Sekce: Knihovna

Charakteristika hnutí a komunit působících v České republice

Vybrané skupiny samy o sobě

Bruno Secondin

z knihy Nová hnutí v církvi , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří

Cursillo de Cristiandad
 
Hnutí zaměřené na kérygmatickou a prorockou evangelizaci chce prostřednictvím postupného celkového obrácení přivádět dospělé křesťany k tomu, aby si uvědomili svůj křest a plně se včlenili do života společenství církve. Zejména usiluje o evangelizaci prostřednictvím laiků, kteří po svém "ano Kristu" chtějí uplatněním svého přirozeného vlivu přispět k tomu, aby jejich okolí a životní styl byl proniknut evangeliem. Nechce vytvářet nové křesťanské organizace, snaží se obnovit současnou společnost ve stávajících strukturách.

Tato snaha vychází z tradice španělských národních poutí do Santiaga de Compostela, především pouti španělské diecéze Mallorca roku 1948-1949, které se zúčastnila i mládež Katolické akce. Tento hluboký duchovní zážitek se stal systematickým pastoračním programem. Zasloužil se o to především tehdejší biskup diecéze Mallorca Juan Hervás y Benet, který zformuloval program putování s Kristem k Otci v síle Ducha svatého a s pomocí Panny Marie a svatých. Na této pouti kráčíme spolu s našimi bratry ve víře.

Cursilla byla nejprve zaměřena na to, aby se mládež probudila pro apoštolát. Postupně se však otevírají laikům žijícím v manželství i lidem všech věkových kategorií a sociálních skupin. Šíří se do dalších diecézí Španělska, do Latinské Ameriky a na ostatní kontinenty. Dnes je najdeme ve více než 50 zemích světa na čtyřech kontinentech. Koordinačními centry jsou diecézní, národní, kontinentální a světové sekretariáty.

Formační proces hnutí se dělí do tří charakteristických kroků.

Předcursillo: Zde se zkoumá situace, možnosti a obtíže, hledají a připravují se týmy spolupracovníků - laiků a kněží a vyhledávají se noví účastníci (asi 30 osob).

Členy týmů by měli být lidé zralí a zodpovědní, kteří se umějí ovládat, mají animátorské schopnosti, dokážou strhnout ostatní a chtějí pracovat k prospěchu společenství církve. Hnutí se v této fázi obrací s prosbou o modlitbu na společenství (především cursillová) a na kláštery.

Cursillo: Během tří dnů předkládá tým spolupracovníků vybrané skupině účastníků obsah kurzu podle podrobně a přesně vypracované metodologie, která se opírá o osnovu, tvořenou meditacemi a tématickými impulzy, včetně osobních svědectví. Cursillo začíná třemi meditacemi. V první fázi konfrontace se účastník setkává "sám se sebou". V druhé fázi jde o "setkání s Kristem", osobní rozhodnutí se pro Krista. Třetí fáze spočívá v "setkání se společenstvím", s bratry a sestrami, se světem takovým, jaký je. Na jednotlivé impulzy navazují rozhovory ve skupinách. V průběhu celého kurzu jsou účastníci vedeni k hlubšímu prožívání eucharistie. Nedílnou součástí Cursilla jsou rovněž adorace a modlitba růžence. Slavnostní "apoštolskou hodinou" jsou účastníci rozesláni "do světa", aby nesli evangelizaci do svého prostředí.

Pocursillo: pomocí malých společenství se ti, kdo prošli Cursillem, snaží rozhojnit jeho plody. K tomu slouží především pravidelná setkání modlitby, meditace a sdílení. Nastiňují se též úkoly do budoucna. Tato společenství se setkávají na místních, diecézních a národních setkáních, zvaných Ultreya ("Ultreya" = "vpřed"). Setkání prohlubuje cursillisty v duchovním životě, posiluje vzájemné přátelství a soudržnost, nadšení a apoštolskou horlivost. Spolupracovníci Cursilla se pravidelně zúčastňují formačních seminářů, ve kterých prohlubují svůj duchovní život a vzdělávají se v metodice Cursilla. V České republice působí Cursillo od r. 1991 a je rozšířeno ve 4 diecézích.

Kontaktní adresa: Jitka Malá
Slunečná 2, 634 00 Brno
tel. 05 / 4721 5268





Neokatechumenátní cesta

Když se v prvotní církvi uprostřed pohanství někdo chtěl stát křesťanem, musel projít itineráriem křesťanské formace - katechumenátem. Toto slovo je odvozeno od "katecheo" (rozezvučet), což znamená být rozezvučen tím, co bylo uslyšeno.

Neokatechumenátní cesta si nenárokuje, aby byla nějakým hnutím sama o sobě. Je pomocí farnosti, aby ukázala pokřtěným křesťanům, co to znamená být křesťanem. Je nástrojem pro biskupy, aby přivedla nazpět ty lidi ve farnostech, kteří víru opustili. Neokatechumenát je teologicko-katechetická syntéza, katechumenát pro dospělé, cesta křesťanské formace pro dnešního člověka.

V prvotní církvi byl katechumen formován syntézou slova (kerygma), liturgie a morálky. Prvotní církev měla především kerygma, což znamená "ohlašování spásy". Když Pavel a Silas ohlašovali evangelium, vyvolalo to u mnohých morální proměnu. Lidé měnili svůj život s pomocí Ducha Svatého, který apoštoly provázel. Morální proměna byla provázena a pečetěna svátostmi.

Papež Jan Pavel II. ve svém listu biskupu Cordésovi (1988) říká: "Uznávám neokatechumenátní cestu jako cestu katolické formace, platnou pro společnost a dnešní dobu", a přeje si "... aby bratři v episkopátu doceňovali toto dílo pro novou evangelizaci a spolu se svými kněžími mu napomáhali".

Tato Cesta vznikla v roce 1964 v Madridu mezi lidmi žijícími v barácích v části Palomeras Altas. Tam Kiko Arguello a Carmen Hernándezová povoláni Pánem, aby žili svoje křesťanství mezi ubohými - se ocitli v situaci, že sami lidé, se kterými žili, je žádali o ohlašování radostné zvěsti našeho Spasitele Ježíše Krista. Toto slovo se začalo konkretizovat do katechetické syntézy: do mocného kertygmatu, který, v míře v jaké sestupoval na ubohé, přinášel s sebou zrození nové skutečnosti - koinonie. V roce 1968 byli iniciátořii Neokatechumenátní cesty pozváni do Říma. Od té doby skrze ohlašování stále vznikají další společenství po celém světě.

Neokatechumenátní cesta je prožívána uvnitř současné farní struktury (ve spojení s biskupem) v malých společenstvích, která tvoří lidé různého věku, sociálního postavení, smýšlení a kultury, pokřtění i nepokřtění. Nejde o nějakou spontání skupinu, ani o sdružení, ani o duchovní hnutí, ani o elitní skupinu uprostřed farnosti. Jde o lidi, kteří chtějí znovu objevit podstatné důsledky křtu a žít naplno křesťanský život skrze neokatechumenát, který je rozdělen do různých etap podle Ordo Initiationis Christiane Adultorum (Směrnice pro uvedení dospělých do křesťanské víry), avšak přizpůsobený tomu, že většinou jsou již pokřtěni. Tato společenství mají poslání, aby byla uprostřed farnosti znakem misijní církve a otevřela tak konkrétní cestu k evangelizaci vzdálených tím, že dávají postupně znaky, které pohany volají k obrácení: lásku v rozměru kříže a jednotu.

Když si farář přeje začít neokatechumenátní cestu, přijdou do farnosti katechisté, kteří pozvou všechny na hlásání víry. To je období kerygmatu, ohlášení spásy, kterou přinesl Pán. Opakuje se to, co dělali apoštolové proměněni Duchem svatým po Letnicích, když navštěvovali synagógy v malých skupinách, ohlašovali dobrou zprávu a volali lidi k obrácení. Bylo to mocné ohlašování, které stavělo lidi tváří v tvář faktu a události, že Ježíš Kristus je Pán a jen v něm máme spásu. Zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro naše ospravedlnění, vstoupil na nebesa a přimlouvá se za nás, abychom mohli dostat Ducha svatého, věčný život. Toto se shoduje s fází, které my říkáme kerygmatická, kde se odkrývá a prožívá trojnožka, na které je založen celý průběh neokatechumenátu: Slovo - Liturgie - Společenství. Tato kerygmatická fáze končí třídenním setkáním, kde se vytvoří společenství, jež začíná cestu, která má různé etapy předkatechumenátu, katechumenátu, vyvolení, atd., a je také vedeno skupinou katechistů ve spojení s farářem. V míře, v jaké bratři začnou růst ve víře a vydávat svědectví v práci, v rodině, jsou další osoby přitahovány k víře a chtějí začít stejnou cestu. A tak se formuje druhé, třetí, čtvrté společenství ... a ve farnosti se objeví nová skutečnost malých společenství, jež jsou všechna na cestě obrácení.

Tento způsob obnovy vede k tomu, že nesčetní katechisté a celé rodiny jsou připraveni evangelizovat, kdekoliv je třeba. Řadu takových rodin (v současné době 400) vyslal Svatý Otec Jan Pavel II., aby ohlašovaly evangelium po celém světě.

Dalším důležitým plodem Cesty je rozkvět četných povolání. V krátkém období proto mnozí biskupové rozhodli o otevření diecézně-misijních seminářů "Redemptoris Mater" ve svých diecézích: V Římě, Medellinu (Kolumbie), Bangalore (Afrika), Newarku (New York), Takamatsu (Japonsko) a mnoha dalších zemích. Nyní je otevřeno 35 seminářů na pěti kontinentech.

Neokatechumenátní cesta je rozšířena ve 108 zemích na pěti kontinentech v 15 000 společenstvích, 5 000 farnostech a 800 diecézích.

Kontaktní adresy: Římskokat. F.Ú. u Sv. Jakuba
Jakubské nám. 11, 602 00 Brno
tel. / fax 05 / 4221 3835

Dalibor Bořecký
Lozíbky 52, 614 00 Brno
tel. 05 / 523 525





Hnutí Světlo-Život

Toto polské hnutí se nejprve nazývalo Oasis, ale od roku 1976 nese jméno Světlo-Život (polsky Swiatlo-Zycie). Abychom je pochopili, musíme se vžít do situace 50. let v Polsku: Veškeré sdružování a práce s mládeží byly zakázány a církev se snažila tento zákaz vhodným způsobem obejít.

Hnutí vzniklo přičiněním P. Franciszka Blachnického při duchovních cvičeních pro šedesát ministrantů v červenci roku 1954. Mělo být jejich pokračováním jako trojí úkol: čisté svědomí osvobozené od hříchu, poslušnost a láska. Takto vzniklá skupina se nazývala "Oáza Božích synů". Roku 1957 obdržela diecézní schválení (Katowice) a od té doby se proměňovala v hnutí, jež se soustředilo na pořádání a vedení duchovních cvičení pro mládež, aby se učila žít opravdu křesťansky.

Roku 1969 změnilo hnutí název na "Oáza živé církve". Chtělo zdůraznit význam křesťanského společenství, v němž lidé v síle křestní milosti žijí novým životem a rostou v opravdové bratrské lásce. Definitivně se název hnutí změnil na prvním národním kongresu roku 1976 na Hnutí Světlo-Život. Zároveň se vyjasnil cíl: pomáhat lidem dosáhnout pravé dospělosti, jejímž základem je živá víra osvětlující vlastní život a proměňující život ostatních lidí.

Hnutí je založeno na Písmu svatém, na učení koncilu, na postavě Krista-služebníka a na mariánské zbožnosti.

Vychází ze slova Božího světla a pravdy, jež působením Ducha svatého sjednocuje kontemplaci s činností, vyznání víry s každodenní prací. Základním biblickým symbolem je nápis na jednom starém kříži: Fós-Zöé (Světlo-Život). Služba církvi a společnosti se zakládá na pojetí církve jako společenství. Hnutí se snaží vytvořit zdravé rodiny, dostatečný prostor pro život a společenství schopná ve znamení dobra, pochopení a milosrdenství sloužit lidem. Hlavní myšlenku hnutí dotváří postava Panny Marie. Úcta k ní se v hnutí projevuje růžencem, modlitbou Anděl Páně, zpěvy a poutěmi, především na Jasnou Góru.

Světlo-Život je typicky katecheticko-pastorálním hnutím s cílem evangelizovat a formovat dospělé křesťany. Tradiční spiritualitu spojuje s novými požadavky života dnešní společnosti. Poslední dobou se stará též o liturgii, ekumenismus, rodinu a misie.

Členové se rozdělují podle základních stupňů jejich cesty víry. Po absolvování oázy se skupiny dělí na "martyría", "leiturgía", "koinonía" a "diakonía" podle toho, v jaké oblasti života církve působí. Vedoucí skupin v jednotlivých regionech se každých 7 týdnů scházejí, společně se radí o dalším postupu prací a vzájemně se informují.

Zpočátku byli biskupové vůči hnutí velmi rezervovaní. Nyní jsou mu nakloněni příznivěji a jeden z nich byl oficiálně jmenován jeho "ochráncem". Díky pádu režimu se hnutí může volně šířit. V únoru 1988 byl pověřen jeho vedením Henryk Bolczyk. Hnutí se přednostně zaměřuje na sociální oblast, jež byla doposud velmi opomíjena.

Do naší republiky začalo hnutí nejprve pronikat neorganizovaným způsobem, kdy se mládež z bývalého Československa účastnila oáz v Polsku. Kolem roku 1980, kdy byla tato možnost slovenské mládeži znemožněna, vzniká hnutí na Slovensku, které dnes čítá okolo osmi tisíc účastníků z prázdninových oáz.

V Čechách existují oázy v např. v Praze Ústí nad Labem, Brně, Znojmě, Olomouci. Celkem na prázdniny jezdí asi 180 účastníků.

Kontaktní adresa: P. Jan Rajlich
Hradiště 4, 400 01 Ústí nad Labem
tel.047 / 5220 853





Hnutí za lepší svět

Na konci druhé světové války, v době, kdy celý svět byl rozvrácen, začíná v lidech ponenáhlu klíčit naděje na lepší, lidštější svět. V této době vystupuje muž, Pater R. Lombardi a vyzývá ke smíření. Jeho nadějí je obnovená církev, která může být kvasem lepšího světa. Vyzývá svět k obrácení, aby se v něm mohlo šířit Boží království. Tak vznikalo Hnutí za lepší svět.

Bylo založeno v roce 1952 a v témže roce je Pius XII. schválil. Pavel VI. je v r. 1965 potvrdil a Papežská rada pro laiky hnutí definitivně uznala 3.3.1992 jako celosvětové soukromé sdružení věřících - laiků i zasvěcených osob.

Podle chápání Hnutí bude svět lepší, bude-li se více podobat Božímu plánu, ve všech oblastech lidského života. Tato snaha o zlepšování světa podle Boží vůle je motorem činnosti Hnutí.

Asi nejhlubší složkou spirituality Hnutí je prožívání tajemství církve. Specifickým pro život a činnost Hnutí je vnímání a vysvětlování znamení času ve světle evangelia, tedy prorocká služba církvi. Události a trendy v současném světě nám pomáhají poznat Boží vůli a následně buď tyto úkazy podporovat nebo před nimi varovat. Hnutí vybízí, aby tuto službu církvi a světu nikdo nezanedbal a svůj prorocký dar zúročil. Z toho pak vyplývají výzvy k obrácení, aby se svět stal lepším podle Božího záměru.

Dalším prvkem je otevřenost ke stálým změnám, kterými svět prochází. Hnutí spojuje kontemplaci s činností. V poutnickém duchu hledá stále to, co je možné udělat lépe. Smyslem je konat vše pro růst Božího království. Styky P. Lombardi s papeži Piem XII., Janem XXIII. a s řadou významných koncilních Otců měly značný vliv na témata i obsah dokumentů II. vatikánského koncilu. Myšlenky tohoto koncilu se Hnutí snaží co nejvíce šířit a uvádět je do života církve. Konkrétně to znamená: má-li nastat pohyb k lepšímu, musí církev co nejlépe plnit své poslání, tak jak je popisují konstituce Lumen gentium a Gaudium et spes.

Hnutí za lepší svět se všude ve světě snaží o prohlou-
bení víry, naděje a lásky a o lidštější životní podmínky. V Jižní Americe a Africe slouží všestranně těm nejubožejším.

Místem, kde by měla "zářit síla evangelia v každodenním životě rodinném i společenském" (LG 35), jsou církevní obce. Proto se Hnutí zvláště věnuje obnově života farností. Za nejdůležitější pro jejich život považuje modlitbu s far-
ností a za farnost, četbu Bible jako směrnici osobního i společného života, vytváření opravdového společenství věřících, účinné prokazování blíženské lásky v obci a jako vrchol všeho slavení eucharistie. Na těchto základech Hnutí vypracovalo projekt obnovy farnosti. Je to sled kroků, které odpovídají pastoračním zkušenostem a dnes již jsou ověřeny v desítkách evropských farností.

Do naší republiky se dostalo jako součást družby arcidiecézí Olomouc a Salzburg v roce 1991. Za materiální podpory rakouských představitelů bylo uskutečněno několik kurzů pro zájemce z ČR v Rocca di Papa, Salzburgu a na Vele-
hradě.

Celosvětové vedení Hnutí je v Římě, v ČR je vedoucí skupina (tzv. skupina promotorů), ustavená oficiálně v září 1997 na Velehradě za přítomnosti člena vedení pro Evropu.

Kontaktní adresa: MUDr. Vladimír Petráček
Blatnická 1285, 696 01 Veselí nad Moravou





Schönstattské hnutí

V Porýní, nedaleko německého města Koblenz, leží mariánské poutní místo Schönstatt (v překladu Krásné místo). Zde se nachází mezinárodní centrum Schönstattského hnutí. Duchovním centrem je malá kaplička, kde P.Josef Kentenich (1885-1968) společně se seminaristy dal impuls k založení Schönstattského hnutí dne 18.října 1914.

V průběhu následujících desetiletí se toto hnutí rozšířilo do 4 světadílů, do mnoha zemí. V naší zemi je již od roku 1939.

Malá kaplička v Schönstattě se stala na základě svobodné spolupráce lidí, jako Božích nástrojů, s Bohem skrze Pannu Marii poutním místem milosti, kde je možné zažít obdarování 3 poutními milostmi: darem domova, darem vnitřní proměny a darem apoštolské plodnosti. Toto působení Boží milosti nazývá zakladatel tajemstvím Schönstattu a je možné jej zažít i ve všech filiálních kapličkách na celém světě jako zvláštní dary Ducha svatého. Schönstattská kaplička postavená podle původní se v naší zemi nachází v Rokoli, nedaleko Nového Města nad Metují.

Schönstattské duchovní dílo žije v podstatě z předpokladu praktické víry v Boží prozřetelnost a chápe křesťanský život jako následování života Panny Marie v jejím mariánském vnitřním postoji zaměřeném na Krista a skrze něj v Duchu svatém na Boha Otce.

P.J.Kentenich hovoří o charismatu praktické víry v Boží prozřetelnost a o charismatu mariánském jako o zvláštních darech Ducha svatého pro schonstatskou rodinu. Dalšími charismaty Schönstattu je charisma pedagogické a charisma rodinnosti.

Schönstatské hnutí je široce rozvětvená duchovní rodina, do které patří kněží, osoby zasvěceného života i laici. Podle stavu a podle intenzity společného života je vnitřně strukturováno. Jeho součástí je šest sekulárních institutů: Schönstatt-Patres, Diecézní kněží, Schönstattské sestry Mariiny, Mariini bratři, Schönstattské paní a Institut rodin. Mimo nich jsou zde také další společenství mužů, žen, chlapců, děvčat, kněží, rodin (svaz, liga, poutní hnutí). Toto rozvětvení umožňuje, aby se každý mohl zapojit podle svého osbního charakteru a vloh. Celé Schönstattské hnutí je vybudováno na principu rodinnosti, tzn. že základní struktura, výstavba a funkce jsou analogické přirozené rodině. Rodinnost je chápána jako ideální vztahy členů společenství mezi sebou. Totéž platí podle P.Kentenicha i pro vztahy mezi jednotlivými společnostmi Schönstattského hnutí, proto se také používá pojmenování schönstattská rodina.

Zakladatel se také orientoval na uplatňování tohoto principu, který viděl zakotvený v prvokřesťanské idei o Corpus Christi mysticum, v církvi a ve světě.

Schönstattská spiritualita je zaměřena na nábožensko-mravní obnuvu círve a světa. Zakladatel hovoří o trojím poslání Schönstattu, orientuje se přitom na Panně Marii, na jejím dokonalém vydání se pro Ježíšovo poslání: formace nového člověka v nové společnosti s universálním apoštolským ražením, záchrana a uskutečnění poslání křesťanského Západu v dějinách spásy, a vytvoření světového apoštolského svazu.

Schönstattské hnutí má své pole působnosti v různých oblastech života: ve výchově mládeže, rodin, mužů, žen, kněží, v práci s nemocnými i v dalších povoláních. Mnozí členové se zaměřují na hlubší modlitbu v adoračním hnutí. Apoštolátem nejrůznějších forem spolupracují s kněžími a biskupy při evangelizaci. V naší zemi jsou členové schonstatské rodiny ve všech diecézích. Působí zde několik sekulárních institutů:

Schönstattské sestry Mariiny, Institut diecézních kněží, Schönstatt-Patres, Institut rodin. Dále Svaz schönstattských žen, Svaz schönstattských rodin, širší okruh maminek, děvčat, chlapců, studentů a studentek, kněží, mužů, nemocných a rodin.

Členové Schönstattského hnutí připravují nejen pro sebe ale i pro ostatní různé formy exercicií, duchovních obnov, formačních setkání, přednášek,atd.

Kontaktní adresy: Sekulární institut Schönstattských sester Mariiných,
Nad Koulkou ll, 150 00 Praha 5 - Smíchov
telefon: 02 / 54 20 73

Sekulární institut Schönstatt-Patres
Mašatova 8, 148 00 Praha 4-Kunratice
telefon a fax: 02 / 449 111 48





Komunita Sant Egidio

Komunita Sant Egidio je společenstvím křesťanských komunit v rámci katolické církve, které vzniklo jako plod druhého vatikánského koncilu. Zrodila se v roce 1968 v Římě, na jednom gymnáziu, jako pokus skupiny studentů postavit na první místo ve svém životě věrnost evangeliu v přednostním vztahu s chudými. Jejím zakladatelem je tehdy také student gymnázia, dnes univerzitní profesor v oboru historie křesťanství, Andrea Riccardi. Své centrum má Komunita v malém římském kostele Sant Egidio, jehož jméno převzala. V současné době tvoří Sant Egidio několik set komunit v mnoha zemích světa, různých velikostí a složených z lidí různých sociálních vrstev a generací. Od roku 1986 je komunita oficiálně uznána katolickou církví jako veřejné sdružení věřících. Podle statut zaregistrovaných Svatým Stolcem je nejdůležitějším cílem Komunity Sant Egidio evangelizace, protože Ježíšova slova "pomazal mne, abych přinesl chudým radostnou zvěst" (Lk 4,18) platí i pro laika. Evangelizační práce se soustředí především na ty, kteří jsou vzdáleni církvi i její praktické zkušenosti.

Dalším cílem je služba chudým. Komunita si uvědomuje, že v chudých je přítomen Pán Ježíš tak, jak se to říká ve 25. kapitole Matoušova evangelia.

Cílem Komunity je konečně také společenství a ekumenické bratrství s věřícími všech církví. V jeho duchu z Komunity vychází pohostinnost, přátelství a spolupráce s věřícími jiných vyznání a náboženství, jejichž cílem je soužití a mír v různých částech světa.

Aby Komunita mohla tyto své cíle žít a plnit své povolání, čerpá sílu z naslouchání Božímu slovu, z eucharistie a zakouší smíření prostřednictvím odpuštění hříchů. Osobní a společná modlitba živí a podpírá život Komunity. Proto se v kostelech svěřených Komunitě koná podle možností každodenní společná modlitba. Každá Komunita Sant Egidio všude na světě se večer schází k modlitbě. Z ní pak vychází práce pro chudé, pro mír a pro usmíření.

Komunity rozptýlené v různých městech, zemích a kulturách nemají žádný jednotný model. Kde je skupina Komunity Sant Egidio, tam se setkávají lidé, převážně laici, ale i kněží a členové řádů, kteří si přejí sdílet její citlivost. Snaží se spojit věrnost evangeliu, pozornost k chudým a odpovědnost laika ve světě v duchu přátelství mezi sebou, s ostatními věřícími a s chudými, s nimiž jsou v přímém kontaktu. Využívají a sami vytvářejí příležitosti k dialogu s věřícími a lidmi dobré vůle.

První členové Komunity se setkali se světem chudých v rodinách z jižní Itálie, které přišly do Říma a bydlely na periferii v chatrčích v nedůstojných podmínkách. Mladí lidé pomáhali především dětem, aby nebyly pozadu ve škole, učily se číst a psát, rozvíjelo se přátelství s nimi i s jejich rodinami.

Postupem let se práce pro chudé rozšířila a dnes věnuje Komunita svou péči a své přátelství různým chudým lidem v Itálii i po celém světě. Patří k nim děti, staří lidé, postižení, Romové, cizinci, nemocní, bezdomovci, lidé s jinými zvláštními obtížemi. V Římě a některých dalších městech také funguje menza, která přijímá každý den přes 1000 lidí. Jsou mezi nimi lidé bez domova, staří lidé, nezaměstnaní, drogově závislí a cizinci, kteří žijí v těžkých podmínkách. Nacházejí tu denně nejen teplé jídlo, ale zejména přívětivé a přátelské prostředí lidí, kteří respektují jejich důstojnost.

Důležitým mezníkem v práci Komunity pro mír se stalo mezináboženské setkání iniciované v roce 1986 papežem Jan Pavel II. do Assisi. Po tomto setkání následovala každoročně další, která od roku 1987 organizuje Komunita Sant´Egidio v různých evropských městech - Řím, Varšava, Bari, Malta, Brusel, Milano, Florencie, Jeruzalém, Benátky, Bukurešť. Účastní se jich důležité osobnosti a zástupci všech křesťanských vyznání, židovství, islámu, budhismu, hinduismu, šintoismu a další. Jde při nich o snahu uvolnit síly míru, nenásilí a odpuštění, které jsou společné všem náboženstvím.

Prostřednictvím osobních vztahů a specifické "diplomacie přátelství" je Komunita blízko zemím trpícím válkou nebo nespravedlivými a těžkými politickými poměry. Práce pro mír vychází z přátelství Komunity Sant Egidio k chudým, slabým a trpícím.

V ČR začala Komunita Sant Egidio rozvíjet svou činnost v roce 1993 v Praze, kdy se několik pražských studentů vysoké školy rozhodlo žít společně zkušenost Komunity, se kterou se seznámili. Začali se v duchu spirituality Komunity Sant´ Egidio pravidelně scházet k četbě Písma a modlitbě a rozvíjet také přátelství se starými lidmi v domově důchodců v Praze 6. Už šest let tak Komunita Sant Egidio v Praze doprovází staré lidi v jejich často opuštěném životě a snaží se jim zvěstovat Evangelium Boží lásky ve světě, který na staré lidi jakoby zapomínal. Díky přátelství, které vzniklo mezi členy Komunity Sant Egidio a světem starých lidí, mohli již mnozí staří lidé umírat usmířeni a doprovázeni vědomím, že Bůh je jim na blízku. V roce 1997 se Komunita Sant´ Egidio také postavila jménem mladých křesťanů za chudé lidi, kteří žijí na pražských ulicích, když pražské zastupitelstvo chystalo vyhlášku zakazující a postihující žebrání v centru města. Členové Komunity zorganizovali petici na protest proti přijetí takového předpisu. Tuto petici pak s podpisy vybranými zejména mezi studenty v Praze prezentovali na zasedání zastupitelstva, kde se zmíněný návrh vyhlášky projednával. Tato iniciativa značně přispěla k tomu, že většina členů zastupitelstva hlasovala proti návrhu, takže vyhláška nebyla přijata.

Komunita Sant Egidio se tak ve všech místech, kde žije dále pravidelně setkává nad Božím slovem a chce stále více pomáhat tomuto světu svou modlitbou i životem s chudými, aby se tak šířila dobrá zpráva Evangelia.

Kontaktní adresa: Kristina Loucká
Milady Horákové 13, 170 00 Praha 7
tel./fax 02 / 2057 0774





Koinonie Jana Křtitele

"Koinonia Giovanni Battista" se rodí po silném zážitku vylití Ducha svatého, k němuž došlo spontánně v roce 1974 bez předchozího seznámení s hnutím Charizmatické obnovy. Je oficiálně založena 1. ledna 1979 otcem Ricardem Argaňarazem v Loretu, zpočátku se usazuje na svazích hory Pasubio, oblast Vicenza. Vůle tří bratrů a jedné sestry následovat Pána Ježíše v panenství pro Nebeské království je společně prožívaná v síle modlitby a dá život prvnímu společenství Koinonie.

Již v srpnu 1978 Pán zjevuje hlavní programové linie současné Komunity: členové Koinonie Jana Křtitele jsou povoláni k chudobě a panenství a ustanovují Dům modlitby.

Koinonie Jana Křtitele je Federací jednotlivých Koinonií Jana Křtitele. Je zřízena podle norem kánonů církevního práva jako soukromé sdružení věřících. V České republice sídlí od dubna 1996 v Plzni.

Posláním Koinonie je šíření křesťanské víry prostřednictvím tří pastoračních linií: kerygma - karisma - koinonia.

Cílem komunitního života je naplnit Ježíšova slova: "Ustanovil jsem vás, abyste šli" (a hlásali kerygma) "a přinášeli ovoce" (s mocí charizmat) "a vaše ovoce aby zůstalo" (vznik společenství: koinonia) (srov. J 15,16).

Komunita je Domem modlitby, z něhož vychází "Nové povolání" a "Nová evangelizace". Úhelným kamenem je modlitba prožívaná v silném komunitním poutu pod působením Ducha a vyúsťuje v radostné svědectví o Vzkříšení (srov. Sk 1,21-22).

Postupem času se do Koinonie začlenily manželské páry s dětmi, které naplňují její poslání. Koinonie je tvořena komunitami života (interní členové) a komunitami rodin (externí členové).

Komunita se dělí na Oázy tvořené:

1. komunitami života, jejíž členové odpovídají na povolání k následování Pána zasvěcením, jež se naplňuje celibátem nebo manželstvím, majíce všechno společné: modlitba, evangelizační aktivity a každodenní život. Společenství žijících v celibátu je smíšené - komunita bratří a sester.

2. komunitami rodin, jejíž členové (manželské páry a jednotlivci) se účastní aktivit komunity dané Oázy a podporují vznik a činnost Domů modlitby.

Každou Oázu vede její zástupce (pastýř) spolu s řídící radou. Koinonie je řízena federální radou a generálním pastýřem.

V současné době má Koinonie přibližně sto bratří a sester žijících v celibátu, mezi nimiž je asi deset kněží, a tisícovku externích členů. Její Oázy jsou rozšířeny v různých evropských zemích i na Středním východě. Prostřednictvím evangelizačních činností Koinonie působila již ve 40 zemích všech kontinentů.

Kontaktní adresa: Koinonie Jana Křtitele,
Budilovo nám. 1, 321 02 Plzeň
tel./fax 019 / 782 8180





Hnutí fokoláre

Hnutí fokoláre, jehož oficiální název je také Dílo Mariino, založila za 2. světové války v Tridentu (Itálie) Silvia Chiara Lubichová (nar. 1920). U zrodu stojí některé osobní zkušenosti zakladatelky: její příslušnost ke třetímu řádu sv. Františka (odkud pochází její jméno Chiara) a ke Katolické akci, dále mimořádný prožitek v nazaretském domku v Loretu (1939) a zasvěcení se Bohu 7. prosince 1943. Tento den je považován za počátek Hnutí fokoláre.

V období děsivých válečných událostí se Chiara Lubichová, studentka filozofie, věnuje skutkům lásky. Spolu se skupinkou několika mladých děvčat čte evangelium a snaží se naplno žít Boží slovo. Zjišťuje, že jediným ideálem, který ani hrůzy války nemohou zničit, je Bůh-Láska. Proto se snaží konat jeho vůli, lépe poznávat a uvádět do života jeho Slovo, vytvářet křesťanské společenství - fokoláre, kde jeho členové společně sdílejí všechno - věci duchovní i hmotné.

Už od počátků vzniku Hnutí se hlavními prvky jeho spirituality staly některé biblické texty, zvláště Jan 17, 21(ať všichni jsou jedno); Mt 18, 20 (Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich); Mt 27, 46 (Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil). Během krátké doby se k této skupince děvčat přidaly stovky dalších obyvatel Tridentu. Po válce se Hnutí rozšířilo a začalo se členit na různé složky podle povolání jeho členů.

Roku 1947 schválil tridentský biskup působení tohoto Hnutí ve své diecézi. Rok poté bylo v Tridentu založeno také první mužské fokoláre. Hnutí rychle pronikalo do okolí. V roce 1948 se Chiara s některými svými společnicemi odstěhovala do Říma, kde se setkala s Iginem Giordanim, známým spisovatelem a poslancem italského parlamentu, který se stal prvním ženatým fokolarínem. Prvním fokolarínem knězem byl Pasquale Foresi. Od roku 1949 se pořádají letní setkání zvaná Mariapoli a počet jejich účastníků výrazně roste.

V roce 1956 vytvářejí ti laičtí členové Hnutí, kteří se plně věnují křesťanské obnově společnosti, další část Hnutí - větev dobrovolníků. Začíná též vycházet časopis Cittá nuova (Nové město). V dalších letech vznikají první fokoláre za hranicemi Itálie - nejdříve v Evropě, pak v Jižní Americe a postupně na ostatních kontinentech.

Hnutí se dále vnitřně člení. Okolo fokolarínů žijících v manželství vzniká hnutí Nové rodiny, okolo dobrovolníků Nové lidstvo, okolo kněží fokolarínů Kněžské hnutí, pro seminaristy hnutí Gens, okolo řeholníků a řeholnic Hnutí řeholníků a Hnutí řeholnic, pro farnosti hnutí Nové farnosti a pro mládež hnutí Gen, Mladí za sjednocený svět a Chlapci a děvčata za jednotu. Rodí se citadely (místo, kde spolu žijí a pracují lidé nejrůznějších povolání a každého věku), začíná se vydávat časopis Nuova umanitá (Nové lidstvo) atd. Od roku 1960 se Hnutí otevřelo nekatolíkům i lidem, kteří se nehlásí ke křesťanství. Rychlý rozvoj vedl k tomu, že se neustále musely upravovat stanovy a bylo nutné vytvořit pravidla i pro jednotlivé složky. Základní formace členů, kteří se zasvěcují Bohu, trvá asi deset let.

Svatý stolec Hnutí fokoláre nejprve dlouhou dobu zkoumal a hodnotil. V roce 1962 je papež Jan XXIII. schvaluje. Za pontifikátu Pavla VI. (1965) je schválena i vnitřní struktura generální správní rady. Jednotu Hnutí zajišťuje Koordinační centrum, jehož členové jsou voleni na šest let. Předsedou je podle stanov vždy žena. Dnes je Hnutí rozšířeno v 1500 diecézích ve 182 zemích světa a čítá přes 4, 5 milionu osob; z toho polovina jsou členy jednotlivých větví, ostatní, i když nejsou do nich začleněni, žijí podle této spirituality. Fokolarínů, fokolarínek a fokolarínů žijících v manželství je asi šest tisíc.

Hnutí fokoláre se snaží především o dialog v katolické církvi a o ekumenický dialog. Na základě života podle "zlatého pravidla" (dělejte ostatním to, co byste chtěli, aby oni dělali vám atd.) vede dialog s věřícími ostatních náboženství. S lidmi bez náboženského přesvědčení sdílí úctu ke společným hodnotám jako jsou mír, spravedlnost, svoboda, lidská práva, život, respekt vůči přírodě atd. V současnosti se zaměřuje zvláště na jednotu mezi církevními hnutími a komunitami a na dialog se světovými náboženstvími.

Spiritualitu Hnutí charakterizovala sama jeho zakladatelka takto: "Specifické charizma, které mi Duch svatý daroval, je charizma jednoty, to znamená možnost přispívat díky němu spolu s církví a v církvi k uskutečňování Ježíšovy závěti "ať všichni jsou jedno". Spiritualita, která vznikla z tohoto charizmatu je spiritualita nová, individuální i komunitární současně. Její základní linie jsou: obnovovat víru v Boha-Lásku; plnit Boží vůli jako odpověď na jeho lásku; žít Slovo, v němž je vyjádřena Boží vůle; zaměřovat se na bratrskou lásku - syntézu evangelia; uskutečňovat nové přikázání jako základ života; vytvářet jednotu a díky ní umožňovat přítomnost Ježíše, který je tam, kde jsou dva nebo více sjednoceni v jeho jménu (srov. Mt 18, 20); následovat Ježíše opuštěného a ukřižovaného, který je klíčem ke každé jednotě; přijímat eucharistii, jenž je poutem jednoty; žít církev jako společenství; připodobňovat se Marii, Matce jednoty; nechat se vést Duchem svatým.

Život podle charizmatu Hnutí fokoláre proniká do oblasti kultury, politiky, ekonomie i do sociální oblasti. Projekty Hnutí nevznikají na základě teoretických výpočtů či úvah, jejich tajemstvím je stále intenzivnější hledání Boha. Tak vznikl v roce 1991 i projekt "ekonomiky společenství", jako pokus o aplikaci logiky lásky do logiky ekonomie. V současnosti je do něho zapojeno asi sedm set podniků na celém světě a neustále se rozrůstá. V rámci Hnutí vznikla také teologická škola - škola Abba, která je místem setkání odborníků z nejrůznějších disciplin, od teologie po fyziku, kteří s hlubokou vírou v Kristovu přítomnost mezi nimi na základě žitého přikázání vzájemné lásky otevírají svůj intelekt tajemství moudrosti a poznání (srov. Kol 2, 3).

Kontaktní adresy: Teresa Cifaldi
Modletínská 2, 101 00 Praha 10
tel. 02 / 9000 6308

František Slavíček
Na padesátém 47, 101 00 Praha 10
tel. 787 141





Katolická charismatická obnova

Okolo roku 1956 se uvnitř velkých protestantských církví, které se do té doby chovaly odmítavě k letničnímu hnutí, které má počátek na přelomu 19. a 20. století, objevují skupiny, které prožily hlubší vylití Ducha Svatého. Rozdílem, a to potěšitelným, však je, že tyto skupiny zůstávají uvnitř těchto velkých církví a neupadají do sektářství.

Katolická charismatická obnova (dále jen CHO) ( zvaná také Obnova v Duchu svatém) vyšla ze skupiny profesorů a studentů americké katolické univerzity v Duquesne (Pittsburg, Pennsylvania), kteří se snažili o prohloubení svého života a o uvedení myšlenek Druhého vatikánského koncilu do praxe. Roku 1967 se sešli na víkend, věnovaný duchovnímu programu a při modlitbě v kapli jeden po druhém zažili to, čemu se v letničních kruzích říká křest v Duchu Svatém nebo vylití Ducha svatého. Objevila se hluboká radost, modlitba v jazyku, touha po modlitbě, další charismata a touha nenechat si vše pro sebe. Přidávali se další lidé, vesměs v církvi nadprůměrně angažovaní. Téměř současně se podobným směrem začali ubírat studenti a profesoři katolické univerzity Notre Dame v South Bend (Indiana). Kardinál Suenens, velká postava II. vatikánského koncilu, odjel do Ameriky, aby vznikající CHO osobně poznal a prozkoumal. Sám tam kurz obnovy absolvoval a nic se neostýchal, aby se nad ním laici modlili, vkládali na něho ruce a vyprošovali tak další vylití Ducha Svatého římskému kardinálovi. Později se objevují další osobnosti: P. Michael Marsch, Kim Kollins, biskup Dembowski, P. Raniero Cantalamessa a další. Kardinál Suenens shromáždil jakési grémium lidí zkušených a fundovaných, které začalo sloužit jako "teologické pracoviště" pro teologickou reflexi. To se transformovalo postupně do podoby dnešního mezinárodního koordinačního a informačního centra Charismatické Obnovy ICCRS (International Catolic Charismatic Renewal Services) ve Vatikánu. Charismatickou obnovu pak přijaly jak nejrůznější biskupské konference, tak dva poslední papežové Pavel VI. a Jan Pavel II.

Z Ameriky se tato zkušenost díky studentům rozšířila do ostatních zemí a brzy se dostala i do Evropy (do Čech se dostává toto hnutí na konci sedmdesátých let). Hnutí se velmi rychle rozšířilo do nejrůznějšich zemí a oslovilo v roce 1990 kolem 72 milionů katolíků což je asi 7% katolíků.

Charismatická obnova je jednou z cest znovuobjevení tajemství letnic. Tajemství, které dalo sílu apoštolům hlásat radostnou zvěst bez bázně a s mocí. Nejde o nové formulování věroučných pravd, ale jde o uvědomění si oživující moci Ducha Božího a moci Zjevení uprostřed církve. Obvyklou cestou k prožití obnovy v Duchu svatém jsou semináře života v Duchu či semináře života z víry. Jsou určitou formou exercicií, které vedou člověka k vědomému rozhodnutí pro Krista. Během nich mají lidé možnost uchopit tajemství modlitby a svátostí - především křtu, biřmování,eucharistie a smíření - znovu objevit Písmo, přijmout boží obdarování a najít místo sobě náležející uprostřed církve, atd. Jinými slovy, semináře jsou nástrojem, cestou, napomáhající vědomému nebo prohloubenému prožití křesťanské iniciace - křtu, biřmování, eucharistii a jejich plodů. Většina těchto seminářů trvá sedm až deset týdnů. Prožít CHO neznamená být něco víc než druzí, znamená to uchopit existenciálně to, čím je člověk jakožto křesťan od Boha obdarován. Charismatická obnova je vanutím Ducha Svatého, odpovědí na modlitbu papeže Jana XXIII. na začátku Druhého Vatikánského koncilu v níž prosil o nové letnice pro církev.

Ústředním teologickým termínem je "křest v Duchu Svatém" přesně ponoření do Ducha Svatého, či někdy opisován termínem "hlubší vylití Ducha Svatého". Ve Skutcích apoštolů znamená křest Duchem svatým prvotní křesťanskou zkušenost, kterou působí Bůh skrze Ježíše Krista. Je při tom vyléván Duch svatý na všechny ty kdo se veřejně odevzdávají Kristu, a to při křtu v jeho jménu. Vtomto kontextu tedy stojí křest v Duchu jako samozřejmost při křtu vodou (svátost) a vkládání rukou (biřmování). Někteří Otcové chápali křest v Duchu svatém jako synonymum křesťanské iniciace. (Tertulián, Justin, Cyril Jeruzalemský atd.) Tedy souhrně se dá říci, že křest Duchem svatým je vědomé zkušenostní přijetí milostí, objektivně získaných ve svátosti křtu a biřmování. Přijmout křest v Duchu svatém neznamená připojit se k hnutí, ale znamená uchopení plnosti křesťanské iniciace.

Je samozřejmé, že existuje mnoho styčných bodů mezi CHO a klasiky duchovního života, jako jsou svatý Ignác, svatá Terezie a další, kteří samozřejmě žili tajemství "křtu v Duchu svatém" tak jak to bylo dáno jim.

Plodem takového mocného rozhodnutí pro Krista bývá velká touha sdílet nové bohatství s ostatními lidmi a hlásat evangelium. Mnoho lidí se v síle Ducha vydává na cestu evangelizace. To vše bez nějaké zvláštní struktury. Pouze v některých státech jsou národní služebné týmy a v Římě výše zmíněná informační kancelář ICCRS. Základní buňkou působení CHO je společenství modlitby, které je zasazené většinou do farnosti. Toto společenství se setkává nejčastěji jednou za týden nebo čtrnáct dní. Jeho vedení je svěřeno animátorovi nebo malé skupince animátorů nejčastěji laiků, kteří vedou ostatní členy pomocí četby Písma, zpěvů, přednášek. Během setkání se často projevují charismata, která jsou pro toto hnutí charakteristická: modlitba v jazycích, proroctví atd. Obnova v Duchu Svatém znamená zásadní otevřenost ke skutečnosti, přítomnosti a působení Ducha Svatého v životě křesťana.

Z nitra CHO vyrostlo několik komunit - trvalých společenství života, Např. Emanuel, Blahoslavenství, Chemin Neuff atd. V Anglii Prince of Peace Community, New Dawn, The Emmaus Family of Prayer, Open Door atd. Známá je také katolická evangelizační škola ICPE, která má své středisko na Maltě.

Kontaktní adresa: Koordinátor Charismatické obnovy
Kolejní 4, 160 00 Praha 6 - Dejvice
tel 02 / 20 181 707





Komunity vzešlé z Charismatické obnovy:





Emmannuel

Z hnutí charismatické obnovy se zvláště ve Francii osamostatnilo několik dalších společenství.

Nejvýznamnějším z nich je společenství Emmanuel. Zakladatelem je Pierre Goursat (+ 1991) a Martine Laffite - Catta. Kolem nich se v Paříži v roce 1972 shromáždilo několik set laiků, aby žili radikálněji milost sv. křtu a ostatních svátostí a dali se do služeb církve.

Emmanuel znamená: Bůh s námi (Mt 1,23). Pro členy komunity to znamená poznávat Ježíše jako střed každodenního osobního života. "Být ve světě, ale ne ze světa" (J 17, 15-16).Tvořit bratrské společenství kolem Vzkříšeného, "aby byli jedné mysli a jednoho srdce"(Sk4,32). Je to komunita všech stavů. Tvoří ji svobodní, manželé i kněží, jimž představení dovolí podílet se podle možností na životě komunity. Laici mají možnost rozhodnout se pro zasvěcený život v celibátu. Mohou žít samostatně nebo pod jednou střechou. Členy komunity se mohou stát křesťané od l8 let, kteří se chtějí dát do služeb obnovy v Duchu svatém podle svých schopností a možností, když projdou postulátem a noviciátem.

Třemi sloupy spirituality jsou : adorace, soucítění, evangelizace. Odevzdání se Duchu svatému, Boží slovo,svátosti a přímluva Matky Boží Panny Marie vkořeňují život komunity a její apoštolát do života církve.

Komunita má své správní centrum v Paříži a centrum duchovní v Paray-le-Monial, místě zjevení tajemství Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Má několik evangelizačních škol pro mladé a byla ji svěřena misijní škola v Římě. Pořádá veřejné evangelizace a organizuje mezinárodní poutě. V současné době je členů komunity kolem 6 tisíc a pocházejí ze všech kontinentů.Od 8.12.1992 je komunitou Pontifikálního práva po té, co sv. Otec dal k tomu 20.11.1992 osobní souhlas. 8. prosince 1998 potvrdila Pontifikální rada laiků statuta komunity s definitivní platností.

Kontaktní adresa: Komunita Emmanuel
Lidická 6, 602 00 Brno
tel. 05 / 572215 (8,30 -11,30) fax 05 / 575732





Blahoslavenství

Další komunitou je Společenství Blahoslavenství. Založil je v roce 1973 bratr Efraim (Gérard Croissant) ženatý, stálý jáhen, spolu se svou manželkou Jo. Patří mezi tzv. nové komunity, které vznikaly po II. Vatikánském koncilu v katolické církvi. Jako první přijal společenství do své diecézi kardinál Robert Coffy, arcibiskup v Albi (jižní Francie) a v roce 1979 schválil první stanovy. Společenství má kanonický statut Sdružení křesťanů (Christefidelium consociatio) biskupského práva. Sdružuje lidi všech životních stavů: manželské páry s dětmi, bratry a sestry, kteří zasvětili svůj život Bohu a žijí v celibátě, jáhny a kněze, kteří žijí společně, scházejí se k modlitbě, ke čtení a studiu Božího slova, ke slavení liturgie a eucharistie.

Život společenství je především kontemplativní, v centru stojí každodenní eucharistická adorace. Základním prvkem spirituality je modlitební život v duchu Karmelu a snaha o neustálou modlitbu. V spiritualitě je hluboce zakořeněné úsilí předjímat Boží království již tady na zemi skrze modlitbu chvály, krásu liturgie a bratrský život. Pro společenství je též typická otevřenost k charismatickým darům Ducha svatého a účast na obnově církve. Zvláštní místo zaujímá uvědomování si a oživování židovských kořenů naší víry, z toho vychází modlitba za jednotu křesťanů. Společenství klade důraz na život chudoby, zvláště tím, že žije v naprosté odevzdanosti do Prozřetelnosti, a tak se otvírá nejrůznějším formám bídy dnešního světa. Podstatnou částí spirituality je i zasvěcení se Marii v duchu sv. Ludvíka M. Grigniona z Monfortu.

Po prvních 8 letech existence společenství zesílilo modlitbou, eucharistií a společným životem, otevřelo se požadavkům a potřebám okolí, došlo k dalším zakládáním a rozvinuli se různé formy apoštolátu a evangelizace. Dnes má společenství 75 domů ve Francii (25 domů), v západní a střední Evropě (v České republice vznikl dům v roce 1991 a na Slovensku v roce 1997) zemích východu, Africe. Latinské Americe, Severní Americe, Oceánii a v Asii., a má přibližně 1 200 členů, z čehož jednu třetinu tvoří manželské páry.

Společenství se svým praktickým životem snaží odpovídat na výzvu encykliky Redemptoris misio (čl. 51) a stávat se "výchozím bodem pro novou společnost, která bude vytvářet civilizaci lásky. takováto společenství se aktivně účastní života farnosti a zůstávají stále ve spojení s místní církví". Pružná forma povolání umožňuje reagovat na potřeby a očekávání církve. Společenství dává k dispozici veškeré své duchovní bohatství, vlastní liturgii a všechno své úsilí a samo se obohacuje aktivitou a inkulturací na různých místech.

Kontaaktní adresa: Komunita Blahoslavenství
Dolany 24, 783 16
tel. 068 / 916 129





Chemin Neuf

Komunita Chemin Neuf je římskokatolickou komunitou s povoláním k ekumenismu. Zrodila se z modlitebního společenství v Lyonu (ve Francii) v roce 1973. Byla uznána jako "Veřejné sdružení věřících" v r. 1984, lyonským arcibiskupem a v r. 1992 vznikl Institut Chemin Neuf jako "Kněžský řeholní institut podle diecézního práva" pro kněze a ostatní bratry v celibátě.

Komunita je založená v 15 zemích Evropy a Afriky a skrze svoji činnost je známa v 30 zemích světa. V České republice již 6 let probíhá apoštolát manželských dvojic a 4 roky misie s mládeží. V dubnu 1998 kardinál Vlk uznal Institut Chemin Neuf a svěřil komunitě bývalý jezuitský klášter v Tuchoměřicích.

Komunita Chemin Neuf je apoštolskou komunitou čerpající zároveň ze spirituality sv: Ignáce z Loyoly a zároveň ze zkušenosti charismatické obnovy. Komunita je povolána ke službě lidem a církvi, pracovat pro jednotu (jednotu lidské osobnosti, jednotu v manželském páru, jednotu v církvi, jednotu národů). Povolání k práci pro jednotu se dotýká na prvním místě ekumenismu. Bratři a sestry z Komunity, kteří jsou členy církve římsko-katolické a církve ortodoxní (pravoslavné), reformovaných, lutheránských či evangelických si vybrali žít, modlit se a evangelizovat společně, aniž by se vzdávali své příslušnosti ke svým mateřským církvím a společenství s nimi.

Členové komunity jsou buď manželské páry (3/4 členů) nebo bratři a sestry zasvěcení v celibátě. Většina pracuje ve svém civilním zaměstnání, jiní na plný úvazek ve službě církvi. Je možné žít v bratrství čtvrti ( lidé žijící ve stejné městské čtvrti) nebo bratrství společného života (bydlící pod jednou střechou).

V současnosti představuje počet členů více než 600. Kolem komunity Chemin Neuf vzniklo ještě apoštolské tělo : "Širší společenství Chemin Neuf", které shromažďuje více než 6000 osob po celém světě. Bratři a sestry z širšího společenství pomáhají v misii Komunity.

Již od založení Komunity je jejím hlavním posláním formovat křesťany a podpořit jejich smysl pro zodpovědnost v církvi a ve společnosti. Ve formačních domech komunity se střídají skupiny všech věkových kategorií na jeden víkend, na týden, na měsíc, na duchovní cvičení či odpočinek, na biblické přednášky nebo na církevní formaci. Nabízíme také pro mládež školu jazyků, mezinárodní sbor, evangelizační školu prostřednictvím umění, studentské domovy. Pro manželské páry pořádá komunita setkání, která se jmenují "Kána". Mohou přijíždět celé rodiny i s dětmi. Dvojice mohou během roku pokračovat v "Bratrství Kána".

Ve Francii nabízí komunita také duchovní cvičení "Modlitba a půst", setkání na téma "Vnitřní uzdravení ", formace pro animátory liturgie, týdny setkání pro studium Bible, víkend úvah a modliteb pro ošetřovatele, formaci k ekumenismu.

V České republice je nás zatím 8 členů komunity.

Kontaktní adresa: Komunita Chemin Neuf,
Školní 1, 252 67 Tuchoměřice
Tel : 02 / 209 506 81 Fax : 02 / 209 500 23

Výpis všech kapitol z této knihy: Pokus o stanovení kritérií pro klasifikaci hnutí v církvi / Interpretace / Charakteristika hnutí a komunit působících v České republice

Autor: Bruno Secondin   |   Sekce: Knihovna   |   Tisk   |   Poslat kapitolu známému

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Nejčtenější články za 30 dní

20.8.2016
Čím Boha neoslníme

3.8.2016
To, co někomu dáš, se ti vrátí rozmnožené

6.8.2016
Víra = skok do neznáma

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

O naději
Myšlenky moudrých





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze