání z Boží síly a pomoci a zároveň služba lidem.

Jako jeden z důvodů jeho postoje se nabízí přirozený fakt, že se potřebuje osamostatnit. Ať už je Vaše rodina harmonická, či naopak. A v tom mu není dobré již bránit. Každý násilný tlak v této chvíli a situaci, každé "znesvobodnění" tuto situaci může ztěžovat oběma stranám a přinášet dříve či později hořké plody...

To, že se dítě zaštiťuje vírou a Kristem, může být způsobeno více důvody. Např. jak jeho objevováním osobnější víry s jistou dávkou mladické horlivosti a nerozvážnosti, ale i třeba nutností se zaštítit vyšší autoritou v případě, že by se "dítě" v rodině necítilo přijato ve své dospělosti a mohlo by pociťovat jakousi až "despotickou" kuratelu rodičů (v extrémním případě). Proto by mohlo použít "vyšší moc" pro to, co vnitřně vidí jako přirozeně, či okolnostmi dané: vylétnout z hnízda...

Trochu jiná věc je formulace: "a proto nemusí na rodinu brát ohled." To je samozřejmě už trochu za hranou. Takové přehnané výroky mohou  být způsobené buď mladickou nerozvážností, anebo právě silnou touhou se v této fázi od rodiny oddělit.

V dějinách vidíme mnoho křesťanů, kteří se museli odříznout od rodiny, aby se vydali svou vlastní cestou. Je to pro rodiče (zprvu) jistě těžké, ale je to nutnost. I Bůh tak s námi zachází. Nejsme pod jeho kuratelou, nejsme jeho loutky, ale dává nám svobodu i dělat chyby a jít špatnou cestou. Z donucení by ale prostě nešlo dojít k Bohu...

Domnívám, že při takovém rozhodnutí Vaše dítě potřebuje respekt. Tedy vědět, že ho máte rádi, že ho berete v jeho rozhodnutích a že mu dáváte volnost. A neuzavřít mu ev. jednou cestu zpět. To ovšem neznamená, že mu nemůžete sdělit svůj názor a postoj. Je to ale třeba dělat s respektem k jeho osobnosti, bez ponižování, vyhrožování atd.

Nic jiného, než respektovat ho, ostatně dělat nemůžete.

K Vaší otázce, zda na cestě duchovního růstu, vč. zasvěceného života existuje moment tak silného vydání se Kristu, které je spojeno se zřeknutím se rodiny - ano existuje a u každého je to jindy, jinak, v jiných kulisách. Někdy více "harmonicky", jindy méně. A může to dokonce vést i "cestou marnotratného syna". Žádný zaužívaný úkon k tomu ale neexistuje.

Modlete se za něj a dejte mu svobodu...

-redakčně upraveno-

Kategorie otázky: Výchova, rodiče a děti