Dal jsem vám příklad. (J 13,15) - Citát z Bible na každý den

Sekce: Knihovna

Yves Boulvin

Přijmout etapy a čas

Vzájemné poznávání

z knihy Naplněný život , vydal(o): Paulínky

Všichni známe touhu malých dětí mít všechno a hned. Děti hledají bezprostřední potěšení, je jim zatěžko věci odkládat a čekat. Život a zkušenost posílí tu jejich část, která se nazývá Dospělý, tzv. dobré „já“, které je schopné odložit bezprostřední potěšení kvůli vzdálenějšímu cíli. Jeho dosažení bude ovšem trvat déle, nemluvě o těžkých etapách, které bude třeba překonat. Bez trpělivosti a výdrže bychom se nemohli naučit nic, každého by hned po první hodině odradilo skřípání houslí nebo kopance do holeně při fotbalu! Jen málo žáků by šlo do školy skutečně z vlastní vůle a později by se situace v pracovním životě pěkně komplikovaly, kdyby každý chodil do práce jen tehdy, když by se mu chtělo, v libovolnou denní dobu... Proto byla zavedena povinná školní docházka spojená s mnohaletým sebezapřením, jehož cílem je skutečně se něco naučit. Podobné je to s terapiemi. Někteří terapeuti s vědomím, že proměna, kvůli které za ním jeho pacienti přišli, bude trvat určitý čas, měsíce, možná i roky, sepisují s pacientem věrnostní smlouvu na určitou dobu. Předcházejí tak tomu, že pacient léčbu po jednom dvou sezeních vzdá. Z téhož důvodu vznikla také pravidla pro hledání partnera. To sestávalo po celá léta z těchto etap: nejprve přátelství, potom spolu byli lidé několik let zasnoubení a nakonec se jako završení konala svatba, přičemž všechny tyto etapy byly považovány za nezbytné pro úspěch.

Dnes je o mnoho složitější strukturovat podobným způsobem milostný život, mnozí procházejí podobnými etapami stále dokola a na věku přitom nezáleží. Vidíme, že milostný život dospívajících začíná často velmi brzy, možná i příliš brzy. Člověk má více sexuálních partnerů než dříve. Přestože k milostným setkáním dochází i v pětatřiceti, pětačtyřiceti nebo padesáti letech, dospělí je stále uspěchávají, místo aby se pomaličku učili poznávat jeden druhého. Z toho pramení mnoho omylů a rozchodů. Ať už jsem jakkoliv starý, pochopil jsem, že v počínajícím vztahu bych se neměl přehnaně „rozvášňovat“ a uspěchávat věci? Pokud je mezi námi opravdová láska, dokážeme počkat, až se poznáme lépe. Budeme se setkávat v mnoha nejrůznějších situacích, a tak budeme moci poznat, zda se k sobě hodíme a zda je nám spolu dobře.

V křesťanském prostředí má mnoho mužů a žen velmi napilno, aby konečně ve dvaatřiceti, osmatřiceti, pětačtyřiceti či dvaapadesáti potkali svého manžela či manželku. Jakmile se jim však někdo zalíbí, zaskočí je to a najednou nevědí, jak na to. Promítají si totiž do toho druhého své ideály; tolik očekávají muže nebo ženu svého života, že jakmile se objeví příležitost, řeknou si: To je on, to je ona a zůstanou jako ochromeni. I oni by se v takové chvíli měli učit postupnému objevování, kde prostě jeden druhého poznává, odkrývá, rozpoznává, aniž by předbíhal situaci a plánoval, co dál; tak se může pomaličku, krok za krokem, formovat nový pár.

Bylo by velmi zajímavé navrhnout syntézu mezi tím, co přináší křesťanství, a tím, co prožívají mnozí mimo ně. Křesťanství s sebou nese idealizaci manželství a postupné etapy přípravy na ně; lidé méně zakotvení v křesťanství zas bývají vedeni myšlenkou učit se poznávat skrze pokusy a omyly. Z obou přístupů lze vytvořit následující syntézu: Postupujeme tak, abychom se naučili poznávat se, abychom rozpoznali, zda dokážeme s tím druhým svůj ideál konkrétně realizovat. I zde se objevuje pojem přátelství, zasnoubení a pak svatby. Přitom ale ve všech případech, kdy ještě nebyl přijat závazek, je možné se kdykoliv rozejít.

Život zde na zemi nás učí, jak se smysluplně scházet i rozcházet, učí nás, jak začít, rozvíjet, případně i ukončit vztah, působí-li na nás destruktivně. Pokud budeme nepřetržitě spojeni s někým druhým či s druhými, začneme s ním/nimi splývat, podvolovat jeho/jejich vůli, nebudeme umět včas odejít, říci ne, vyhranit svou osobnost (to platí i vůči rodičům). Tehdy se budeme muset začít učit, jak druhé opustit a sami sebe osvobodit. Budeme se ostatně muset naučit opustit i sami sebe, vše to, co nás zatěžuje a strhává nazpátek, a naopak objevovat nejhlubší a nejsvětlejší oblasti své osobnosti. Pokud se umíme pouze rozcházet, bude pro nás obtížné žít s někým delší dobu. Vždyť tráva se může zdát jinde zelenější a my budeme, zvlášť v dnešní době, čelit všem druhům vnějšího pokušení. Pokud příliš přivykneme spojení, prostoupení, nebudeme umět říci: Nesouhlasím. To si nemyslím, a nebudeme se cítit v souladu se sebou samými. Pokud si naopak příliš zvykneme na rozchody, bude pro nás obtížné s druhým zůstat, vytrvat a vnímat krásu života ve dvou. Ten může být sice složitý, ale trpělivost a vytrvalost jsou v něm zdrojem obohacení.

Poznal jsem jedince starší padesáti let, kteří se hnali do nového vztahu s tím, že mají již dost zkušeností. Zcela při tom opomíjeli fázi vzájemného přivykání či učení. To často vedlo ke konfliktům a roztržkám s partnerem, jehož tempo nerespektovali. Ať už jsou budoucí partneři jakéhokoliv stáří, je někdy potřeba několik let, v každém případě však nejméně rok až rok a půl na to, aby se naučili poznávat jeden druhého. A pokud jeden vztah skončil – třeba ne nijak dramaticky – je třeba si dopřát určitý čas „oddechu“, než navážeme vztah nový. Tak budeme mít čas vše vstřebat a porozumět tomu, za co v tomto zjevném neúspěchu nesu zodpovědnost já a za co ten druhý.

Další překážkou může být touha po rychlé nápravě. Některé osoby, které zažily jedno či více milostných zklamání, chtějí příliš rychle zahojit prožitá trápení tím, že se obrátí k tzv. zachránci/zachránkyni. Směšují přitom péči o druhého s láskou nebo se snaží příliš rychle znovu sestavit rodinu pro své děti. Ačkoliv přání vybudovat znovu rodinné zázemí je pochopitelné, i zde platí, že pokud budeme příliš spěchat, riskujeme, že vystavíme své děti novému rozchodu. A co víc, hrozí, že si zvolíme partnera s ohledem na své špatně zhojené rány, na svou minulost a své děti spíš než s ohledem na sebe. V každém případě je podstatné, aby mezi budoucími manželi panovala skutečná, hluboká a trvající láska.
 


Ostatní kapitoly z této knihy na tomto webu:

Autor: Yves Boulvin

Kdo se spoléhá na Boha, je jako strom u vody. (Jr 17,5)

Zelený čtvrtek

(27. 3. 2024) Význam a obsah Zeleného čtvrtku. Proč je zelený?

Velikonoční triduum den po dni (papež František)

Velikonoční triduum den po dni (papež František)
(25. 3. 2024) I v současné pandemii je Kristův kříž jako maják a znamení naděje, která neklame. (z webu velikonoce.vira.cz)

Velikonoce - informace, význam

Velikonoce - informace, význam
(24. 3. 2024) Květná neděle, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota; velikonoční vigilie, příběh Velikonoc, mazanec recept

Květná neděle

Květná neděle
(21. 3. 2024) Květná (nebo též Pašijová) neděle je označení pro poslední postní neděli před Velikonocemi. Název svátku je odvozen…

Nezasloužený blahobyt a bezpečí

(20. 3. 2024) Proč jsem se nenarodil  třeba v Africe?