Tvůj zákon je v mém nitru. (Žl 40,9) - Biblický citát na dnešní den

Sekce: Knihovna

Václav Vaško

Aféra

Mezi Prahou a Moskvou

z knihy Ne vším jsem byl rád , vydal(o): Karmelitánské nakladatelství

Nejbližším letadlem do Prahy

Začátek roku 1946 patří k nejšťastnějším obdobím našeho manželství. Zjištění, že mezi námi začíná žít človíček, jenž má přijít na svět někdy v září, nás potěšilo. Také do práce jsem chodil raději než dříve. Tu do naší téměř idyly udeřil zčistajasna blesk. Jednou, tuším že to bylo 26. března 1946, jsem si po příchodu do práce všiml, že všichni se na mě dívají nějak divně. Nová kolegyně, syknula: "Hanba."

"Co se děje?" zeptal jsem se. Mám si prý přečíst noviny. V Izvjestijích přes celou stránku zpráva ČTK: "Protistátní spiknutí na Slovensku". Čtu a tuhnou mi údy. Duchovním vůdcem odhaleného separatistického luďáckého spiknutí je prý profesor Kolakovič, "špion světového formátu", který pořádal "zpravodajské kurzy" a po celé republice organizoval "ilegální skupiny, tzv. Rodiny". Mezi podezřelými, zapojenými do této "velezrádné akce", namířené jak proti našemu státu, tak proti SSSR, byl podle této zprávy zapleten i můj táta. "Vždyť je to absurdní," říkám. "Přece by si to nevymysleli," odpověděli mi.

Kolem poledne si mě zavolal velvyslanec Horák, prý jistě chápu, že poté, co byl můj otec obviněn z účasti na protistátním spiknutí, nemohu dále zůstat v Moskvě. Řekl jsem, že nevěřím, že byl můj otec, Čech, který se podílel na přípravě slovenského povstání a tedy i na obnově, Československé republiky, mohl najednou ocitnout mezi jejími rozbíječi. "Doufejme, že vyšetřování potvrdí vaše slova, nicméně pochopte, že za této situace není jiné řešení." To bylo jasné i mně požádal jsem ho proto o jediné, aby intervenoval v prospěch mé ženy, aby mohla do Prahy se mnou. Řekl, že je to vyloučeno, že odletím nejbližším letadlem, agendu předám doktoru Dankovi a do úřadu nebudu chodit.



Prosba o pomoc

Letecké spojení s Prahou bylo tehdy ještě nepravidelné, a tak jsem letenku dostal až na 4. dubna. Měli jsme tedy s Irinou k dobru ještě několik dní.

Po rozmluvě s Horákem jsme s Irinou zašli do OVIRu zaurgovat její žádost o vycestování ze Svazu, která tam ležela už několik měsíců. Prý se o ní bude jednat v jakési komisi, která
zasedá jen dvakrát ročně. Měl jsem pocit, že úřednice, která nás vyřizovala, vyslechla naše sdělení, že za několik dnů odjíždím a že manželka je ve třetím měsíci těhotenství, s účastí. Chvíli jakoby zaváhala a pak řekla, že jediné, co by nám snad mohlo pomoci, by byla intervence někoho vysoce postaveného.

S jiskérkou naděje jsem se vrátil k Horákovi, jestli by snad on ...? Ani mě nevyslechl do konce: "Ne. Vyloučeno!" Prosil jsem ho tedy, aby alespoň vzal mou manželku, k vůli bezpečnosti a z finančních důvodů, do stavu velvyslanectví jako učitelku ruštiny. Odmítl. "Ale vždyť vy víte, že tady učí!" téměř jsem vykřikl a jen s námahou nepraštil pěstí do stolu. Na přímluvu mademoiselle Ottové ji pak bez problémů zaregistrovala jako svou zaměstnankyni a učitelku ruštiny francouzská ambasáda.

Když mě Irina doprovázela v autě na vnukovské letiště, drželi jsme se křečovitě za ruce. Uvidíme se ještě někdy?



Obětí intrik

Po příletu na ruzyňské letiště si pohraničník nápadně dlouho prohlížel můj pas. Zavolal kolegu. I on se díval chvíli do pasu, chvíli na mě a zamumlal: "Však si ho najdou."

Přestože jsme se s maminkou neviděli více než rok, bylo naše setkání spíše smutné než radostné. "A kde je Irka?" byla její první slova. A moje: "Čo je s tátom?"

Táta byl zatčen 23. března 1946. O tom, že se stal obětí politické intriky, jsem nepochyboval. Také o Kolakovičově nevině jsem byl přesvědčen. Naproti tomu jsem nemohl vyloučit, přestože jsem apriorně nedůvěřoval všemu, co vycházelo z kuchyně Vnitra, že na Slovensku bylo skutečně odhaleno něco, co bylo v rozporu se zákonem na ochranu republiky.

To, že Bezpečnost udělala z Kolakoviče "hlavního duchovního vůdce" údajného spiknutí slovenských separatistů, nebyla náhoda. Komunisté označovali totiž po válce každou náboženskou aktivitu na Slovensku za činnost opozičně politickou. V tomto případě se nechtěnou spojnicí mezi akcí politickou a náboženskou stali dva bývalí Kolakovičovi spolupracovníci, Štefan Chalmovský a Jozef Vicen, který mně v roce 1944 zachránil život. Oba se však v době, kdy se zapojili do politické akce, přestali stýkat jak s Kolakovičem, tak s "Rodinou".



Proti socialistické ideologii

Ve zprávě ČTK stojí, že Kolakovič "navázal na Slovensku styky s Hlinkovou mládeží a pod rouškou přednášek o sociologii pořádal zpravodajské kurzy, organizoval ilegální skupiny, tzv. Rodiny, nepracoval v nich však proti nacismu, nýbrž proti socialistické ideologii". Samá lež. Kolakovič nenavázal na Slovensku styky s Hlinkovou mládeží, ale s vysokoškolským kroužkem Katolické akce "Frassati". Kurzy, které organizoval, nebyly "zpravodajské", ale filozofické, teologické a z oboru křesťanské sociologie.

"Před příchodem Rudé armády, kdy výsledek války byl už jasný," pokračovala zpráva ČTK "nabádal Kolakovič své stoupence, aby se vetřeli mezi účastníky slovenského povstání a snažili získat zásluhy a tím i vlivné postavení ve vysokých úřadech znovu vybudovaného státu." Ano, Kolakovič doporučoval jít do povstání a sám se ho zúčastnil jako kněz a zdravotník. Neznám však nikoho z okruhu jeho blízkých, kdo by do povstání šel z vypočítavosti, vždyť tam šlo o život. A táta? Ten se na přípravě povstání podílel dříve, než Kolakovič na Slovensko vůbec přišel.

"Kolakovič dal mimo jiné natisknout i 200 000 svatých obrázků se štvavým ruským textem, jež měly sloužit k protisovětské agitaci mezi příslušníky Rudé armády." Údajně "štvavý text", který doprovázel reprodukci ruské ikony Iverské Bohorodičky, byla modlitba za mír v duši i ve světě, za sociálně spravedlivý svět, za sblížení všech národů, za milosrdenství ve chvíli smrti. Kolakovič byl dále obviněn ze špionáže. Pokud někdo nazývá špionáží podávání informací o náboženské situaci u nás nebo v Sovětském svazu - ale to by byl nesmysl- pak by špionem skutečně byl a sloužilo by mu to jen ke cti.

"Po poradách v Římě v listopadu a prosinci 1945" - pokračuji ve zprávě ČTK - se Kolakovič vrátil do Prahy, "kde i po převratu navazoval spojení se svými spolupracovníky ze slovenských Rodin. Byl to zejména dr. Václav Vaško, jemuž se
podařilo dosíci vlivné postavení v jistém ministerstvu a který, ač Čech, byl v roku 1938 členem Hlinkovy strany l'udové a i jinak se angažoval v celé akci."

Táta byl členem Československé strany lidové, ne Hlinkovy slovenské ľudové strany, a to je z hlediska vztahu k územní celistvosti republiky podstatný rozdíl.



Aféra splaskla

Čtvrtého dubna, kdy jsem přiletěl z Moskvy do Prahy, byl táta už devátý den vězněn na Pankráci bez udání konkrétního důvodu, proč byl zatčen. Aniž ho vyslechli, eskortovali ho 23. května 1946 spolu s Kolakovičem do Bratislavy. Tam byl držen na samotce do 1. června, kdy byl po krátkém výslechu s omluvou propuštěn na svobodu. Ani vyšetřující soudce, ani prokurátor neshledali, že by byla v jeho případě naplněna skutková podstata jakéhokoli trestného činu. Podobně tomu bylo i s Kolakovičem o necelý měsíc později. Ostatní členové "Rodiny" byli propuštěni z vyšetřovací vazby už v dubnu, hned poté, co se Kolakovič sám přihlásil na policii. Tak splaskla celá "aféra". Komunisté neměli tehdy ještě v rukou ani soudnictví, ani prokuraturu.

Česká veřejnost nebyla na "aféry" jako byla Kolakovičova, připravena, proto mnozí, i přátelé, si nedovedli představit, že by to vše nebylo nic než humbuk a pokus o diskreditaci církve. V tátův prospěch intervenoval u ministra vnitra Noska přítel naší rodiny a poslanec za slovenskou Demokratickou stranu Michal Zibrin. Když ho Nosek vyslechl, mávl rukou a řekl: "Vaško? Toho pustíme po volbách." Také důkaz, v čí režii se konaly naše první poválečné volby, o kterých se tvrdí, že byly poslední svobodné!

Táta přišel domů 1. června, šest dnů po volbách, po nichž se ministrem vnitřního obchodu stal komunista a tátův osobní nepřítel Antonín Zmrhal. Přesto táta z principu usiloval o úplnou rehabilitaci a návrat do ministerstva. Prezídium ministerstva však rozhodlo, jak se táta důvěrně dozvěděl, kuriozním způsobem: "Podle zákona by se mohlo zdát, že dr. Václav Vaško má nárok vrátit se do služby na ministerstvu, ale v tomto konkrétním případě by to bylo přílišné lpění na liteře zákona, proto se jeho žádost zamítá." Trvalo pak rok, než Gottwald řekl ve vládě: "Dobrá, když si Vaška někdo z vás vezme, nebudeme mít námitky." A tak si tátu vzal na ministerstvo unifikací v hodnosti sekčního šéfa slovenský ministr za Demokratickou stranu Mikuláš Franek.

V Černínském paláci mě k mému příjemnému překvapení čekal kvůli "kolakovičovské aféře" jen rozhovor s šéfem Clementisova kabinetu a mým přítelem Milošem Ruppeldtem. Vynadal mi do naivních blbců, kteří naletí každému "faráři". O mé i tátově československé orientaci nepochyboval, vždyť jeho prostřednictvím poslal táta za války zprávu o hospodářské situaci na Slovensku do Londýna. Miloš se také za nás oba zaručil u Clementise.



V administrativě a na pasovém oddělení

V administrativní sekci, kam jsem byl přidělen, mi byla svěřena část konzulární agendy Blízkého východu. S prvními třemi spisy jsem si nevěděl několik dní rady. Nezbývalo, než jít za šéfem. "Ale pane kolego," řekl mi, "s tím přece nemusíte nic dělat, to nám posílají jenom na vědomí. Napište tam: 'Vzal na vědomí. Ad acta.'"Podruhé mne poučil: "Pane kolego, dám vám dobrou radu, když nevíte, jak něco vyřídit, tak to pošlete co nejdál (v mém případě to byl Teherán) a vyžádejte si doplňující údaje. Než se to vrátí zpátky, buď si s tím už poradíte, nebo se to mezitím vyřídilo samo."

Po několika měsících mě přeložili do pasového oddělení, kde potřebovali ruštináře. Obstarával jsem víza, respektive cestovní povolení do Sovětského svazu a sovětských okupačních zón v Německu, Rakousku, Maďarsku a Rumunsku. Vzhledem k tomu, že bez našeho ministerstva nebylo možné se do SSSR a jím okupovaných zemí dostat, narůstala moje agenda do neúnosných rozměrů. Pracoval jsem přesčas, v předsíni mé kanceláře bývalo jako u zubaře. Mými stálými "zákazníky" byli většinou pracovníci advokátních kanceláří, kteří zprostředkovávali svým klientům různé služby. Občas se na mém psacím stole objevila krabička cigaret. Zpočátku mě to uvádělo do rozpaků, ale když jsem viděl, že starší kolegové z toho problémy nemají, jsem si zvykl. Pak se ale stalo, že nás navštívil tátův bratranec, strýc Jeník Srb, sekční šéf ministerstva spravedlnosti, a já mu nabídl cigaretu. "Ó," řekl, "camelka, kde jsi k ní přišel?" Odpověděl jsem popravdě, že od někoho, komu jsem opatřil vízum. "Šokink," pravil strýc Jeník, který byl pro mě, stejně jako táta, vzorem státního úředníka. Byl korektní, noblesní, vzdělaný, navíc elegantní a naprosto nepodplatitelý. Byla to lekce na celý život.

Odloučení od manželky jsem nesl velmi těžce. Naším téměř jediným možným spojením byli diplomatiční kurýři. Posílat něco normální poštou by bylo, jako požádat o doručení NKVD.

Irina byla na tom nesrovnatelně hůř než já. Chyběla jí, s výjimkou madame a mademoiselle Ottových, opora lidí stejné víry a stejného vztahu ke světu, jakými jsem byl obklopen já. S Labergem, nástupcem patera Browna, nenašla společný jazyk, a nebylo to její vinou. Finančně jsem jí pomáhat nemohl. Živila se kondicemi ruštiny. Přitom ji NKVD trvale sledovalo. Její opakované žádosti o vycestování do Československa zamítl OVIR v průběhu příštích několika let celkem devětkrát.

Pokoušel jsem se sehnat někoho, jehož intervence v prospěch sjednocení naší rodiny by u Sovětů měla váhu, jak nám radila paní v moskevském OVIRu. Přes známého jsem se dostal k předsedovi parlamentu Josefu Davidovi, který mi pomoc přislíbil. Podobně mi slíbila intervenci lidovecká poslankyně, která jela do Moskvy s parlamentní delegací v roce 1947. Nikdy jsem se nedozvěděl, zda se slíbené intervence uskutečnily. Pokud ano, tak to pro Sověty nebyly hlasy na dostatečně vysoké úrovni.



Mášenka

Patnáctého září 1946 - na svátek Sedmibolestné Panny Marie, patronky Slovenska - se nám narodila dcera. Irin radostný telegram sděloval, že vše dobře dopadlo. Pocity štěstí a zároveň bolesti, že jsme od sebe tak vzdálení, se prolínaly. Ačkoli jsme se s Irinou nedomluvili, dala dcerušce jméno podle mého nevysloveného přání - Marie. Křtu v kostele svatého Ludvíka jsem mohl být i s rodiči přítomen jen duchovně. Kočárek a dětskou výbavičku jsem poslal letecky už dříve. Vše došlo včas a kočárek měl v moskevských ulicích velký úspěch. Ira s hrdostí odpovídala na otázky, odkud to má, že z Prahy. Začátkem ledna 1947 se v Moskvě konala konference Velké čtyřky (USA, SSSR, Velké Britanie a Francie). Jako pozorovatel se jí z našeho ministerstva zúčastnil vedoucí oddělení pro přípravu mírových smluv dr. Vavro Hajdu, jemuž moje žena dávala po dobu jeho moskevského pobytu hodiny ruštiny. Po návratu do Prahy si mě Hajdu (v roce 1952 byl v Slánského procesu odsouzen na doživotí) vybral za sekretáře. Přeložení do prestižního "mírového oddělení" bylo sice lichotivé, ale zároveň mi také působilo muka, neboť sekretářské buňky jsem rozhodně neměl.

S ohledem na mou rodinnou situaci mě kurýrní oddělení zaneslo do seznamu deseti "moskevských" kurýrů pro rok 1947. To bylo sovětské specifikum. Kurýři uvedení v seznamu dostávali roční permanentní sovětské vstupní vízum a mohli se střídat v libovolném pořadí. V minulém roce mě Sověti z takového seznamu vyškrtli. Zásluhou doktora Kašpárka, který v můj prospěch intervenoval, jsem tentokrát vízum dostal a s tím i naději, že se po půldruhém roce opět uvidím se ženou a poprvé i s dceruškou.



Útrapy cestou do Moskvy

Na kurýrní cestu přes Varšavu do Moskvy jsem se vydal začátkem června (1947). Ve Varšavě jsem uvízl kvůli špatnému počasí, lety do Moskvy byly na neurčito odvolány. Rozhodl jsem se proto pokračovat v cestě do Moskvy vlakem. Na sovětském velvyslanectví, kam jsem musel kvůli změně údaje o hraničním přechodu ve vstupním vízu, jsem se poučil: Chodba plná Rusů v polských uniformách. Není divu, vždyť polským ministrem národní obrany byl sovětský maršál Konstantin Rokossovskij. Takže polské důstojníky vyvražděné v Katyni nahrazovali důstojníci sovětští.

Změny víza jsem dosáhl bez problémů, jak se však dostat vlakem do Moskvy mi nikdo nedovedl říct. V polské cestovní kanceláři Orbis jsem se dověděl, že do SSSR jezdí jen sovětské vojenské vlaky z Berlína a že dostat se do nich je vyloučeno, protože o tom rozhodují "Rusové". Pokusil jsem se tedy o štěstí na Východním nádraží u sovětské dopravní komandatury. Tam mi službu konající důstojník řekl, že nejsou Inturist a ať si jdu pro jízdenku k polské pokladně. Došla mi trpělivost. Náčelník komandatury, ke kterému se mi nakonec podařilo proniknout, byl první, komu zaimponoval můj diplomatický pas: "Gospodin, nevalnujtes, vsjo budet chorošo," (Buďte klidný, pane, vše bude v pořádku.) uklidňoval mě.

Berlínský "rychlík" - vagony ze začátku století, do jednotlivých kupé se vstupovalo jako do kočáru - přijel před půlnocí a byl nabit k prasknutí. Voják, který mi byl přidělen, vyházel
z jednoho kupé všechny rudoarmějce, usadil tam mě a zařídil, že mi tam nosiči naskládali i mých osmnáct zaplombovaných pytlů kurýrní pošty. Jízdenku jsem nesehnal.

V Brestu, kde jsem na moskevský expres čekal celý den, se o mě postarala místní odbočka lnturistu. Její vedoucí se cítil dotčen, když jsem se chtěl přesvědčit, jak naložili s mou kurýrní poštou. Ukázalo se, že ji do vlaku vůbec nenaložili. Pak nastal shon a expres vyjel s desetiminutovým zpožděním.

Otřesné zážitky mám z nádraží v Minsku. K vlaku se nahrnula smečka otrhaných, špinavých a hladových dětí. Prosily o jídlo. Ze všech oken jim něco házeli. Dole se pak odehrávala bitva o kořist. Malí a slabí plakali a kleli, že se na ně nedostalo. "Tak za to jsme bojovali?" říkal plukovník u vedlejšího okna. Ve Smolensku se situace opakovala s dramatičtějším závěrem. Bezprizorní smečku rozehnala policie. Křik, pískot z policejních píšťalek a úprk dětí přes kolejiště. Přiběhla vychovatelka z Dětského domova a vynadala důstojníkům, že ničí práci institucí, které se snaží z dětí, které za války přišly o rodiče a zdivočely, něco udělat.

Irina mi přišla naproti na Běloruské nádraží. Mášenku jsem vzal do náruče až doma. Udiveně, podle mě inteligentně na mě hleděla. Všichni říkali, že je "vsja v papu" (celý táta). Na přání babičky mi pak předváděla, že už umí: "lap, lap lapušky" a jiné dovednosti. Ministerstvo se k nám zachovalo velkoryse, zamhouřilo oči nad mou neobvykle dlouhou kurýrní cestou.



Výpis všech kapitol z této knihy: V rukou nepřítele / Aféra / Ruzyňská kartouza / Amnestie

Související texty k tématu:

Věda, rozum a víra:
- Jiří Grygar a jeho pohledy na vědu a víru - soubor textů
- Odporují si věda a víra? Prof. RNDr. Jan Fischer DrSc
- O vztahu víry a rozumu - průřez encyklikou Fides et Ratio (ThDr. Jiří Skoblík )
- Mystérium a rozum - o Bohu systematicky (Dominik Pecka)
- Další texty k tématu věda, rozum a víra zde

Komunismus a socialismus:
Milada Horáková - slova před popravou- Komunismus v prorocké předpovědi filosofa z 19. století
- Komunismus je mrtvý, avšak je třeba se z něj poučit
- Čechoameričan biskup Esterka v boji proti komunismu
- Další texty k tématu komunismus a socialismus zde

Strhující skutečný příběh ´Šarlatový a černý´

(24.10.2017) Vatikánský kněz Msgre. Hugh O'Flaherty (* 28. února 1898 + 30. října 1963), pomáhal ukrýt před nacisty...

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.