Učte se ode mě. (Mt 11,29) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Karel Fořt, Jan Paulas

Ve spárech Gestapa, aneb jak jsem našel své povolání

Pochopil jsem, že lepší svět se nedá vystřílet (i když jsem nezavrhoval ozbrojený odpor, zejména proti tyranům jako byl Hitler)

z knihy Karel Fořt v rozhovoru s Janem Paulasem , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Jak došlo k zákazu skautingu? Kdo vám to úředně oznámil?

Druhého listopadu 1940 mě vyhledali dva členové gestapa a musel jsem s nimi jít do naší skautské klubovny, kde po prohlídce všechno zabavili. Krátce předtím (28. října) jsme v klubovně slavili výročí samostatnosti. Vlčata hlídala venku na chodníku a my poslouchali projev prezidenta Beneše z Londýna. Kluci pověsili na zeď „hakenkrajc“ a na něj jako na kříž přibili obrys naší republiky. Pak jsme vytáhli československou vlajku, zpívali státní hymnu, a nakonec kluci hákový kříž strhli a podupali. Byl jsem na ně hrdý, ale při prohlídce jsem trnul, aby tam gestapáci nenašli nějaké stopy.

Kdyby vás někdo udal, mohlo vás to stát život ...

Byla to pro nás forma odporu. Dělali jsme i jiné věci: učili jsme se střílet ze vzduchovky, měli jsme atrapy granátů, hráli jsme zakázané polní hry, a dokonce jsme měli opravdový revolver, který jsem vzal tátovi. K brannému výcviku jsme využívali příručku Výcvik pěchoty československé armády – zkrátka připravovali jsme se na obranu země a chtěli být partyzány. /…/

Nenašlo tehdy gestapo v klubovně tatínkův revolver?

Tátův revolver jsem měl ve stole a když český gestapák začal prohlížet šuplata, hrozilo, že ho objeví. Naštěstí byl zastrčený ve velké obálce, a tak jsem zariskoval. Vzal jsem ji do ruky a utrousil: „To jsou školní věci.“ Najednou gestapák uviděl pod obálkou skautský časopis a hned po něm sáhl, že ho zabavuje, zatímco mého manévru s obálkou si nevšiml. Zato projevil zájem podívat se do mého pokoje. V seminární ložnici měl každý chlapec před postelí velký proutěný kufr na osobní věci. Ovšem já v něm skladoval všelijaké skautské papíry a výstřižky, které mohly gestapáky zajímat. Když jsem s nimi vyšel nahoru a zavedl je do ložnice, kufr tam nebyl; kluci ho mezitím šikovně uklidili. Pak začali gestapáci odvážet všechno, co zabavili, včetně naší skautské knihovny, a já musel podepsat, že nebudeme vyvíjet žádnou další činnost a že beru na vědomí zákaz skautingu.

Uplynulo osm dní. Před gymnáziem stálo auto, což bylo něco výjimečného, poněvadž jízda soukromými auty byla v té době silně omezena (kvůli nedostatku benzínu, který byl potřeba pro armádu). Prošel jsem kolem vozu, uvnitř seděli dva pánové, a jakmile jsem zamířil do gymnázia, vystoupili. V budově jsem zjistil, že první vyučovací hodina ještě neskončila. S kluky ve třídě jsem byl domluvený, že nebudou hlásit mou absenci, a jako zkušený student jsem se chtěl skrýt na záchodě, než bude přestávka. Vtom jsem uslyšel, jak za mnou cvakly hlavní dveře, otočím se a vidím, že ke mně běží ti dva pánové. Bylo to gestapo. Chytili mě, vyvedli ven k autu a zavezli na gestapo. Barák ještě nebyl upravený pro gestapácké účely, takže vyslýchané neměli kam umístit. Stáli na chodbě čelem ke zdi a s rukama za zády, nosem museli tisknout na zeď pivní tácek – a komu spadl na zem, toho na místě zkopali. Přikázali mi, abych se postavil vedle nich, a za zády nám chodil gestapák.

Asi za dvě hodiny pro mě přišli a zavedli mě do kanceláře německého komisaře. V malé místnosti s obrazem Hitlera na stěně stál gestapák za prázdným stolem, vzápětí vytáhl svůj revolver a položil ho před sebe. Ze stolu vyndal otevřenou knížku a strčil mi ji před oči s otázkou: „Kdo to psal?!“ Byla to naše skautská knížka K obraně vlasti vydaná Sdružením katolické mládeže jako ideová podpora v boji proti nacismu. Na jedné z prvních stránek byl obrázek sv. Václava na koni z Václavského náměstí s nápisem „Nedej zahynouti nám ni budoucím“. Jenže nějaký můj skaut tam ve svatém nadšení připsal: „Vyžeň Němce cizozemce, svatý Václave, Kriste eleison!“ Komisař se znovu zeptal: „Kdo to psal?!“ Uvědomil jsem si, že když řeknu „já to nebyl“, budou vyšetřovat celý náš oddíl a přijdou na to, že jsme slavili 28. říjen a pošlapali hákový kříž, že jsme poslouchali Londýn, že máme revolver a tak dále. Řekl jsem tedy: „Ich.“ – „Was heisst das?“ ptal se komisař českého četníčka. Patrně zapomněl, co je tam přesně dopsáno. Jakmile to uslyšel německy, trhl mi takové dvě facky, že mi začala téct krev. Pak otočil další založenou stránku. Tam byl obrázek prezidenta Beneše a pod ním rukou připsáno: „Věrni zůstaneme.“ Na komisařovu otázku jsem i tentokrát odpověděl: „Ich.“ Kdyby byli chytří, zjistili by, že to není moje písmo. Gestapák si to nechal znovu přeložit, a vzápětí mi vlepil další dvě facky, až mi vyletěl zub. Vtom mi padlo oko na jeho opasek, kde stálo na přezce německé heslo: Meine Ehre heisst Treue! (Mojí ctí je věrnost). A jak jsem tam stál ve svých devatenácti letech, v ruce držel zub a z pusy mi tekla krev, hrdě jsem prohlásil: „Meine Ehre heisst Treue!“ Komisař zjihl a vydal rozkaz: „Abführen!“ (Odvést!) Ve vedlejší místnosti pak se mnou četníček-gestapáček začal všechno sepisovat. „Zaměstnání otce?“ zeptal se. Když jsem řekl, že je vrchní četnický strážmistr ve výslužbě, zvedl hlavu: „No to z vás bude mít pan otec radost.“ Před dvěma roky to byl český četník, možná tátův kolega. Pak jsem ještě chvíli stál s ostatními zadrženými na chodbě, než nás dva muži s kvéry seřadili a odváděli do vězení. Muselo se jít přes město, a tak mi jeden z nich pohrozil: „Kdybys chtěl utéct, tak tě střelím do prdele!“
/…/

Měla vězeňská zkušenost nějaký vliv na váš vztah k Bohu?

Právě tam padlo moje rozhodnutí o dalším životním směřování. Uvědomil jsem si, že naše sny o partyzánské válce byly mladické a naivní. Německá armáda tehdy vítězila na všech frontách (právě obsadila Francii), a tak bychom mohli páchat leda atentáty či sabotáže. /…/ Najednou jsem poznal, že moje cesta musí být jiná a že svět nabízí dva typy vůdců a „spasitelů“ k následování: na jedné straně hrdlořezy a vrahy jako byl Hitler či Stalin, a na druhé toho, který neprolévá krev milionů nevinných lidí, ale jde sám na smrt pro druhé. Znal jsem ho důvěrně už od dětství – tehdy to byl náš „Ježíšek, panáček“, nyní Ježíš z Nazareta. A tak jsem ve vězeňské cele našel své povolání. Pochopil jsem, že lepší svět se nedá vystřílet (i když jsem nezavrhoval ozbrojený odpor, zejména proti tyranům jako byl Hitler), že lepší člověk a lepší budoucnost se nedá vynutit násilím, nýbrž vytrpět, vychovat, prožít. Není to cesta krvavých revolucí, ale Ježíšova cesta „revoluce srdcí“ – jak to trefně nazval Masaryk. Nejde o to zničit všechno zlo, ale probudit v lidech ty lepší stránky – jedině tak se dá svět změnit k lepšímu. A díky skautingu jsem viděl, že to možné je.

Sdělil jste někomu své rozhodnutí?

Měl jsem krátce před maturitou a Hitler právě zahájil útok na Sovětský svaz, svého dosavadního spojence. Maturity začaly dřív, aby byla škola co nejdřív volná pro armádu, takže jsem maturoval již 5. května. Zároveň jsem se musel rozhodnout, co chci dělat dál. A tak jsem rodičům sdělil, že se přihlásím na teologii. Vysoké školy byly sice zavřené, ale Němci povolili některá odborná učiliště, školy nižší úrovně. Z toho důvodu fungovaly diecézní kněžské semináře, nikoli ale pražská teologická fakulta.

Jak vaši volbu přijali doma?

Tatínek nebyl proti, možná byl dokonce rád, ale maminka se rozplakala. Ptal jsem se: „Mami, proč pláčeš?“ – „Já jsem se těšila, že z tebe bude slušnej člověk,“ odvětila. Maminka neměla pro kněžství žádné velké sympatie. /…/

Do semináře jste nastoupil na podzim 1941 …

Přes prázdniny jsem pracoval ve školním polesí u Písku, kde byly polomy (měřili jsme padlé kmeny a údaje zapisovali do tabulek), a mezitím jsem se přihlásil na teologii do Českých Budějovic. První semestr 1941- 42 proběhl normálně, ale na jeho konci přišla heydrichiáda. Frankův návrh Hitlerovi, že než se najdou atentátníci, musí být za trest popraveno 10 000 lidí, byl samozřejmě strašlivý. Popravy probíhaly denně v každém kraji a nikdo nevěděl, zda zítra nepadne ten šílený los právě na něj.

 


Výpis všech kapitol z této knihy: Ve spárech Gestapa, aneb jak jsem našel své povolání / Iluze, že český komunismus snad nebude jako sovětský. / Skauting a lesní školy po válce / Kněžské počátky na Šumavě, komunistická mračna a útěk přes hranice / Uprchlický tábor a těžký život exulantů / Pořád zde zůstává Boží láska, ve kterou věříme

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha

Když Bůh mlčí – nyní i jako audiokniha
(12.12.2017) Když naše modlitby narážejí jakoby na zavřené nebe….

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.