Chraňte se před chamtivostí. (Lk 12,15) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Marie Svatošová

Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)

Lidé ve skutečnosti žijí plně jen několik měsíců (Michael Quoist)

z knihy Jak to vidí Marie Svatošová

Od našeho posledního setkání uběhly dva týdny. Taky se vám zdá, že ten čas nějak moc letí?

Taky se mi to zdá. Ale někomu jinému se možná naopak zdá, že se ten čas strašně vleče. Jsou to naše subjektivní pocity, je to naše zdání. Ve skutečnosti má vždycky den 24 hodin, hodina 60 minut, minuta 60 vteřin.

Někdy nás mohou oklamat hodinky, třeba když v nich dosluhuje baterie. Může to vypadat, že čas hraje pro nás, ale když pak přijdeme na nádraží a rychlík je pryč, dostaneme do reálu hodně rychle.

Osobně mám raději, když mi jdou hodinky o minutku napřed než pozadu. Ale to všechno je jenom klam. Čas běží neúprosně svým stále stejným tempem.
To nikdo z nás ničím ovlivnit nemůžeme. Jediné, co máme ve svých rukou je, využít svého času co nejlíp.


Ale co to znamená - nejlíp? Pod tím si může představovat kdokoliv cokoliv. Ale jsme v pořadu "Jak to vidí" - a tak se zeptám, jak to vidíte vy?

Existuje jen jediný prostředek, jak nepromarnit svůj čas, neboli svůj život: žít s plným nasazením každý přítomný okamžik. Michael Quoist ve své knize Mezi člověkem a Bohem to hezky vysvětluje. Dovolím si ho citovat:
Lidé ve skutečnosti žijí plně jen několik měsíců ze svého života. A v osmdesáti letech pak shledávají jen těchto několik okamžiků svého života na dlani. Proč nežijí svůj život? Stále myslí, že život je tu jen pro zítřek, že je třeba připravit "svou budoucnost". Proč chceš čekat na zítřek, abys žil? Jednoho dne už pro tebe zítřek nebude a tys vlastně nikdy nežil. ...

Držíš se minulosti. Ale ta už byla, a dnes už nad ní nemáš moc.

Láká tě budoucnost, protože si ji můžeš ve své fantazii formovat podle své chuti. Ale ona ještě neexistuje a je zbytečné se jí zabývat.

Přítomnost je tak krátká, že jí nepřikládáš význam. Ale jen ona je ve tvé moci, a tvůj život se skládá - kousek za kouskem - jen z přítomných okamžiků.

Chceš-li v životě uspět, vrať minulost do rukou Božích, přenechej mu i budoucnost a žij s Ním v plnosti každý přítomný okamžik, jeden za druhým.

Přítomný okamžik je lehký, nedrtí svou vahou.
Není příliš široký, není v něm místo pro neklid.

Rychle prchá, neunavuje,
má lidské rozměry, můžeš ho zmoci, usměrnit a vést.


To zní velmi moudře, ale trochu si přece jen tu budoucnost plánovat musíme. Před chvílí jsem viděla váš diář a je stejně hustě popsaný jako ten můj. Jak to tedy skloubit? Jak žít důsledně pouze přítomný okamžik a současně se připravit na den, který je před námi?

K tomu slouží právě ten diář. Někdo zavolá, o něco mě požádá, třeba o přednášku a když je to jen trochu možné, snažím se vyhovět. Ale nejde to hned. Domluvíme si tedy termín, třeba za měsíc. Ve chvíli, kdy se domlouváme, jsem tu plně pro něj. Svůj slib ihned zapíši do diáře, protože jinak za sebe neručím, mohla bych zapomenout nebo to poplést. Zavěsím sluchátko, pouštím to z hlavy a snažím se věnovat tomu, co je na řadě. Jedno po druhém. Teď se věnuji posluchačům ČRo2, zítra se budu věnovat posluchačům v hospici v Rajhradě u Brna, pozítří ve Valašském Meziříčí…


Tím chcete říct, že se vůbec nijak nepřipravujete na den, který je před vámi?

No tak takový hazardér nejsem. Samozřejmě, že se připravuji. Sotva ráno otevřu oči, poděkuji Bohu za nový den, nabídnu se do služby a vyprosím si všechno co k ní budu potřebovat. Teprve pak jdu do koupelny. I tady je možno přítomný okamžik žít různě intenzivně. Například mohu při čistění zubů ještě dospávat anebo děkovat za to, že mám čím kousat. A při snídani, že mám co kousat. Plánovat už nic nemusím, den mi naplánovali obvykle druzí a já se snažím v tom diáři plnit bod za bodem. Jsou ale také práce, které mi nikdo neplánuje a které mám tendenci odkládat. Ty si prostě do toho diáře musím zařadit sama - třeba odmrazit ledničku, vyřídit dluhy v korespondenci, navštívit mrzutého osamělého člověka apod. Jakmile si to totiž do diáře nezařadím a stále to odkládám, stojí mě to mnohonásobek času než je třeba. Prostě tím, že mě to pořád straší v hlavě jako dluh.


Mohu vám trochu sáhnout do svědomí? Máte v tom diáři taky rezervováno trochu času pro sebe?

Teď jste mě nachytala na švestkách. Většinou toho moc nezbude, ale snažím se. Snažím se aspoň světit neděle. Volné soboty téměř neznám, ale nedělní práci se bráním. Náš dědeček vždycky říkal: Nikdy jsme v neděli nepracovali a nikdy nám to nechybělo.

Ale i v průběhu všedního dne je možné si leccos dopřát. Kdosi řekl: „Nezapomeň se zastavit a přivonět k růži.“ Těch pár vteřin si určitě i já mohu dovolit. A zase je to o tom přítomném okamžiku. Prožiji-li ho opravdu naplno - v tomto případě to znamená s vděčností a v úžasu nad tou krásou, barvou, vůní, ušlechtilým tvarem - načerpám v něm rozhodně víc síly a energie než kdybych si uvařila tři hrnky kafe.

Ale máte pravdu. Asi by bylo dobré v tom diáři předem proškrtnout a rezervovat si čas pro sebe. Pro zastavení. To se mi zatím moc nedaří, ale přesto se tu a tam čas k zastavení najde. Třeba ve vlaku. Když jede jednotvárnou krajinou, tak si obvykle čtu. V posledních letech jsem si nakoupila hromady krásných knížek a těšila jsem se do důchodu, jak v nich budu ležet. Došlo ale na maminčina slova, že v důchodu je času míň než před tím. A tak čtu aspoň na cestách. Ovšem jen do chvíle, než se krajina začne vlnit. Miluji kopce, lesy, stráně, stromy (teď na podzim jsou obzvlášť krásné - ale i na jaře, když jsou svěže zelené anebo kvetou - ale i v zimě, když jsou ojíněné). No a protože bydlím v Praze, vychutnávám si všechnu tuhle nádheru aspoň při tom mém věčném cestování. Číst si a nedívat se z okénka třeba při projíždění tou naší krásnou Vysočinou, to by byl opravdu nevděk a hřích.

Nevím, jak Michael Quoist vypočítal, že lidé ve skutečnosti plně žijí jen několik měsíců ze svého života, ale já bych do toho určitě započítala i čas, v němž člověk za tu krásu kolem sebe děkuje, kdy nad ní žasne, kdy se z ní upřímně a vděčně raduje. Jestli má pravdu Abbé Pierre, tak asi opravdu většinu svého času promarníme. On totiž život definoval jako "… trochu času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat, a tak se připravili na setkání s Věčnou láskou." Tedy s Bohem, který každému z nás tu trochu času dal. Ale jestli je to tak, jestli opravdu je kromě lásky všechno ostatní na světě nedůležité a pomíjivé, pak bychom měli ve svých diářích hodně rychle udělat radikální reorganizaci.


Dokud na to máme ještě čas. Člověk sice teoreticky ví, že jeho čas je přesně vymezen, ale nerad si to připouští. Natož, že by snad měl ten čas jednoho dne nějak vyúčtovat.

To je pravda. Ale určitě je moudré a prozíravé s tím počítat. Vzpomeňte si na svoji maturitní písemku. Při ní jsme se - někdo víc, někdo míň - snažili využít času k tomu, abychom prokázali svoje vědomosti, svoji dospělost. A najednou zaznělo: Dost. Konec. Odevzdat. Někdy bez varování, někdy s upozorněním: za deset minut končíme. Každý maturant je za takové upozornění vděčný a určitě se snaží zbývajících deset minut maximálně využít. Pracuje velmi intenzivně, maximálně se soustředí a dohání, co nestihl. Jeho soused si možná už svou dokončenou práci v klidu pročítá, vybrušuje, zdokonaluje, hledá chyby a opravuje překlepy. Kdo celé čtyři roky systematicky a poctivě pracoval, může teď být klidný a spokojený. Nejspíš prožívá i v této vážné chvíli jistou radost a pravděpodobně se nebojí ani zkoušky ústní, která ho čeká za pár dnů.

Podobně je tomu v životě. S tím rozdílem, že u maturity je možné dělat reparát, zatímco život máme jen jeden. Někdo je z něj odvolán bez varování, někdo ještě včas výstrahu dostane. Většinou v podobě vážnější nemoci. Pokud nemocný svoji nemoc takto pochopí, přijme a zúročí, tak to trápení, které je s ní spojené, nebylo nadarmo. Ovšem když to nepochopí, nepřijme a nezúročí, tak je jeho trápení nesmyslné a marné. Tohle jsem si nevymyslela, to mám odpozorované ze života. Mnoho pacientů mi to potvrdilo. Přestože tyhle zkušenosti mám a vím to, vyvedla mě nedávno z míry slova jednoho kněze, který umíral na rakovinu. Jeho výrok jsem objevila v knize Teologie služby od Ctirada Václava Pospíšila. Byla to síla! Dovolím si to tu doslovně ocitovat:
"Vždycky jsem měl zato, že největší dar, který jsem od Boha obdržel, byl křest a po něm kněžství. Nyní jsem změnil názor. Po křtu je tím největším darem rakovina. Ano, je to ten největší dar. Je to dar, díky němuž jsem poznal Boha a jeho nevýslovnou dobrotu."

Možná to někoho pobouřilo, ale jsme v pořadu "Jak to vidí". A takhle to viděl kněz, umírající na rakovinu. Nikoliv nějaký filozof - teoretik. Já k tomu mohu pouze dodat, že jsem měla možnost během života totéž slyšet - i když jinými slovy - od celé řady pacientů, kteří svůj nezměnitelný úděl statečně přijali. Tihle nemocní jsou našimi největšími učiteli. Nesmírně si jich vážím a za mnohé jim jsem vděčná. A nejen já.


Takových odkazů je třeba si vážit. Když o ně člověk opravdu stojí, dostane se k nim. I mimo hospice. Dají se najít například v literatuře. Jeden takový nám zanechal Marcus Aurelius:
"Čas, který ti byl dán k žití, je přesně vymezen, a jestliže ho nevyužiješ k dosažení pokoje, uplyne, a ty uplyneš s ním, a už ho víckrát nebudeš moci využít."


To jsou opravdové perly. Zvlášť v dnešním ukřičeném světě, který se nás snaží ohlušit, zabavit, odvést od podstaty - a hlavně si nás koupit - jsou takové myšlenky skutečně jako vzácné perly. Člověka inspirují, nutí ho k přemýšlení, a hlavně nutí ho vyvodit z nich nějaký závěr pro svůj vlastní život.

Já bych se ale ráda ještě jednou vrátila k tomu výroku Abbé Pierra: "Život je trocha času, který nám byl dán, abychom se naučili milovat…". Nezáleží tedy na délce lidského života, ale na tom, jak moc jsme milovali. Jenže ten pojem milovat, pojem láska je potřeba vysvětlit, definovat. Každý si totiž pod tím pojmem představuje něco jiného. Ani jsem netušila, kolik těch definic existuje. Ale když můj manžel zjistil, k čemu jsem se v ČR2 zavázala, chtěl mi nějak pomoci. Stáhl mi z Internetu - pro inspiraci - nepředstavitelné množství nejrůznějších citátů na nejrůznější témata, o kterých se domníval, že by mohla posluchače tohoto pořadu zajímat. Stálo ho to určité úsilí a čas. A nepochybuji o tom, že to udělal z lásky, takže se mu to počítá a nemůže na tom být škodný. Úmysl byl dobrý, ale mně to moc nepomohlo. Jenom definic lásky tam byly doslova tisíce. Tu a tam se mezi nimi našly i velmi moudré, většinou ale byly ploché, jalové, některé i hloupé a dokonce oplzlé. A tak jsem brzy vypnula počítač a vrátila se k nejdokonalejší definici lásky, jakou znám. Kdysi, ještě za hluboké totality, jsem ji svým pacientům předložila myslím docela originálním způsobem.

Ze ředitelství OÚNZu přišel příkaz udělat v čekárně nástěnku. V té době - už jsme to možná zapomněli - ale v té době byly všude kolem nás samé rudé hvězdy a podobné věci. Takovou nástěnku jsem rozhodně nebyla ochotna ve své čekárně strpět, natož ji sama vyrábět. A tak jsem se rozhodla udělat nástěnku "protiinfarktovou". Přišpendlila jsem tam pár hezkých obrázků a připojila tuhle dokonalou definici lásky - cituji:
"Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. Láska nikdy nepřestává."

Autora jsem podepsala "Pavel z Tarzu". Aby to prošlo. Kdybych ho totiž uvedla pod známějším jménem "svatý Pavel", nebo uvedla, že citát pochází ze 13. kapitoly jeho listu Korintským, nejspíš bych to brzy musela z čekárny odstranit. Takhle to tam vydrželo - už přesně nevím - ale možná dva, tři roky. Vždycky když už jsem chtěla tu nástěnku změnit, přišel zase některý pacient, usmíval se a vyptával, kdo tu nástěnku dělal. A já jsem hned poznala, s kým mám tu čest.


Ty doby nebyly lehké, ale že by se nedalo dělat vůbec nic, to se říct nedá. Kdo chtěl, způsob si našel. Je dobře, že už je to za námi. Ale já se zeptám: napadlo vás tehdy, že o své "protiinfarktové" nástěnce budete jednou bez rizika postihu vyprávět v rozhlase?

No tak to mě ani v nejbujnějším snu nenapadlo. Ale jsem za tu příležitost vděčná, protože si myslím, že to může být k užitku i lidem, kteří se o obsah Bible nezajímají. Budou-li se tou Pavlovou definicí lásky důsledně řídit, je velmi pravděpodobné, že se tomu infarktu vyhnou anebo ho aspoň oddálí. A až jednou přece jen přijde, možná s údivem shledají, že svůj život nepromarnili, protože milovali. A o nic víc vlastně nejde.


Od původního tématu "Jak ten čas letí" jsme se dostali až k lásce a k prevenci infarktu. Ono to ale všechno spolu velmi úzce souvisí. A ať se nám to líbí nebo ne, ten čas nás přece jenom honí a tlačí, prostě "nestíháme".

Nestíháme, protože zmatkujeme. Nejsme ale první ani poslední. Dělali to lidé před námi, budou to dělat i ti, co přijdou po nás. Hodně času si můžeme ušetřit už tím, že nebudeme vymýšlet vymyšlené, ale poučíme se ze zkušeností, které udělali moudří lidé před námi. Možná vás to udiví, ale i člověku 21. století mohou být velice užitečné a překvapivě i velice aktuální rady tzv. otců pouště. Ti žili v době mezi třetím a šestým stoletím po Kristu. Byli to staří mniši, kteří si o podstatě člověka nevymýšleli žádné krkolomné teorie. Z jejich slov vyzařuje mírnost a moudrost, nemoralizují, a ani se vztyčeným ukazováčkem nehrozí.

Přestože vnímají lidskou ohroženost, jsou plni optimismu. To je sympatické. Zachovalo se nám více než tisíc moudrých výroků těchto otců pouště. Jeden úžasnější než druhý. Některé z nich vybral, a hezkým komentářem ve své útlé knížečce "Otcové pouště" opatřil náš současník, Ansem Grün. Najde se tam odpověď i na to, proč vlastně nestíháme. Najde se tu odpověď i na otázku, jak si organizovat čas, práci a život. My totiž opravdu většinu života prozmatkujeme. A otec Poimen, jeden z těchto moudrých mužů tvrdí, že "zachová-li člověk řád nedostane se do zmatků". Jeho rada je jednoduchá: zachovávat řád.

A zachovávání řádu v naší moci je. Když dáme řád našemu vnějšímu životu, bude mít vliv i na naši duši. Anselm Grün k tomu dodává - opět cituji:
"Vnější řád může nabýt forem prospěšných rituálů, jimiž začínáme a zakončujeme den. Může se jím stát vhodné rozdělení času na práci a na odpočinek, na vzájemné rozhovory, na chvíli ticha a chvíli modlitby. Mnohdy je také důležité uklidit svůj příbytek a zbavit se zbytečností, neboť přemíra vnějšího nepořádku působí nepříznivě i na duši. Nelad kolem dokola odráží rozpoložení nitra."
Tolik Anselm Grün.


Výpis všech kapitol z této knihy: Jak je v Česku rozšířena domácí péče o dlouhodobě nemocné či umírající? / Záznam rozhovoru z ČRo Hradec Králové 26.2.2006 / Kdo je pro Boha V.I.P.? / Aby bílá byla bílá / Anděl s botami / Bílé vrány / Štěstí? Smůla? Kdo ví?! / Stačí opěrný bod, páka a hej rup / Nebojte se! / Dva lotři těchto dnů, / Všechno je naopak / Naše pusa je jako hlaveň kulometu / Dvě mouchy jednou radnou / Rošťák hodný následování / Poslanecký plat – Jidášův měšec? / Ohlášená neohlášená inventura (29. 12. 2004) / Možná i to slunce v duši se objeví (15.12.2004) / Čert nikdy nespí (1.12.2004) / Různé motivy k emigraci (17.11.2004) / Leží štěstí za kopečky? (3.11.2004) / Původně jsem chtěla zvolit veselejší téma (20.10.2004) / Je problém rozlišit, které z knih přicházejí na pult z Boží vůle a které z Božího dopuštění... (6.10.2004) / Živý odkaz zavražděného kněze (aneb: mimo mikrofon 8, 22.9.2004) / Na kopec ! (Aneb: mimo mikrofon 7, 8.9.2004 ) / Je odpočinek právem, anebo povinností člověka? (aneb: mimo mikrofon 6, 23.6.04) / Když Bůh mlčí (aneb mimo mikrofon 5, 9.6.2004) / Letnice - svátek skutečné plnosti života (záznam rozhlasového pořadu 26.5.2004) / Jestli jsi, Bože, dej se mi poznat ! (aneb: mimo mikrofon 4, 12.5.2004) / Nezbytná podmínka štěstí (aneb: mimo mikrofon 3, 28.4.2004) / Co je to štěstí (aneb: mimo mikrofon 2, 14.4.2004) / Kdo hledá, najde, aneb POKRAČOVÁNÍ pořadu (ale MIMO MIKROFON 1, 31.3.04 ) / Kde se stala chyba? Aneb proč Dr. Svatošová JIŽ NENÍ ZVANÝM HOSTEM do pořadu Host do domu (17.3.2004) / Sodoma a Gomora a desítka spravedlivých (3.3.2004) / Internet a senioři / Modlitba Tomáše Mora (18.2.2004) / Záznam internetového rozhovoru na www.vira.cz z 10.2.2004 / Krása stáří / Modlitba dříve narozeného (4.2.2004) / O modlitbě (21.1.2004) / Věda a víra / Interview s Bohem (7.1.2004) / Vánoce / Porod o půlnoční v africké buši (17.12.2003) / Advent / Kde se vzala radost (3.12.2003) / Svoboda a odpovědnost / modlitba sv. Františka z Assisi (19.11.2003) / Vnitřní svoboda / Odpuštění (5.11.2003) / Dobrá kniha / Dušičky (22.10.2003) / Jak ten čas letí / Přítomný okamžik (8.10.2003)

Témata: čas

Související texty k tématu:

Láska:
Láska- Bez lásky lze vytvořit veliká díla, být slavný a obdivovaný, ale...
- Kdo řekl, že láska je slepá? Ta jediná vidí dobře!
- Kristus nám zjevil Boha jako Otce plného milosrdenství
- Láska očima dětí
- Další texty na k tématu láska zde

 


Marie Svatošová - citáty a modlitbyMUDr. Marie Svatošová (* 1942)
www.vira.cz/svatosova

Do roku 1990 praktická lékařka. 1990 opouští ordinaci, aby realizovala myšlenku hospice, kterou zná ze samizdatové literatury. Roku 1993 zakládá Sdružení Ecce homo pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. 8.12.1995 je pak otevřen první český hospic v Červeném Kostelci. Marie Svatošová je ale známa nejen jako iniciátorka hospicového hnutí, ale také jako autorka řady článků a publikací. Čtenářsky nejúspěšnější je její knížka "Hospice a umění doprovázet", která vyšla v několika vydáních v nákladu několika desítek tisíc výtisků... Další dostupné tituly Marie Svatošové naleznete zde.
- Na webu vira.cz proběhl s Marií Svatošovou i online rozhovor na téma: Může mít život smysl i v nemoci a umírání?. - Na webu vira.cz naleznete i její zajímavý text o eutanazii...
- 15-ti minutové představení Marie Svatošové na ČT 24 ke shlédnutí on-line

 

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.