Kdo jsi, Pane? (Sk 9,5) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Klára Lukavská , Radovan Lukavský

Vzpomínky na rodinu

Vaší ženě zbývá tak nejvýš půl roku života

z knihy Rozhovory s dědečkem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Že ke mně mlčky tak jako mluví. Ne. Už ne. Kdyby padal, tak se někde zachytí.


Teď jsme v tom povídání uprostřed roku, kdy ti umřela maminka. Uprostřed dvaapadesátýho. A to byl zároveň rok, kdy byla tak nemocná babička Ludmila.

Ano, dvaapadesátej. Prostě nejdřív jsme mysleli, že je to nějaká tuková bulka, takhle na krku pod uchem. Ludmila tehdy byla u kadeřnice a tam jí řekli, že je to tuková bulka, a ještě i u nás v domě bydlel o patro níž lékař, a ten nám říkal, ale vždyť to se nechá vyndat… tak jako pro jistotu.
Tak šla na chirurgii na Smetance, tam jí tu bulku vlastně ambulantně odstranili. Ona tehdy ještě slyšela tu doktorku, jak sestře říká, je potřeba to poslat na histologii. Pak musela na takovou kontrolu – a mně zatelefonovali, abych k nim přišel. Tak jsem se tam vypravil, pro výsledky, a oni mi oznámili, že je to rakovinný nádor, lymfosarkom, a že je to tragický. Řekli mi – vaší ženě zbývá tak nejvýš půl roku života.
Pamatuju si, že jsem tenkrát vyšel z tý nemocnice a potkal jsem Krejču. Nevím, kde se tam vzal. Ptal se mě, co je ti? Já jsem mu řek, co se děje. A šel jsem domů; nemusím ti povídat, jak mi bylo. Ludmila mi otevřela dveře a zeptala se mě, tak co? Já jí tak jako klidně odpověděl, no, říkali, že bude všechno v pořádku, ale že bys snad měla ještě chodit na nějaký ozařování. A ona mi stejně klidně odpověděla – nemusíš se přetvařovat. Když jsem tam byla, psala sestřička číslo diagnózy do mojí karty – ale zapomněla, že nad tím psacím stolem na stěně visí seznam diagnóz a jejich čísel. Babička už prostě v tu chvíli věděla, že je pravděpodobnost, že má ten sarkom. A že to znamená konec.

To vám muselo být hrozně, hrozně…

To bylo. Navíc, snad to byl druhej měsíc, co jsme čekali druhý děcko. No a co teď…

Protože jste to miminko chtěli v každým případě donosit.

To jsme chtěli. Měl jsem jednoho známýho, profesora medicíny, šel jsem hned za ním. On byl hrozně ochotnej prozkoumat všechny možnosti…
Jenže potom, v nemocnici, tam se nás nikdo neptal, tam nám oznámili, že to první, co udělají, je interrupce, protože v jiným stavu nelze ozařování absolvovat, jinak jsou ohroženi ona i to děcko. Tenkrát jsem to všechno vnímal jinak než dneska. Nevědělo se nic o životě dítěte v mateřským lůně, říkalo se, že je to v první fázi taková rybička, že má dokonce žábry… a pak že tam ten plod vlastně prochází všemi vývojovými stádii lidského rodu. Ale zároveň se nás neptali, jak jsem ti říkal.

Ani dneska se v takovejch situacích zřejmě moc neptaj. Tohleto byly padesátý léta…

Ale Ludmila se tomu všemu tehdy bránila. Řekla jim, dobře, tak mě budete ozařovat, ale až porodím to dítě. Jenomže oni jí na to řekli, to už bude zaručeně pozdě.
Já jsem tehdy uvažoval o všech možnostech. Mluvil jsem o tom se zpovědníkem, ten mi říkal, že to je volba mezi dvojím zlem, buďto obětovat život ženy, matky malýho kluka, anebo život toho dítěte, který ještě nic neví o světě. A že se má volit menší zlo.
Ale pak se to vyvíjelo tak, že my jsme do toho skutečně ani nemohli zasáhnout. Bylo to velice těžký pro nás pro oba.

Strašná bezmoc, ne?

No tak – bezmoc… Když člověk má víru, nikdy není úplně v bezmoci… Oni tedy ten zákrok provedli a začala chemoterapie. Tenkrát jsem měl takový rozhovor s babiččiným otcem, on byl úplně zdrcenej a ptal se mě – ty si myslíš, že je tu ještě nějaká naděje? Protože, rozumíš, všechno to bylo velice hrozný. Já jsem mu tehdy řekl – já věřím, že naděje je vždycky. Připomínal jsem mu slova Krista Pána v evangeliu, za cokoliv budete Otce prosit ve jménu mém, dá vám. Řekl jsem mu, můžete se za svou dceru přece modlit!
S babičkou jsme se modlívali, každej den, já jsem pořád myslel na to, že tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu Ježíšově, tam on je uprostřed nich. To bylo takový zaslíbení v tý době. Pořád se mi to připomínalo – kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, jsem s nima, jsem s váma…
Potom bylo na Jiřáku Boží tělo, u Nejsvětějšího Srdce. Šel jsem tam na průvod. A teď, nesli tu svátost pod baldachýnem, a já jsem se modlil, úplně… Prosil jsem za záchranu. Tehdy kdykoliv jsem šel kolem kostela, tak jsem se tam stavil. A jak šla ta svátost kolem mě, prostě najednou jsme byli tváří v tvář a já jsem ho oslovil přímo s tou prosbou. V tu chvíli jsem měl intenzivní pocit kontaktu, jestli to tak můžu říct; věděl jsem, že ke mně Kristus v tu chvíli tak jako mlčky mluví a že říká, že Ludmila bude žít. Lékaři tehdy tu možnost ještě ani nenaznačovali. Ale já jsem v to důvěřoval, pevně jsem v to věřil.
Taky musím říct, že tehdy Ludmila vzala tu svou věc do svých rukou. Jednou jsme už večer leželi a ona se mi najednou tak svěřila – víš co? Já jsem se rozhodla, že budu žít. Já už se ničeho nebojím, já jsem si tuhle řekla, copak je tady pánem nějaká nemoc? Tehdy jsem to vnímal jako její rozhodnutí svou vůlí spolupracovat s vůlí Boží. V tomhle byla obdivuhodná, velice statečná.
A u svatého Ignáce, kde je jeskyně s Pannou Marií Lurdskou, jsme tehdy udělali takový slib. Že když se uzdraví, pojedeme do Lurd, až bude ta možnost. Takže jsme po listopadu začali vyhlížet možnost takovýho zájezdu. Ale pořád to ne a nevycházelo, až mi zpovědník řekl, abychom se místo toho vypravili tady v Čechách na nějaký poutní místo. Tak jsme tehdy jeli na Hostýnek.

A jak to bylo s tím uzdravením?

Babičku operovali a hned ji začali ozařovat. Bylo to všechno velice, velice složitý. Chodila potom na kontroly. Nejprve každý měsíc, potom jednou za dva měsíce… Až jí nakonec oznámili, že už stačí, když přijde jen jednou za rok. Řekli, že to je neuvěřitelný, že se z toho dostala. V evropské statistice tehdy byly snad jen čtyři procenta lidí, kteří vyvázli ze sarkomu.
Pak jsem ještě mluvil i s tím profesorem, ten tomu jen těžko věřil, jaký to nakonec vzalo obrat. Byla to velice krizová situace, kterou jsme prožili, strávili jsme ji v prosbách o pomoc. Prošli jsme jí díky důvěře v Boží pomoc.

Ale další děťátko jste už nikdy nečekali, viď.

Ne. Už ne. To mi právě řekl ten profesor, že to nepřichází vůbec v úvahu. Že by tu hormonální změnu a zátěž její organismus vůbec neunesl, že by ji to mohlo zabít. Ale to víš… My jsme vždycky mysleli, že budeme mít víc dětí. Takhle se ovšem stalo, že Ondra zůstal jako jedináček.
V tom taky myslím je kořen toho, že jsme jako vychovatelé dělali chyby. Poněvadž jsme tehdy četli různý rady jak s dítětem, taky nějakou knížku o výchově jedináčka. Doporučovali tam výchovou děti jakoby utužovat a u jedináčka upozorňovali na riziko toho, že se rozmazlí. Bylo tam i určitý varování před přílišnou povolností; rodiče měli být na jedináčky přísný. My jsme s tím začali, a bylo to špatný. Byli jsme na něj přísný, a zbytečně, nadbytečně. Ale mysleli jsme, že je to naše povinnost, aby se nepokazil, nerozbředl.

Z toho špatnýho poučení jste…

Ano, ale chyby to byly. Tak jsem tehdy dostal od něj tu odpověď – já bych radši, abys mě nevychovával.

Ty už jsi o těch věcech, co se ti nepovedly, předminule trochu mluvil… Tak nevím, jestli chceš ještě – nebo spíš nějaký hezký vzpomínky?

Tak krásný chvíle s Ondrou, těch bylo spousta; všelijaký roztomilý momenty… My jsme s ním třeba odmalička jezdili do Hodonína, za dědečkem a babičkou. Bývali tam často taky Pleskotovi s malou Petruškou – a ty dvě děti se tam skamarádily. Mně se vždycky úplně živě vybavuje takovej obraz, jak jsme jednou s nimi byli na procházce, a oni se tak na ulici škádlili, tancovali, dováděli tam… Bylo to strašně roztomilý. Já jsem to tenkrát dokonce natočil, protože jsem měl s sebou svou první kameru osmičku.

Takovou tu maličkou kamerku? Jak jsi s ní bráchu a mě vždycky natáčel, jak skáčem do rybníka?

No to víš. Vašeho otce jsem s ní taky natáčel. Třeba když jsem v létě měl filmování, tak to jsme prázdniny trávili zčásti tady v Praze a chodívali jsme na Žlutou plovárnu…

Co to bylo?

Takový dvě plovárny v Podolí, jedna byla Modrá plovárna, druhá Žlutá. Tak tam jsem Ondru natáčel, jak se učí plavat.

To asi jsou filmy, který já jsem ani neviděla. Ale fotek, těch máte z koupání hodně. A z výletů…

Výletů jsme udělali spoustu. Pouštěli jsme se docela i daleko, třeba do Karlových Varů, a vyšplhali jsme se tam k tomu krucifixu nad městem, na rozhlednu; nebo jsme jeli na Malou Skálu, s Voskovými, s Evičkou Voskovou. Z toho jsou překrásný fotky…

Eva Vosková, co potom hrála v F. L. Věkovi?

Ano. Ale to byla ještě malá holčička, věkem tak k Ondrovi. My jsme se tehdy vydali i na skály, na takovej výšlap. Šli jsme po uzounké hřebenovce, Voskovi s tou Evičkou strašně opatrně, pořád za ruku, a my jsme Ondru nechali vcelku samostatně pochodovat, chvílema se i přichytil někde rukama a popolezl trochu po čtyřech. Ale Voskovi, jak se tu a tam ohlíd, se to nezdálo, a najednou mi povídá – to ho necháte jen tak lízt?! Vždyť je to riskantní, co když spadne? Tak jsem ho uklidňoval – malej kluk, ať leze… kdyby padal, tak se někde zachytí. A Voska mi to později vrátil. To byla v Praze povodeň a my jsme se šli podívat k řece. Povídali jsme si, děti pořád okolo, ale najednou Ondra nikde, tak já se rozhlíd a uviděl jsem ho, jak si prolezl skrz to šprlení a sedí na tom betonovým břehu a kmitá nohama, div si boty neráchá ve Vltavě, tak běžím k němu a křičím – ať tam nespadneš! Načež mi Voska říká – ale nechte ho, kdyby padal, tak se někde zachytí!

Vidím, že máme s bráchou štěstí, že jsme vůbec tady… (smích)

Ale tak. Samozřejmě, že jsme na něj dávali pozor. Jenomže kluk – rozumíš – musí si ten svět sám vyzkoušet… Pak jsme třeba začali jezdit se Spalovými na Vysočinu. To ještě nechodil do školy. Tam už měl úplnou volnost, jako vy s Martinem. Hrál si u vody, jako většina venkovských dětí, stavěl si na strouze pod školou mlýnky, vlezl všude, kam se vlízt dalo.

Já si třeba pamatuju, jak jste nás s babičkou vzali na hory do Janova, když jsme byli malí. Tam jste s tátou taky jezdili?

Janov, to byla chata Národního divadla. Myslím ale, že ještě ani nestála, když byl Ondra kluk. Samozřejmě, na hory jsme jezdili – hodně třeba do Krkonoš, do Pece pod Sněžkou, a taky do Harrachova, tam se nám strašně líbilo.
Ale když byl Ondra ještě úplně malej, zažili jsme tam dost hrůznou věc. Vyšli jsme na Sněžku a pak jsme dolů už jeli lanovkou. Sedačky tam byly po dvou, malej Ondra mi seděl na klíně. A najednou se ta lanovka zastavila. Nejela. Zůstali jsme viset zrovna na takovým místě, kde jsme měli snad šest metrů pod sebou. O kus dál se to lano se sedadlama prohnulo, dole byla vrstva měkkýho sněhu, takže dospělí lidi z těch sedadel seskákali dolů; to my jsme nemohli. A teď ty záchranářský práce trvaly strašně, strašně dlouho – hroznou dobu jsme čekali a my s babičkou jsme tam opravdu prožívali stres, hlavně kvůli malýmu Ondrovi. Krom toho strachu byla v tý vejšce hrozná zima, takže já jsem na tý lanovce malýho Ondru postupně oblíkal do svých věcí, nicméně on byl v obrovským stresu a pak už mi tak jenom plakal v náručí. Nakonec po dost dlouhý době přijeli pod nás ti záchranáři s žebříkem. Vzali mi ho z klína, potom sundali babičku, pak jsem šel já. Do hotelu jsme se vrátili dost v šoku. Tak dlouhou dobu tam viset s malým klukem, v hrozným mrazu, to si představ, to byla dost tvrdá zkouška nervů.


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Bůh mi nepomohl, útočiště nacházím v temnotě

(19. 4. 2024) Od mala jsem byla zneužíváná, nezažila normální rodinu, vztahy. Jen lhostejnost, neupřímnost, samý podraz....…

Papež František se setkal se zástupci dospělé větve italského skautingu

Papež František se setkal se zástupci dospělé větve italského skautingu
(15. 4. 2024) Papež František přijal zástupce italského katolické skautského hnutí dospělých (MASCI) při  příležitosti 70.…

Akce K: 13. dubna 1950 přepadli komunisté všechny mužské kláštery

(13. 4. 2024) 13. dubna 1950 přepadla komunistická bezpečnosti v rámci "akce K" mužské kláštery na území celého…

Podpořte jedinečné poutní místo Lomec

Podpořte jedinečné poutní místo Lomec
(10. 4. 2024) Malé a jedinečné poutní místo Lomec se nachází u jihočeských Vodňan uprostřed lesa. Jde o poutní dům, kde je možné…

Slavný americký seriál The Chosen konečně i v češtině

Slavný americký seriál The Chosen konečně i v češtině
(4. 4. 2024) Slavný americký seriál The Chosen o životě Ježíše Krista na TV NOE.