Duch pravdy vás uvede do celé pravdy. (Jan 16,13) - Biblický citát na dnešní den

24.4.2014, Miloš Doležal

Jako mladík prošel válečnou Evropou z Chrudimi až do Gibraltaru. Dalimil Matus.

Jako mladík prošel válečnou Evropou z Chrudimi až do Gibraltaru. Dalimil Matus.

Rozhovor s  plk. Dalimilem Matusem, skautem, protinacistickým odbojářem, vězněm nacistických i komunistických kriminálů a nenapravitelným útěkářem...

Plk. Dalimil Matus (* 29. 8. 1921 Německý / Havlíčkův Brod  † 25. 1. 2007 Chrudim)
Vyrůstal rodině pošmistra ve Velké Losenici a Chrudimi. Byl formován skautingem,  Sokolem a dělnickou tělovýchovnou jednotou. Po okupaci se na Chrudimsku aktivně zapojil do protinacistického odboje v ilegálních organizacích Obrana národa a ÚVOD. 19. listopadu 1940 zatčen pardubickým gestapem. Při jednom z převozů z výslechu se mu podařilo uprchnout. Později znovu zatčen a vězněn v Pardubicích, Terezíně a Drážďanech. Odtud se mu znovu podařilo uprchnout. Společně s mladším bratrem Vojmírem se dostali přes celou okupovanou Evropou do Španělska a Anglie, kde oba vstoupili do čs. armády. Dalimil byl přijat k RAF jako letecký pozemní personál. V závěru války absolvoval letecký výcvik. Po návratu do vlasti se oženil a pracoval jako instruktor létání v Prostějově. V roce 1949 byl komunisty propuštěn z armády. Vystřídal řadu manuálních zaměstnání. Při pokusu o přechod hranic zadržen a odsouzen, vězněn v jáchymovském pracovním táboře. Amnestován v r. 1968. Druhý pokus o emigraci se mu již zdařil a usadil se v Austrálii. V r. 1994 se vrátil do vlasti.

 

Kdo měl na vás v dospívání největší vliv?

Otec. Dbal na to, abychom byli tělesně zdatní a uměli si udělat na svět a události svůj vlastní názor. …  Otec byl prostě výborný chlap. To jsem si pořádně uvědomil až v Terezíně, kde jsme spolu spali na jedné cimře.

V Chrudimi jsem chodil jsem pak do Dělnické tělovýchovné jednoty a do skautu. Jako skauti jsme jezdili k Trhové Kamenici a pak si u Křižanovic postavili chatu, kde jsme trávili každý víkend. Naučil jsem se milovat přírodu a díky fyzické přípravě a skautingu jsem v pozdějších letech dokázal projít všemi těmi krajními zkouškami, které mě potkaly. V mládí jsem cvičil postřeh a bleskové vyřešení situace - proto jsem se později uměl ve vteřině rozhodnout. Nebo umění pozorovat, odhadnout situaci, předvídat, být obezřetný, pěstovat intuici... Nekouřil jsem, nepil a ani holky neznal. Věnoval jsem se cvičení víc než latině, ze které jsem v kvartě chrudimského gymnázia u profesora Pulce propadl. Chtěl jsem si pak udělat strojní průmyslovku, ale k tomu už kvůli okupaci nedošlo. Vyučil jsem se ve Wiesnerovce. ...

Jak jste se jako osmnáctiletý mladík smiřoval s okupací?

Těžko. Doma jsme byli vychovávaní k vlastenectví. Chtěl jsem proti okupantům hned něco dělat.  …  Táta mě doporučil lékárníku Coufalovi, který byl aktivní v Obraně národa a měl kontakty s kapitánem Formánkem z Pardubic, a já se začal podílet na věcech, které měly svůj účel a smysl.

Jaký byl váš úkol?

Byl jsem spojka. Šířit letáky, a především pomoci k útěku do zahraničí prchajícím občanům. Od lékárníka jsem dostával tipy, třeba ten je pilot, ten důstojník předválečné armády. Převáděl jsem je z chrudimského nádraží do Pardubic, kde jsem je předával vlakové poště, která už měla dále zajištěné cesty ven z protektorátu. A tak se podařilo dostat do Anglie třeba Standu Uchytila a Edu Kudrnku. Setkali jsme se později v Londýně.

Vy jste nechtěl utéct?

Standa mi tehdy říkal: „Proč nejdeš s námi?“ Odpověděl jsem: „Tady můžu něco dělat, co já bych byl v zahraničí platný, nemám ani základní vojenský výcvik, nejsem žádný specialista.“ Tehdy jsem absolutně nedohlédal možné důsledky odbojové činnosti, byl jsem nadšením úplně zaslepený. Konspirace nebyla valná, nikdo nepředpokládal, že válka bude trvat tak dlouho. Sbíraly se zbraně, vydával se časopis Boj, který jsem jako spojka převážel na kole do Chrudimi. A pak přišel listopad 1940. Obrana národa byla prozrazena a 42 lidí z Chrudimska zatčeno. Mezi nimi i já.

Jak se gestapo dostalo na vaši stopu?

Dodnes nevím. Existují sice různé dohady, ale nemám žádné přímé důkazy. Sám jsem na gestapu zjistil, že když se jim dostanete do spárů, dřív nebo později podlehnete fyzickému tlaku. Když zapíráte a necháte se zbít, stejně vám většinou vzápětí předvedou někoho, s kým jste spolupracoval a kdo pod nátlakem už vše vyzradil. Tak co zbývá?

Kde vás zatkli?

V Chrudimi na lešení, stavěl se plynojem. Šli najisto. Přijel mercedes. Matus Dalimil? Ano. Půjdete s námi. Mluvili česky, byli to sudeťáci. Všech 42 nás shromáždili v soudní věznici a ještě ten večer odvezli do Pardubic. Někteří byli popraveni a jiní odtransportováni do koncentráku. Moc málo nás přežilo. Myslím že dva, tři...

Jak se to podařilo vám?

Pardubická věznice byla ve čtyřpatrovém baráku s mohutnými zdmi. Díváš se okýnkem na modrou oblohu a říkáš si: Taková krásná obloha, škoda, že je za mřížemi. Věděl jsem, že z věznice neuteču, ale gestapo sídlilo ve městě a každý den nás tam vozili na výslechy. Při jednom převozu se mi podařilo objevit v tom jejich systém

Chtěl jste už od začátku uprchnout?

Přirozená vlastnost skauta. Věděl jsem, že se blíží uzavření mého protokolu a už mě nebudou vozit na výslechy. Jezdili s námi vždy čtyři hlídači a navečer po výslechu nás odváděli k autu, které směřovalo do věznice. Šli jsme ze třetího patra po schodech dolů, prošli velkými těžkými dveřmi na chodník a nastoupili do antonu. Nejdříve dva hlídači, pak skupinky vězňů a za námi zase hlídač. Vyspekuloval jsem, že když jde první a druhý hlídač napřed a za nimi vězni, zařadím se k nim jako poslední a během scházení schodů se na ně jakoby namačkám, čímž získám mírný náskok před hlídači za mnou. To se mi také podařilo, ocitl jsem se mezi vraty, která se pomalu zavírala, ti přede mnou nastupovali do auta a já odbočil na chodník a v šeru podél zdi zmizel. Vše proběhlo v několika sekundách. Ještě v noci jsem podél trati dorazil pěšky do Chrudimi.

Jak probíhaly výslechy na gestapu?

Pokoušeli se z nás všechno vymlátit. My jsme si říkali, že se tím sudeťáci zachraňují od fronty, vyšetřovali velmi horlivě. Každý inspektor měl k sobě dvě mlátičky, které nás zpracovávaly, někomu stačila facka... Říkám facka, ale stačilo dostat jednu na ucho a už jste letěl na zem.

Co jste po útěku dělal v Chrudimi?

Navázal jsem spojení se spolužačkou a ta vyřídila bráchovi, že za tři dny budu u skautského srubu Krkanda. A za tři dny tam brácha přijel na kole, chodil dokola a pískal. Seděl jsem na stromě a pozoroval, jestli za ním nikdo nejede. Dostal jsem od něj salám, peníze a vyrazil na Havlíčkobrodsko. Tam jsem navštívil tetu, která mi dala kontakt na sociální demokraty, ale ti se báli. Šel jsem za Přibyslav do vsi Sázava za evangelickým farářem Pokorným, kterého jsem znal z dětství. Připomněl jsem se mu jako poštmistrův syn z Losenice a řekl mu, že jsem na útěku. Vsadil jsem dobře. Přijal mě a vyjednal můj úkryt u sedláka Ondry na samotě Pranty. Měli kravky, pole a dva syny. Strávil jsem v té evangelické rodině rok. Byli to skvělí pevní lidé, pracovali jsme, v zimě řezali stromy. Naučil jsem se tam jedné věci - jíst brambory. Byl to tvrdý život, ale nebyl jsem zavřený. Přes faráře se podařilo obnovit spojení na mého tátu, který už byl navázaný na odbojáře z ÚVODu. Zařídili mi doklady na jméno Stanislav Paulus a přes skauty jsem se dostal do Hronova, kde jsem se skrýval v zahradní chatě. Pokoušeli se sehnat mi práci v nějaké místní továrně, ale nepodařilo se to. Vedoucí skautů Olda Thérů mi navrhl cestu do Německa. Na lyžích jsme přejeli hranice do Waldeburgu - dnešní Walbrzych, což je hornické město, kde měl příbuzné. Ti o mé minulosti samozřejmě nevěděli, ale díky nim mě na pracáku umístili do továrny na letecké měřicí přístroje.

Byl jste ve spojení s domovem?

Dostal jsem od ÚVODu za úkol sledovat situaci v Německu, posílal jsem zprávy poštou na poštovní úřad v Chrudimi. Na jméno Alexej Němec. Jednoho dne mě v továrně zavolali do kanceláře k účetnímu. A jak vstoupím, za dveřmi mě černá ruka hned chytla za vlasy. Byl to gestapák, kterému jsem utekl v Pardubicích. ÚVOD v Chrudimi praskl. A znovu mě táhli do Pardubic. Tehdy jsem se rozloučil se světem. Bylo mi jasné, že spadla klec a už nemám žádné vyhlídky na budoucnost. Zavřeli mě do sklepení, zima, beton, ani slamník. Jednou tam nastrčili vězně, který mě přemlouval, abych vše řekl, že stejně všechno vědí. Byl jsem fyzicky i duševně na dně. Loučil jsem se s životem. Po několika výsleších a nářezech mě dali na společnou celu. A to byl zázrak, mohli jsme mezi sebou mluvit. Spoluvězni mě přesvědčili, že život nekončí. Říkali mi: „Dalíku, ještě žije naděje!“ Doktor Alois Calaš, student medicíny Mirek Ehl, učitel Slávek Veselý, Hudec z Nasavrk... Díky nim jsem začal znovu doufat. To byla moje skutečná maturita života. Večer, když se zhaslo, sešli jsme se na jednom slamníku a probírali všelijaké zajímavé otázky o životě, o světě... O všem se hovořilo s hlubokou perspektivou. Ve stínu smrti jsme se sblížili a přimkli k sobě. Jakoby vězení neexistovalo.

… Následoval transport na Malou terezínskou pevnost. Říkali jsme si, že budeme z nejhoršího venku, ale Terezín byl ještě horší. Mohl jsem se pokusit o útěk, ale kvůli tátovi jsem to neudělal.

Říkal jste, že ve vězení jste svého otce uviděl v jiném světle...

Opravdu až tam jsem poznal, jaký je můj otec člověk. Jako mladý vše berete jako samozřejmost, hodně věcí přehlížíte. A teď najednou s otcem obýváte jednu vězeňskou cimru a kavalec, rozmlouváte s ním, vzpomínáte.... Měl však silnou tuberkulózu a ta se znovu projevila při terezínské stravě. Zajímavé je, že tou nedobrovolnou dietou se u mnohých vězňů neduhy vyléčily. To ale nebyl případ mého otce.

Jak to bylo s vámi dál?

Z Terezína mě převezli na Pankrác a pak do Drážďan k vyšetřovacímu soudci, který přebral vyšetřovací protokol. Tam jsem strávil asi dva měsíce. Nejtemnějším zážitkem mého života byly drážďanské pátky. Vždycky v noci začal klinkat umíráček, pětkrát šestkrát, stínali české vlastence. Hrůza hrůz. Sám jsem měl před soudem a nevěděl jsem, co mě čeká. Pak mě přemístili na Matyldu, starou věznici. Ve sklepech, kde byly dříve sklady uhlí, vybudovali Němci dílnu, kde vězni pracovali na soustruzích, bruskách; já dělal na fréze. Věznici vedli staří vysloužilí Němci a ti si přilepšovali tím, že nám povolili balíčky z Čech a vždycky polovinu z nich rozkradli.

Dole v dílně byl jednu dobu zaměstnán jako elektrikář český civilista. Říkám mu: „Můžeš poslat dopis mé matce?“ Souhlasil. A přestože jsem věděl, že podstatnou část balíčku rozkradou, napsal jsem jí, aby mi poslala sádlo a hlavně pikslu s práškem ovomaltiny. A do ní aby nacpala cigarety a peníze. Když jsem přebral balíček, bylo sádlo pryč, ale ovomaltina s cigaretami a penězi zůstala. Se mnou na cele spal Němec, který pracoval v kuchyni a za cigaretu mi vždycky přinesl dvě brambory. V té době mě ve vězení navštívil také bratr, který byl hudebníkem v organizaci Todt. Uměl dobře německy a byl suverénní. Bachař nás pořád okřikoval, ať nemluvíme česky. Tehdy jsem bratrovi řekl, že už to nemohu vydržet.

A jako zkušený útěkář jste začal hledat cestu ven...

Chytal jsem se každé nitky, která by mi ukázala cestu ven. Když nás vodili na celu ve druhém patře křídla, ze kterého bylo vidět do dvorů, vypozoroval jsem, že soudní objekt sousedí s civilním barákem. Ze suterénní dílny jsme občas chodili na první dvůr do regálů pro materiál, pro motorky a nosili je dovnitř. Bachař stál u dveří, my vše nanosili a on zavřel. Jednoho dne k večeru jsem využil bachařovy nepozornosti, zalezl pod regál a přikryl se motorky. Za chvilku přišli bachaři, prohlédli dvůr a zase odešli. Vylezl jsem a chtěl po haldě uhlí vylézt na zeď. Zavěsil jsem se, ale přestože jsem byl před válkou zdatný sportovec, nedokázal jsem se vzepřít. Rychle jsem tedy naházel motorky na hromadu uhlí a sundal vězeňskou blůzu, pod kterou už jsem měl oblečený svetr. Bundu jsem hodil nahoru a po uhlí a motorkách jsem se vydrápal a přepadl do druhého dvora. Tam byla naštěstí velká hromada koksu a díky té haldě jsem přepadl do třetího dvora, kde už stála menší zeď; vedla do dvorků obytných činžovních domů. Začal jsem brát za dveře vedoucí do chodby domů. První dveře, druhé, třetí, nic, zamčené! Už jsem chtěl vyrazit okno, vezmu za čtvrté dveře a - šly otevřít. Chodbou jsem prošel na ulici a byl venku. Rychle na nádraží. Lístky se při vstupu na nástupiště kontrolovaly, tak jsem si koupil lístek do Badenbachu-Podmokel. Z Podmokel do Lovosic jsem se ve vlaku skrýval. V Lovosicích jsem vystoupil z druhé strany než je perón, a šel k lokomotivě. Ptám se strojvůdce, jsou-li v kabině všichni Češi. Odvětil: „Copak copak mladej?“ Vysvětlil jsem mu, že pracuji v Německu a potřebuji nutně domů. Převezli mě na tendru až do Roudnice. A o půl třetí ráno jsem se ocitl u pražských Olšanských hřbitovů, kde bydlela tátova sestra a tam zaťukal. Dala mi najíst, ale byl jsem tak rozrušený, že jsem nemohl nic pozřít. Ani kabát se mi nedařilo navléknout. Od svého spoluvězně doktora Calaše jsem věděl, že v Praze pracuje jakási ilegální organizace, kterou vede redaktor Pavel Kypr. A to byla nitka, které jsem se chytil. Kypra jsem vyhledal a s jeho pomocí získal falešný křestní list na jméno Zdeněk Koplík. Dal mi také nějaké peníze a našel ubytování u Ostroměře na samotě. Jenomže to nikam nevedlo, lidé se v té době už velmi báli. Přes matku jsem navázal spojení s bráchou, který v té době hrál v pracovních táborech ve Francii jako saxofonista v kapele organizace Todt, a hledal cestu, jak se dostat do Anglie. Brácha nakonec přijel do Prahy a v noci jsme vše „upekli“. Slíbil mi: „Dostanu tě z Vídně do Francie, ale do Vídně se musíš dostat sám. Sraz je příští čtvrtek u Štěpánského dómu v deset dopoledne.“ Jel jsem do Ostravy, ilegálně přešel do Polska a odtud vlakem do Vídně. Byl to úplný zázrak, že jsme se nakonec u sv. Štěpána ve smluvený čas potkali.

Bratr se tedy pro vás stal jakýmsi průvodcem a ochráncem...

Bez něj bych se z té německé jámy nedostal. Načerno jsme dojeli do Frankfurtu a tam bratr v ústředí organizace Todt zařídil, aby mi na můj falešný křestní list vystavili papíry, a já dostal uniformu organizace. Brácha byl šarmantní a jistě uplatil nějaké úřednice. A pak místo k jeho útvaru do Bordeaux jsme jeli do Bayonne a tam se v parku rozloučili s Francií. Mimochodem, stál tam pomníček z první světové války věnovaný čs. legiím, u něj jsme se převlékli a vyrazili. Dva až tři dny jsme šli opatrně, převážně ráno a večer, až ke španělským hranicím, kde nám pomohl jeden Bask. Nechal nás přespat ve své ložnici, kde visely od stropu mohutné kýty prasete. A v noci nás převedl. Psal se únor 1943. Při sestupu do první vesnice nás však okamžitě zatkla španělská policie, takže jsem se znovu ocitl ve vězení, tentokrát v Pamploně. Každý den tam otevřeli cely a my museli volat: „Franco vivat!!“ Muselo se to řvát hodně dlouho a nahlas. Bylo tam zavřeno mnoho utečenců z celé Evropy a také američtí a angličtí sestřelení letci. Ti se však nezdrželi dlouho, neboť byli okamžitě vyplaceni svými konzuly. Španělé sami jejich uvěznění na příslušné konzuláty oznamovali, aby dostali peníze. Vše se řídilo pravidlem: kdo zaplatí víc, ten bude dřív na svobodě. Takže jsem jako Čech zůstal spolu s dvěma stovkami Francouzů ve věznici sám a následoval transport do Santandera, kde nás umístili v tabákové továrně. Neuměl jsem ani slovo francouzsky, a tak jsem vždy křídou na beton namaloval obrázek a oni mě naučili příslušné slovíčko. Brácha už byl v té době venku a informoval o mé situaci našeho konzula při britské ambasádě v Madridu dr. Zdeňka Formánka. Poslal mi peníze a balíček. To už jsem věděl, že se z toho díky Formánkovi dostanu. Ovšem po čase mě čekal další transport směr Campo de Miranda, do španělského koncentráku, kde věznili nepolepšitelné vojáky republikánské armády.

Pokusil jste se tomu nějak vyhnout?

Převáželi nás vlakem. Seděl jsem uprostřed vagonu s taškou na zádech plnou poživatin. Byl jsem připraven na útěk. U Bilbaa jsme často projížděli tunely a vlak v nich zpomaloval. Využil jsem toho a v jednom z tunelů vyskočil. Celý jsem se odřel a začernil od sazí. Podle mapy jsem šel asi týden až k Burgosu. V noci mi byla zima a ve dne jsem zase nemohl jít po silnici, aby mně nechytli, takže jsem si to štrádoval horami. Když jsem se blížil k Burgosu, u jednoho potoka jsem se namydlil, a jak se tak holím, podívám se na sebe důkladně do vodního zrcadla. Nemohl jsem se poznat! Odřený nos a brada a šíleně opálená tvář. Několikadenní cestou po kopcích mi vlasy od slunce úplně zesvětlaly. Vůbec jsem nevypadal jako Španěl, což bylo velice nápadné a riskantní! Z Burgosu jsem pokračoval nákladním vlakem do Madridu, kde jsem v ulici Zurbarano 21 začátkem května zazvonil u dveří dr. Formánka. Ten mi zařídil doklady a vyplatil mě. Mohl jsem teď volně zajít na policejní komisařství a zapsat se. V Madridu čekalo na vyřízení dokladů dalších sedm Čechoslováků. Bydleli jsme v motelu a ochrannou ruku nade mnou držel kapitán Hora, svalovec a člen cizinecké legie, který chtěl do naší armády v Anglii.

Jak jste se tam ze Španělska dostali?

Když jsme obdrželi pasy, odjeli jsme do Portugalska a třemi bárkami pokračovali do Gibraltaru. Tam jsme dobrovolně vstoupili do čs. zahraniční armády. A to byl nejšťastnější den mého života. Za sebou jsem měl útrpné plahočení a najednou se mi otevřely obrovské možnosti.

Výcvik probíhal na pláži. Dostali jsme uniformy a našili na ně „Czechoslovakia“. Ta hrdost!   

Na vlastní kůži jste poznal nacismus a komunismus. Můžete obě ideologie srovnat?

Obě jsou děsivým zlem. Nacisté byli okupanti, kteří sem vtrhli. Kdežto komunisté byli převážně lidé z našich řad, kteří nás trápili a zákeřně zneškodňovali jenom proto, že jsme byli jiného politického a náboženského smýšlení. Němci měli ještě snahu vyšetřovat a řídit se alespoň svými zákony, kdežto estébáci naše lidi rovnou destruovali. A to nejen fyzicky, ale i duševně. Odsouzení o sobě nakonec říkali, že jsou vlastizrádci, i když nic neprovedli.

Máte nějaké vysvětlení pro to, že se vám v životě dařilo utíkat z jámy lvové, procházet různými soutěskami?

Bylo to podmíněno výchovou, dětstvím. O průpravě skautingu jsem už mluvil. … Aniž jsem si to tedy uvědomoval, vyrůstal jsem v polních podmínkách od ranných let. Proto jsem dokázal přežít.

Den skautů se celosvětově připomíná 24. 4. na svátek sv. Jiří.

Se svolením zpracováno podle knihy:
Miloš DoležalProti  zlému krompáč a lopata
vydalo Karmelitánské nakladatelství.
Redakčně upraveno.


Související odkaz:

Jako bychom dnes zemřít měliJedinečná kniha Miloše Doležala "Jako bychom dnes zemřít měli", se v anketě Lidových Novin stala  "Knihou roku" 2012. Miloš Doležal v ní představuje drama života, kněžství a mučednickou smrt číhošťského faráře P. Josefa Toufara. 

Katolická charismatická konference Brno 5.-9.7.2017

Mediálně spolupracujeme

Nabídka programů pro školy „Výchova a hodnoty“

Nabídka programů pro školy „Výchova a hodnoty“
(23.5.2017) Arcibiskupství pražské nabízí vzdělávací "Týden pro školy" 19. — 25. června 2017

Svatodušní novéna

(22.5.2017) Od pátku po slavnosti Nanebevstoupení Páně se celá církev po devět dní modlí o nové vylití Ducha svatého.

Emil Kapaun (+ 23. 5. 1951)

(22.5.2017) Působil tam, kde smrt byla lepší než život...

Nanebevstoupení Páně

(20.5.2017) Ježíš nám otevřel přístup k Bohu.

Výstava o kardinálu Beranovi v Praze

(18.5.2017) Výstava: „JOSEF KARDINÁL BERAN - Mezi svobodou a totalitou“ se koná ve výstavních prostorách (v suterénu)...

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.

 

Motto

Ničím se neznepokojuj,
ničím se nermuť,
všechno pomíjí,
Bůh se ale nemění.
Máš-li v srdci Boha,
nic ti nechybí,
jeho láska stačí.
(Terezie z Avily)

Viz Taizé kánon
"Nada te turbe" (Ničím se neznepokojuj)

 

Citát webu vira.cz

Člověk, který doufá v Boha
a spoléhá se na něj,
je jako strom, 
který zapustil své kořeny
u vody. (Jer 17)

CSM 2017 Olomouc / Celostátní setkání mládeže

Rend Collective Praha 2.6.2017

Mediálně spolupracujeme

Mediálně spolupracujeme