Úsměv v táboře malomocných

12.2.2016, Bruno Ferrero

Úsměv v táboře malomocných
Foto: Michal Němeček

Raoul Follereau (*1903 †1977) pracoval v táboře malomocných na jednom ostrově v Pacifiku a podal o tamějších poměrech velice burcující svědectví. Bylo to něco nepředstavitelného. Hrozné rány, strašlivě znetvoření lidé, vlastně už jen chodící mrtvoly, všude beznaděj, zlost, zuřivost. 

A přece si uprostřed tohoto zmrzačeného světa uchoval jeden nemocný stařec překvapivě zářivé a usmívající se oči. Prožíval stejné tělesné utrpení jako jeho nešťastní spoluobyvatelé. Bylo však vidět, že si zachoval chuť do života, nepodlehl beznaději a jednal s ostatními laskavě. Follereau byl zvědavý, kde tento starý muž v takovém pekle, jakým byl tábor malomocných, bere sílu do života. Chtěl o něm proto vědět něco víc. Nenápadně ho sledoval a zjistil, že každé ráno za svítání se stařeček došoural až k ohradě, která uzavírala tábor ze všech stran, a zůstal stát vždycky na stejném místě. Posadil se tam a čekal. Nečekal ale na východ slunce. Nečekal, až se objeví nad Pacifikem jeho záře.

Čekal ale na chvíli, kdy na druhé straně ohrady vyšla žena, stařičká jako on, s tváří pokrytou spoustou vrásek, s očima plnýma bolesti ale i vlídnosti. Žena nepromluvila. Poslala jen tiché a nenápadné poselství - úsměv. Ale ten muž se při jejím úsměvu rozzářil a odpověděl jí svým úsměvem. Rozhovor beze slov trval jen pár chvil. Pak se stařík znovu zvedl a pomalu se dal na cestu k barákům. Každé ráno. Zvláštní způsob každodenního rozhovoru. Malomocný, naplněný a posílený tímto úsměvem, mohl snášet další den a vydržet až do nového setkání s úsměvem na tváři té ženy.

Když se ho na to Follereau zeptal, malomocný mu všechno vysvětlil: „To je moje žena!“ A po chvilce ticha dodal: „Dříve, než jsem přišel sem, ona se o mne tajně starala, jak uměla nejlépe. Jedna zdravotnice jí dala mast. Každý den mi potírala mastí tvář, zachránila malou část, která jen tak tak stačila k tomu, aby mě tam mohla políbit... Ale stejně to všechno nebylo k ničemu. Nakonec mě přece odvezli sem. Ale moje žena mě následovala. Když ji každý den znovu spatřím, uvědomuji si, že právě ona mi dává jistotu, že dosud žiju. A pro ni ještě žiju rád.“

 

Se svolením zpracováno podle knihy:
Bruno Ferrero, Příběhy pro potěchu duše,
kterou vydalo nakladatelství Portál.
Redakčně upraveno.

Autor: Bruno Ferrero   |   Tisk   |   Poslat článek známému
Témata: Manželství  |  utrpení  |  nemoc  |  manželské krize  |  láska v manželství   |  příběh, povídka  |  utrpení a naděje


Související texty k tématu:

Láska v partnerství, manželství:
Manželství / marriage / Ehe / foto: IMA- Romantická zamilovanost je jen částí spektra lásky...
- Věrnost i v temnotě krizí lásky
Manželství = sny v troskách?
- Manželství není vždy procházkou s kytkou v ruce...
- Milovat se navzájem znamená přizpůsobit se
- Otázky a odpovědi k tématu Manželské krize
- Další texty k tématu manželství, partnerství zde

Krize, utrpení:
- Utrpení se zdá být nesdělitelné - základní pohled
- Co dělat, když život ztrácí smysl (Benedikt Groeschel)
- Bůh působí i v naší temnotě, kde nemáme nic pod kontrolou…
- Stopy v písku aneb: jak jsi mne Bože mohl nechat samotnou?
- Další texty k tématu utrpení zde

 

Páska a bolest / handicap, vozíček Krkonoše

 

[nahoru]

 Odkazy 
 na jiné weby

 Papež František 

 Dominik Duka

 Miloslav Vlk

 Vojtěch Kodet 

 Tomáš Halík

 

iEncyklopedie: on-line slovník

víry čerpat
sílu k životu.
Vira.cz

Najdete nás na Twitteru:

 


 

Obsah vira.cz dle abecedy:

A  B  C  D  E  F  H  I  J 
K  L  M  N  O  P  R  S 
T  U  V  Z  číslice

Náhodný tip

Genesis
1-2 kapitola První knihy Mojžíšovy





Mapa webu  |  NETservis s.r.o. © 2016

© 1998 - 2016 Vira.cz | Mobilní verze