On sám přijde a spasí vás. (Iz 35,4) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Otevření a sdílení se s blízkými

Ti, jejichž ochotu k naslouchání tolik potřebujeme

z knihy Když dítě nepřichází, aneb vyrovnávání se s bezdětností , vydal(o): Pastorační středisko

9. Otevření a sdílení se s blízkými

Situace bezdětného páru má mnoho specifických stránek, jednou z nich je napětí mezi častou touhou a potřebou sdělit to, co manželé prožívají a mezi přirozeným ostychem na toto téma hovořit.

Pravděpodobně většinu našich přátel tvoří lidé, kteří jsou zároveň rodiči. Měli bychom se v první řadě snažit najít mezi nimi ty, o nichž víme, že nám darují svobodu odložit napětí, které mnohdy prožíváme. Kteří nám darují svobodu být sami sebou, kteří nám dovolí mlčet nebo mluvit o našem problému, když právě potřebujeme. Měli by to být lidé, kteří jsou ochotni s námi alespoň občas nést náš zmatek a smutek, i když mu třeba zcela nerozumí. My sami se musíme snažit hledat jazyk, jakým bychom dokázali sdělit to, co pro nás samotné je někdy jen těžko vyslovitelné.

O obtížnosti komunikace bezdětných manželů s okolím obecně již byla řeč. Pokusme se problém komunikace analyzovat pohledem z obou stran. Pokusme se zamyslet nad tím, co nám brání začít rozhovor ve chvílích, kdy si uvědomujeme, že bychom chtěli a snad i měli hovořit. Ale nahlédněme problém i z druhého úhlu - z pohledu těch, se kterými si mluvit přejeme.

Jednou z příčin naší uzavřenosti je samozřejmě ostych. Ten má různé tváře. Ostych za to, že vůbec máme tento problém. Stydíme se okolí byť jen připomenout svoji neúplnost. Pak se také ostýcháme druhé svým trápením zatěžovat, chceme je "šetřit", chránit před svojí bolestí, chránit před emocemi, ze kterých sami máme strach. Z těchto "vnějších" důvodů přímo vyplývají další, hlubší příčiny naší uzavřenosti. Sami jsme ještě svoji situaci nepřijali, jsme příliš rozbolavělí. Máme strach ze svých reakcí, strach z bolesti, strach z nalezení něčeho dalšího trýznivého, co možná zatím dobře ukrýváme. Uvědomme si ale, že právě kvůli tomu všemu potřebujeme hovořit: právě proto, že máme ve svém nitru tolik bolesti a hořkosti, právě proto, že máme množství nejasností, právě proto, že se v nás snad ukrývá ještě něco neprobádaného, neosahaného. Vždyť často již pouhé vyslovení, pojmenování problému či bolesti je přece velkou pomocí, účinným lékem. Pokusme se nalézt odvahu otevřít své nitro - samozřejmě máme-li jistotu, že s těmi, kterým se otevíráme, jsme v bezpečí.

Já sama jsem rozpor mezi touhou po komunikaci a svojí uzavřeností prožívala velmi často. Věděla jsem, že by mi pomohlo, kdybych dokázala hovořit o tom, co cítím, co mě trápí. Bála jsem se ale, že začnu-li mluvit, přestanu se kontrolovat a své okolí zavalím informacemi, které bych raději uchovala "pod pokličkou". Měla jsem strach ze svého hněvu na Boha i na svého muže - obojí mi připadalo naprosto nepatřičné a nespravedlivé. Vždyť přece není vinou mého manžela, že nemůžeme mít děti: vím velmi dobře, jak by o ně stál. O hněvu vůči Bohu jsem již mluvila - racionálně mi bylo zřejmé, že není proč se hněvat. Svým hněvem jsem nechtěla své blízké lekat. Připadala jsem si velmi sobecká, soustředěná na sebe a svoji bolístku. Měla jsem strach, že ze mne vytryskne hněv, závist nebo hořkost, o nichž nevím nebo je snad v sobě jen tuším a zatím "úspěšně" potlačuji nebo maskuji. Navíc jsem se samozřejmě velmi obávala nepochopení a odsouzení těch, kterým se vydám napospas. Přesto jsem se ale tu a tam odvážila vyjít ze své ulity - někdy byly výsledkem vzájemné rozpaky, někdy úžasný, osvobozující pocit. Myslím, že postupem času, jak se moje situace i vnitřní napětí stávaly čím dál méně únosnými, jsem byla víc a víc schopna a ochotna nechat do sebe nahlédnout - ať si druzí myslí, co chtějí, ať je pohoršuji, nebo ne. Nedokáži jednoznačně určit, zda tento postoj byl správný, já jsem v něm ale zcela jistě byla opravdovější.

A co druhá strana - ti, jejichž ochotu k naslouchání tolik potřebujeme?

Myslím, že často bývají blokováni právě emocemi, které z nás cítí - bolestí, nejistotou, studem. Také tím, že lze těžko předvídat naši reakci na jejich zájem. Mají strach ze slz. Ale možná je překážkou i jejich vlastní nejistota - naše bolest je pro ně neznámou krajinou, se kterou nemají zkušenost, a tak neví, jak se v ní pohybovat. My jsme tam domácí, oni jen hosté.

Právě přirovnání k hostiteli a hostům nám může dobře posloužit. Ačkoli ani my se ve své krajině ještě příliš (snad vůbec) nevyznáme, je naše. Mohli bychom si představit, že jsme zdědili rozsáhlé pozemky - na první pohled jde o neutěšenou pustinu a sami se v ní vůbec neorientujeme. Pole ležela léta ladem, lesy jsou zarostlé - zkrátka jde o kraj na první pohled zcela nehostinný. Možná máme dokonce strach do něj vstoupit, protože nevíme, jaká nepříjemná překvapení na nás číhají. Ale jsou to naše pozemky, my jsme tu - chtě nechtě - domácími pány. Přijdou-li hosté, je na nás být jim průvodci - i když sami jsme plni nejistoty. Ale protože hosté jsou našimi přáteli, nemáme důvod před nimi zakrývat své rozpaky. Oni nám v této pustině mohou pomoci najít cestu, mohou nám ukázat způsob, jak zužitkovat to, co jsme - snad ke své nevelké radosti - získali.

Tímto příkladem chci říci, že zřejmě skutečně - ať už chceme nebo ne - máme být těmi, kteří budou toto bolestné téma otevírat. My se musíme snažit naslouchající zbavit ostychu a pozvat je dál. Vím, že studu se v první řadě potřebujeme zbavit sami, že sami v sobě musíme překročit určitou hranici. Myslím, že jedině tudy vede cesta.

Dalším problémem některých blízkých, se kterými chceme o naší bolesti hovořit, může být jejich vlastní pocit viny za to, že mají něco, co my tolik postrádáme: že mají děti. Samozřejmě je to pocit naprosto absurdní a iracionální: oni se vůči nám přece nijak neprovinili. Zamysleme se nad tím, co v našem chování může tento pocit viny vyvolávat. Jsme ukřivdění a zahořklí? Plni zloby dáváme zřetelně najevo, jak velcí jsme chudáci? Tak jednoznačně, že se vedle nás každý okamžitě musí cítit provinile?
Zdá se mi, jako by problém komunikace spočíval často na straně bezdětných než na straně jejich okolí. Jako bychom svým chováním, které dokážeme ovlivnit či změnit jen velmi těžko, sami bránili svým blízkým dotknout se našeho problému. Ač po tom často toužíme sebevíc, jako bychom si cestu k porozumění sami uzavírali.

Když jsem si nedávno pročítala své poznámky z doby, kdy pro mne byl problém bolesti a osamocení nejpalčivější, přímo jsem strnula. Z mých zápisů byly velmi zřetelně znát všechny pocity a problémy, o kterých jsem dosud hovořila. Zároveň však vysvítalo i to, jak jsem se prezentovala svému okolí v nejrůznějších situacích: nebylo to - alespoň podle mého soudu - chování ani zdaleka přitažlivé. Tyto zápisky mě vedly k dodatečnému pokání za to, jak jsem se někdy chovala a smýšlela. Nechci tento problém zveličovat; dobře vím, že mnohé mé reakce byly srozumitelné a pochopitelné. Jen bych ráda upozornila na to, že nikdy nejsme středem světa - ani v té největší bolesti a úzkosti. Toto vědomí nám v našich těžkých chvílích může být velmi nápomocné: může nás zachraňovat od přílišné soustředěnosti na sebe a ve svém důsledku nám může pomoci žít uprostřed "plodného světa".


Výpis všech kapitol z této knihy: Nedokončená pohádka o Otesánkovi / Konec snu / Vyrovnávání se / O bolesti / Trestá nás Bůh? / O Boží věrnosti / Čekání na zázrak / Reakce okolí na bezdětnost / Otevření a sdílení se s blízkými / Lidé podobně postižení / Co dál? / Touha po vlastním dítěti / Proč nepotřebujeme Otesánka / Příloha 2 - O umělém oplodnění

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Ježíškova vnoučata

(30.11.2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.