Nové Město na Moravě podzim 1941

Hana hrozně postrádala maminku, zvláště v noci

Od té doby, co Hana slíbila mamince, že bude hodná, dělala vše pro to, aby slib dodržela. Pomáhala tatínkovi, jak to jen bylo možné, a připravovala se na hodiny výuky. Božka, milovaná hospodyně Bradyových, se snažila Haně vařit její oblíbená jídla a podstrojovala jí moučníky.

Hana hrozně postrádala maminku, zvláště v noci. Nikdo ji neuměl hladit po vlasech tak jemně jako ona. Nikdo neuměl zazpívat Haninu oblíbenou ukolébavku. Všichni postrádali její veselý a hlasitý smích.

Děti se dověděly, že maminka je na místě zvaném Ravensbrück, v ženském koncentračním táboře v Německu. „Je to odsud daleko?“ ptala se Hana tatínka.

„Kdy se vrátí?“ chtěl vědět Jiří. Tatínek děti ujišťoval, že dělá vše pro to, aby maminku dostal co nejrychleji zase zpátky.

Jednoho dne si Hana četla ve svém pokoji, když zaslechla, jak se po ní Božka shání. Rozhodla se, že si toho nebude všímat. Nechtělo se jí v tu chvíli pomáhat s domácími pracemi. A co by to tak mohlo být jiného? Ale Božka nepřestávala Hanu volat. „Hano, Hano? Kde jsi? Pojď sem rychle! Na poště na tebe čeká překvapení!“

Když to Hana slyšela, vypadla jí kniha z ruky. Že by to bylo to, po čem tolik toužila? Vyběhla z domu a běžela ulicí dolů k poště. Přistoupila k okénku. „Máte pro mě něco?“ zeptala se. Žena za přepážkou podala Haně okénkem malou obálku. Když rozeznala maminčino písmo, rozbušilo se jí srdce. Při otvírání balíčku měla ruce celé roztřesené. Uvnitř bylo malé hnědé srdíčko. Bylo vyrobeno z chleba a mělo na sobě vyřezané iniciály „HB“. U srdíčka byl přiložen dopis.

Moje nejdražší Haničko, přeji Ti všechno nejlepší k Tvým narozeninám. Mrzí mě, že Ti tentokrát nemohu pomoci sfouknout svíčky. Alespoň Ti posílám toto srdíčko jako talisman a přívěsek na náramek. Nevyrůstáš z šatiček? Popros tatínka nebo Jiřího, aby promluvili s tetami o tom, že by moje velká slečna měla mít nějaké nové šaty. Stále na Tebe a na Jiřího myslím. Mám se dobře. Nezlobíš? Napíšeš mi? Doufám, že s Jiřím pokračujete ve studiu. Mám se dobře. Haničko, tolik mi chybíš. Líbám Tě.

S láskou Tvoje maminka, květen 1941, Ravensbrück.

Hana zavřela oči a sevřela v ruce malé hnědé srdíčko. Snažila se představit si, že maminka stojí vedle ní.

Další rána na sebe nedala čekat dlouho. Jednoho dne tatínek přinesl domů tři čtverečky látky. Na každém byla žlutá Davidova hvězda a uprostřed té hvězdy jediné slovo: „Jude“ – Žid.

„Děti, pojďte sem,“ řekl tatínek, když vyndal nůžky ze zásuvky v kuchyni. „Musíme vystřihnout tyto hvězdy a přišít je na své kabáty. Musíme je nosit, kdykoli opustíme dům.

„Proč?“ ptala se Hana. „Lidé přece již dávno vědí, že jsme Židé.“

„Prostě to musíme udělat,“ odpověděl tatínek. Vypadal tak sklíčeně, smutně a unaveně, že se Hana a Jiří přestali vyptávat.

Od té chvíle Hana málokdy opouštěla dům. Byla by udělala téměř cokoli pro to, aby nemusela nosit před lidmi ten žlutý znak. Nenáviděla tu hvězdu. Bylo to tak ponižující. Bylo to tak trapné. Copak nestačilo, divily se děti, že přišly o svůj park, svůj rybník, svou školu a své přátele? Buď jak buď, kdykoli opustili dům, měli na svém oblečení přišitou hvězdu.

Jeden židovský muž ve městě se rozhodl, že se nepodrobí. Měl dost všech rozkazů a omezení. Jednoho pozdního zářijového dne roku 1941 opustil dům. Hvězdu nevystřihl, ale přišpendlil k oblečení celý čtverec látky. Jeden z nacistických úředníků Nového Města si tohoto drobného rebelského činu ihned povšiml. Rozzuřilo ho to. Prohlásil, že Nové Město musí být „judenfrei“, vyčištěno od Židů, a to okamžitě.

Ráno příštího dne zastavilo před domem Bradyových velké černé auto. Kromě nacistických úředníků v něm už byli čtyři vyděšení Židé. Bradyovi zaslechli zaklepání na dveře. Tatínek otevřel. Hana a Jiří se tlačili za ním. Úředník gestapa nařídil tatínkovi, aby s ním okamžitě odešel. Hana a Jiří nemohli uvěřit svým uším. Stáli tam, ohromeni, zděšeni a bez hlesu. Tatínek se k dětem otočil a téměř prosil, aby byly statečné. A potom, stejně jako maminka, byl pryč.

(obr. str. 37: Popiska: Dárečky vyrobené z chleba, které maminka poslala rodině, poté co ji musela opustit)