Někdo je v kostele jako doma, druhý se tam téměř stydí jít. Oba se považují na dobré křesťany. S některými „sousedy ve víře“ se dobře domluvíme a v mnohém shodneme, s jinými jen těžko nacházíme společnou řeč. Je to dobře nebo špatně?

V klidu řekněme: bylo to tak vždy a bude to zřejmě i nadále. Církev je velmi pestrou společností už v každé místní farnosti, natož na celém světě. A nezdá se, že by Pán Ježíš chtěl udělat z křesťanů společnost, kde by byl jeden jako druhý a nikdo se v ničem nelišil. Ale udělal z nás křesťanů silou a mocí svého Ducha jedno tělo, mající různé údy. To je právě církev.

A k životu z víry nám dal jednu zásadní společnou výbavu - svého Ducha. Čím více vnímáme jeho působení v nás samotných, v druhých lidech a ve vztazích mezi námi, tím spíše zažijeme potěšitelnou „jednotu v různosti“. Ta se nepodobá fanouškům jednoho klubu v jednom dresu, skandujícím jeden slogan, ale velké zahradě s nejrůznějšími rostlinami, které jsou napájeny z jedné nevysychající studny, totiž Duchem Božím. Tato studna  je důležitější, než cokoliv jiného.

Redakčně upraveno