Otázky

Pekny den.
Chcem sa spytat na vyznam prosebnych modlitieb na nejaky umysel. V poslednej dobe mam pochybnosti, ci ma zmysel modlit sa za konkretny umysel, ci vobec takato modlitba nieco ovplyvni. Inak povedane, berie Boh do uvahy nase modlitby? Ako?

Ja mam velakrat skusenost "nevypocutych" modlitieb, viem, ze mi poviete, ze ich vypocutie by mi bolo na skodu a preto ich Boh nevypocul, ale ma potom vobec vyznam prosit? Alebo mame iba dakovat, chvalit Boha, pripadne prosit za nekonkretnu vec, dajmatomu za volu Boziu? Ako mam vediet, co si Boh v danej veci praje, ked mlci.

Zda sa mi, ze ja cim dalej, tym menej Bohu rozumiem, je pre mna taky nepochopitelny, nedosiahnutelny a tym padom vzdialeny a to narusa moju doveru. Ved ma tolko sposobov, ako sa mi moze dat poznat tak, aby som toho bola schopna ale nic. Moze byt, ze som neschopna vnimat Boha?

Velmi ma to trapi, lebo by som chcela mat s Bohom uprimny vztah a nedokazem to. Moje modlitby mi potom pripadaju byt pokrytecke, chcem sa modlit s laskou a doverou a nejde to. Radsej sa teda nemam modlit?

Dalej ma trapi, ci mozem chodit na sv. prijimanie, ked nemam tuto doveru v modlitbach k Bohu?
Dakujem za odpoved.

Vážená sestro v Kristu.
Dlouho jsem váhal, jak odpovědět na řadu závažných otázek, které kladete a nesklouznout při tom do banalit, s kterými – pokud jsem dobře porozuměl – máte svou zkušenost. Snad nebude vadit, když začnu odzadu.

Svaté přijímání není odměna za to, že jsme perfektní, ale velice účinný podpůrný a léčebný prostředek. Kontraindikací je těžký hřích, který lze popsat jako zásadní odpor nebo hlubokou lhostejnost vůči Bohu a jeho požadavkům. Ani jedno ve Vašem mailu nenacházím. Čtu tam o pochybnostech, o nejistotě a také o touze porozumět.

Zkušenost nevyslyšených modliteb patří (pokud mohu soudit) k velmi rozšířeným potížím při modlitbě. Písmo o prosebné modlitbě mluví na řadě míst. Bohem opakovaně odmítnutá prosba apoštola Pavla o odstranění "ostnu z těla" je v tomto ohledu přímo instruktážní. Při prosebné modlitbě můžeme ztroskotat na dvou úskalích. Na jedné straně nám hrozí, že přestaneme Boha prosit, abychom ho "neuváděli do rozpaků, jestliže nemůže, nebo nechce naší prosbě vyhovět". Tak trochu podle rčení: já pán, ty pán... Je to nebezpečný postoj, protože může vést k přesvědčení, že se bez Boha lze obejít.

Druhým útesem může být paradoxně právě to, že naše modlitby budou vyslyšeny. Bůh se tak nenápdně dostává do pozice sluhy, který reaguje na signál tím, že pokud možno bez prodlení zajistí požadované. Dříve nebo později přijdeme na to, že bůh-sluha není Bohem, který může dát našemu životu smysl a v extrémním případě se můžeme stát zoufalci uprostřed všeho, po čem toužíme.

Jaký tedy mají prosebné modlitby smysl? Možná ten, že nás chrání před pokušením pýchy ze samospasitelnosti. Jsou vyznáním víry a formou chvály Boha, neboť tím, že prosíme, vyznáváme že pro něho není nic nemožné. Připodobňují nás Kristu, který také prosil svého nebeského Otce. Krátce – modlitba není k tomu, aby byl Bůh informován, ale my se skrze ní formujeme. Prosíme, protože nás k tomu Bůh vyzývá. Prosíme, protože vnímáme vlastní nedostatečnost. Prosíme, protože právem očekáváme vše dobré shora.

Na závěr si dovolím jednu, možná poněkud odvážnou spekulaci. Neklid nepohoda a pochybnosti mohou být pozváním k cestě za hlubší vírou. Je-li Bůh prožíván jako cizí a nesrozumitelný, lze to chápat jako výzvu k tomu hledat ho "jinde". Vžil se pro to termín Koperníkovský obrat. Třeba je čas opustit schema Já o něco prosím a začít se vytrvale a důvěrou ptát, co pro tebe mohu udělat?