Hle, váš Bůh! (Iz 40,9) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Kenneth McAll

Blokování modlitby za osvobození

Trvalá účinnost modlitby

z knihy Uzdravení rodových kořenů , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Trvalá účinnost modlitby za osvobození může být blokována, pokud člověk nechce použít získanou svobodu k tomu, aby satan odešel a Kristus převzal vládu. Jedna dáma žijící v lesbickém vztahu se bavila tím, že si zvala lidi, včetně mě, aby se modlili za její osvobození. Poté však pokračovala ve stejném způsobu života a nově nabytou svobodu nevyužila k tomu, aby se odevzdala Pánu Ježíši Kristu. Odmítl jsem ji dál navštěvovat a řekl jsem jí, že přijdu jedině tehdy, pokud bude skutečně chtít urovnat svůj život. Pokud člověk sám i po modlitbě zarozvázání dovoluje zlému zůstat, nabytá svoboda se obvykle brzy ztrácí.
A naopak, pokud člověk tuto svobodu použije k tomu, že pozve Ježíše Krista, aby se stal středem jeho života, nemůže zlý zůstat. Protože je životně důležité mít duchovní zázemí, příležitostně jsme k nám domů zvali lidi, kteří potřebovali osvobození, aby tak našli milující křesťanské společenství. Když jsou námi a Pánem milováni, přijímají také vnitřní uzdravení minulých traumatických vztahů a událostí. Pokud jsou zraněni například otcem, porostou v poznání Boha jako Otce, aby to zranění přivolávalo spíše Boha než zlého.
Pokud taková rána není uzdravena skrze poradenství, společenství a modlitbu, stává se otevřenými dveřmi pro návrat zlého. Abychom lidem pomohli takové podvědomé dveře zavřít, učíme je také naslouchat s jasnou myslí probouzejícím se myšlenkám. Tímto způsobem brzy zakoušejí Boží vedení. Čím více se člověk může zaměřit na oddaný vztah s Ježíšem Kristem, tím snazší je navždy ho osvobodit z moci zla. Lidé žádající o modlitbu za osvobození by se vyhnuli mnoha nepříjemnostem, kdyby chápali, že k němu dochází snáze tehdy, když skutečně činí pokání a jsou plni Ježíšovy moci a ochoty k odpuštění.

Osvobození z moci zla většinou není jednorázová záležitost, ale přináší s sebou svobodu volit nové cesty. Je třeba odložit berličku tvrzení „ďábel mě donutil, abych to udělal“, a nahradit ji náhledem a pochopením toho, co brání svobodnému rozhodování pro dobro. Musíme stále bojovat a přemáhat dlouhodobé zlozvyky, zatímco se vytvářejí nové, dobré návyky. Je snazší nechat se rozvázat z vlivu zla, než si jej držet od těla tím, že vedeme vyrovnaný život, zahrnující modlitbu a účast na eucharistii, což nás Kristovu působení v našem životě.
V následné péči po rozvázání je velmi důležité soustředit se více na moc Ježíše Krista než na přítomnost démonů. Velmi často následuje období pokušení, kdy se zlý snaží vrátit. Chce a přimět osvobozeného člověka, aby pochyboval o své nově nabyté svobodě. Takový člověk se může probouzet uprostřed noci a znovu cítit přítomnost zla, nebo znovu zakoušet zlé nutkání a myslet si, že je od zlého. Musí se naučit pohlížet na to jako na pouhé pokušení, jemuž teď může svobodně čelit s pomocí důsledného křesťanského života.
Když přicházejí chvíle pokušení, člověk se musí zaměřit na moc Ježíše Krista a v klidu na ní trvat s vědomím, že zlý již nemá žádný nárok, leda pokud ho pochybnosti nebo opakovaný hřích nepozvou zpátky. „Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní“ (Jan 8,36). Když za mnou přijde pacient poté, co byl vysvobozen, kvůli vracejícím se útokům, obvykle mu doporučím, aby se pomodlil Modlitbu Páně a představil si, že Otec posílá své anděly, aby ho chránili. Pokud to udělá s hlubokou vírou, obvykle není třeba nic dalšího, zvláště pokud se člověk přesune ze špatného prostředí do láskyplného křesťanského společenství a pokud je stále naplňován a chráněn Ježíšovým životem, přislíbeným v eucharistii. Pokud útoky pokračují, je třeba odhalit, proč se pacient nedokáže zříci zlého, a zkusit mu posloužit dalším vnitřním uzdravením traumat, která blokují rozvoj úplného vztahu s Ježíšem.

Pro osvobozeného člověka je životně důležité přijmout Kristův život, proto se snažím, kdykoli je to možné, aby pacient dosáhl osvobození skrze eucharistii. Pokud člověk zakusí novou svobodu prostřednictvím eucharistie, a ne skrze mé soukromé modlitby za rozvázání, pak pravděpodobně bude chodit pravidelně k přijímání a bude se více soustředit na vztah s Ježíšem než na vztah se mnou. Vzhledem k tomu, že zlí duchové se bojí moci eucharistie, často se snaží osvobozenému člověku zabránit v přijímání.

Můj Bůh je Bohem milujícím. Mám právo, Ježíšem vykoupené a mně zdarma darované, přinášet mu v modlitbě každého, žijícího či zesnulého, každou situaci nebo okolnost, které si vyberu. Má víra mě ujišťuje a má zkušenost přesvědčuje, že uzdravování může být účinné za hranice „všeho, za co dokážu prosit a po čem mohu toužit“. Nechápu, jak se to stane, ale to v žádném případě nemění nic na skutečnosti, že se to děje. Naše křesťanská služba nespočívá v naší interpretaci toho, co se děje, ale ve zřejmých výsledcích uzdravení.
V určité fázi svého křesťanského života jsem měl pocit, že se nemůžeme modlit za mrtvé, protože soud přichází hned po smrti. „A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství; objeví se podruhé…“ (Žid 9,27-28). Tato slova nespecifikují, kdy nastane soud – můžeme to chápat tak, že proběhne současně s druhým příchodem Krista. Starý zákon zakazuje dotazovat se zemřelých a nechat se jimi vést, jako se to děje ve spiritismu (srov. Dt 18,11), ale modlitbu za zemřelé nezakazuje. Nový zákon o tomto tématu většinou mlčí stejně jako o prvních třiceti letech Ježíšova života nebo o tom, jak byli jeho pozemští rodiče Josef a Marie uloženi k odpočinku a oplakáváni. (Apoštol Jan uzavírá svou knihu prohlášením, že existuje ještě mnoho jiného z Ježíšova života, co není zapsáno – Jan 21,25).

Náš milující Bůh nás tolik chce spasit, že poslal svého Syna, aby za nás zemřel na usmíření našich hříchů, a říká nám, že ani smrt nás nemůže odloučit od jeho lásky (Řím 8,38-39). I když se k němu otočíme zády, jeho láska a milosrdenství potrvají navěky (1 Kor 13). Můžeme si navzájem pomáhat, protože skrze křest jsem všichni údy Kristova těla. Náš křest je tak mocný, že stírá rozdíly mezi Židem a Řekem, mužem a ženou, otrokem a pánem – před Kristem jsme všichni rovnocenní. První křesťané si byli vědomi, že tato jednota trvá za hranice smrti a spojovali živé i mrtvé do „společenství svatých“. Protože jak živí, tak mrtví jsou údy Kristova těla (1 Kor 15,29), můžeme Krista prosit, aby pomohl zemřelým přijmout jeho lásku a odpuštění, jak je nabízí v eucharistii.

Způsob, jakým se Ježíš dotýká zemřelých, které mu přinášíme v modlitbě, je tajemstvím, jenž pochopíme, až s ním budeme v nebi. Víme však, že když se modlíme za mrtvé a oni odevzdají svůj život Ježíši Kristu a naplňují tak jeho vůli, lidé jsou uzdravováni. Máme na výběr mezi postojem farizeů, kteří pochybovali, dokud všechno nemohli logicky vysvětlit, a „chozením ve víře“ jako slepec, který ačkoli úplně nerozuměl, s jistotou tvrdil: „Vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím“ (Jan 9,25). Existuje dlouhá křesťanská tradice modliteb za zemřelé. O důležitosti lásky a odpuštění zemřelým skrze modlitbu učí mnoho církevních otců jako například Tertulián, Origénes, Efraim, Cyprián, Ambrož, Augustin, Bazil Veliký, Řehoř Nyssjý, Řehoř Naziánský, Řehoř Veliký i Martin Luther. Důraz, jaký kladou na prosby za mrtvé, aby získali odpuštění a vzkříšený život, odráží postoje Židů ve 2. století před Kristem, kteří chválili Judu Makabejského za modlitbu za své mrtvé vojáky.

Zdá se, že jako žijící máme určitou zodpovědnost za ty, kteří za svého života buď nevěděli jak, nebo nechtěli Pána následovat. Máme určitou autoritu podle našeho vlastního stavu milosti žádat odpuštění jejich hříchů, pochybení a nevědomosti, aby mohli najít cestu k Bohu.
Není však dovoleno vstupovat s nimi do přímého kontaktu. Je nám jasně řečeno, že něco takového je přestoupením Božího zákona. Nemůžeme komunikovat se zeřelým; máme se modlit za ně. Máme je předložit Pánu, aby s nimi jednal on. Bylo by sobecké a kruté „na nich viset“ nebo „je přivolávat zpátky“. Očekávají vysvobození, ne připoutání k pozemským věcem a lidem.

Velký užitek přináší, když se členové rodiny, které se to týká, modlí nahlas, aby slyšeli vlastní slova. Při modlitbách nahlas, kde jsou přítomni ostatní, také pomáhá potvrzení úmyslu ostatními. To se dá snadněji zrealizovat na soukromé slavnosti eucharistie, po které pak mohou následovat osobní modlitby.
Všichni jsme za sebe navzájem zodpovědni a bylo by dobře, kdybychom se naučili při našich bohoslužbách pamatovat pravidelně také na všechny zemřelé i na lidi obtěžkané rodovými zátěžemi.


Výpis všech kapitol z této knihy: Zlomení pout / Bohoslužba za uzdravení / Svoboda volby / Modlitby za nenarozené děti / Blokování modlitby za osvobození

Vánoce z různých úhlů

Vánoce z různých úhlů
(21.12.2017) Vánoce - informace, koledy, omalovánky, mp3, recepty

Jak obdarovat i někoho opravdu potřebného

(7.12.2017) Každý rok rostou hromady dárků, které nakonec skončí někde v šuplíku. Může to vypadat i jinak....

Adoptuj si politika

(4.12.2017) Modlitební iniciativa, která místo neustálé kritiky a odmítání politiky chce podpořit postoj, který bude...

Svatý Mikuláš (6. 12.)

Svatý Mikuláš (6. 12.)
(3.12.2017) Skutečná historie, legenda a tradice se spojují u oblíbené Mikulášovy osoby v pestrý celkový obraz.

Ježíškova vnoučata

(30.11.2017) Splňte vánoční přání osamělým lidem v domovech pro seniory. Je to na Vás.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.