Já jsem Bůh a nikdo jiný. (Iz 45,6) - Biblický citát na dnešní den

17.9.2001, Aleš Opatrný

Terorismus a odpuštění,

Neděle 16.9.01
Texty evangelia o odpuštění (Lk 15) nám kladou neúprosné otázky pro všední život. Teď zvlášť. Shrneme-li reakce lidí na tragédie v USA zachycené sdělovacími prostředky, najdeme kromě mnoha projevů smutku, zděšení, obav nemálo tvrdých slov o pomstě a odvetě. Prastará touha po vykořenění zla v úplnosti a třeba tou nejbrutálnější silou se zcela pochopitelně dostává u mnohých na pořad dne.

Ptejme se tedy jako křesťané: jsme schopni odpustit těm, kdo barbarsky ničili objekty v New Yorku? A ještě ostřeji: jak rychle bychom odpustili, pokud by mezi těmi, kdo zahynuli v letadlech či budovách, byl někdo z našich nejbližších? S odpovědí není dobré spěchat, byť si můžeme připomenout, že Bůh nezavrhl a nevyhladil ani Jeruzalém, ani Izrael, natož celé lidstvo, když byl na zemi brutálně zavražděn jeho syn – Ježíš.

Ale události uplynulého týdne vynesly na povrch ještě další otázky a ty mohou být velmi nepříjemné. Například:

- Jde-li o náboženský konflikt, jak někteří podstatu konfliktu posuzují (islám vers. křesťanství), nejsou nakonec náboženství zdrojem nestability a tedy škodlivá? Mnozí to teď nahlas tvrdí.

- Jde-li o konflikt kultur či civilizací (euroamerická versus muslimská či arabská, i když obě vyjádření jsou nepřesná) – jaké je z toho východisko? Vyhlazení jedné druhou? Které kterou?

- Má vůbec naše civilizace, ve které si každý jednotlivec tak pečlivě střeží svou svobodu a pečlivě si hlídá kvalitu i délku svého života, šanci ve střetu s těmi, kdo jsou ochotni vědomě za své ideály umírat? Že může takové odhodlání eliminovat velkou technickou převahu, na kterou euroamerická civilizace nejvíce spoléhá, nám bylo bohužel velmi názorně ukázáno.

- Je vůbec možné a účinné mluvit o odpuštění, setkáváme-li se s protivníkem, který vidí v odpuštění a zřeknutí se násilí jen slabost?

Jsem dalek toho, abych viděl na tyto otázky zřetelné, komplexní a uspokojující odpovědi. Tím ale není řečeno, že se jich máme zbavit. Než dojdeme k otázkám o našem odpouštění, zastavme se nejdříve u námitek proti náboženstvím vůbec. Jsou tedy nebo nejsou náboženství zdrojem nestability? A pokud ano, je zde křesťanství “vinno“ stejně jako jiná náboženství? A vyostřeně: přivádí křesťanství k odpouštění a míru a islám naproti tomu k násilí a krutosti? Z obou táborů se ozývá zpravidla rozhodné „Ne!“. A znalci islámu jistě po právu tvrdí, že nelze tzv. islámský fundamentalismus (velmi nepřesná zkratka nebo spíš nálepka!) ztotožňovat s islámem a s arabským světem vůbec.

Zdá se, že je užitečné rozdělit problém na dvě části: ptát se, jak lidé chápou, jak si přisvojují náboženství a ptát se, co skutečně jednotlivá náboženství učí.

Nemusíme hned jít k islámu, stačí se podívat po našem domácím katolickém světě. Jsou lidé, kteří mají ve svém přilnutí ke křesťanství, ve své víře, především útěchu. Jiní uspokojivé vysvětlení života a světa. Pomoc a sílu k životu. Radost. Krásu. A potom jsou jiní, kteří se svou vírou ( a mnohdy svou pravověrností, ať už konzervativní nebo progresivní) rozhánějí jako dřevorubec sekyrou. Křesťanství v podobě, jak ho chápou, jim je nástrojem k poražení těch druhých, k zaujetí zcela privilegovaného postavení těch „pravých“ a „správných“. Není to samo náboženství, ale postoj člověka, který si z něho udělá útočný předmět nebo obhajobu své exklusivity či nástroj k potření či potlačení druhých. Vidíme to v přítomnosti, lze to najít v jakékoliv epoše minulosti. Zůstává ovšem otázkou, do jaké míry křesťanství tyto postoje umožňuje a do jaké míry jsou žitím víry v církvi (pro katolicismus je autentická víra žita jen v církvi) eliminovány nebo naopak podporovány.

A co jednotlivá náboženství učí? Omezme se teď jen na islám a křesťanství. Obě náboženství jsou na první pohled exklusivistická: chápou sebe sama jako jediná správná. Katolická církev toto chápání na 2. vatikánském koncilu určitým způsobem modifikovala. Nic neslevila z jedinečnosti Ježíše Krista – Vykupitele, ale přiznala i jiným náboženstvím určitou hodnotu a možnost spásy všem, kdo se řídí svým svědomím. Někteří její příslušníci tento krok těžce snášejí případně nepřijímají. Nicméně tím církev otevřela cestu k smysluplnému náboženskému dialogu a uzavřela cestu k oprávněnosti vnutit správné náboženství druhým cestou násilí.

Islám ale takový postoj v podstatě nezná. Považuje sice ty, kdo se řídí křesťanstvím a židovstvím za lepší než jsou ostatní, nicméně považuje obě tato náboženství za zmýlení a pokažení Boží zvěsti lidem. Tento postoj je jistě dialogu málo příznivý, i když ho zcela nevylučuje. Otevřenou pak zůstává otázka, jak naložit s těmi, kdo islám nepřijali. Zde je v praxi celá škála postojů od tolerance (zejména islám v západní Evropě, tedy v menšině) až po nesmiřitelný odpor, směřující k likvidaci zejména těch, kdo ke křesťanství přistoupí (islámské státy).

Oba náboženské systémy se shodují v naprosté svrchovanosti Boží. Oba mluví o Bohu slitovném. Rozdíl je v tom, v jakém rozsahu se toto slitování chápe. Zjednodušeně: islám počítá s Božím slitováním pro své příslušníky. Za touto hranicí ale vidí věci jinak. Křesťanství se opírá o zásadní tvrzení Písma: Ježíš zemřel za všechny lidi, spása je činem, který je v zásadě určen a otevřen všem. Boží odpuštění svou velikostí přesahuje lidské představy (tato myšlenka je ale už vlastní starozákonním textům!). Velmi stručně můžeme říci: Islám zná Boží svrchovanost, ale křesťanství zná svrchovanost která šla až k oběti vlastního Syna. Můžeme říci, že křesťanství se tedy hlásí k Bohu „slabému“, odpouštějícímu, který „nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a byl živ“, zatímco islám si pro své příslušníky snadno přivlastní rysy Boží svrchovanosti a hříšníka odsoudí a zničí? Tuto otázku považuji za velmi podstatnou. Přesto nám kritik křesťanství řekne, že i křesťanství si tyto rysy „silného Boha ve svých dějinách přisvojovalo (Augustinovo „přinuť vejít!“, obracení na víru násilím, zásahy inkvizice). Přesto lze namítnout a prokázat, že tyto postoje nejsou pro křesťanství něčím, co vyplývá přímo z jeho základů.

Dostáváme se tedy ke dvěma možným závěrům:

1. Jakkoliv nelze mezi křesťanství a islám klást rovnítko pokud jde o jejich postoj k :jinak smýšlejícím“, vidíme na obou stranách v průběhu dějin celou škálu postojů od smířlivých po velmi tvrdé. Důležitou stále zůstává otázka, co a z jakých motivů si kdo z náboženství přisvojí a k čemu jeho ideje používá. Tato volba je v člověku samém, ne v náboženství jako takovém.

2. Křesťanství zřejmě ukazuje ve zcela jedinečné podobě a velikosti odpouštějícího Boha, jehož odpouštění nesmírně přesahuje hranice, dané pouhou spravedlností (viz zacházení s otce s marnotratným synem). A na své příslušníky klade nesmírné nároky ve vztahu k bližním – od požadavku milovat své nepřátele a ž k ochotě odpouštět vždy, opakovaně, každému. Ve srovnání s islámem se může jevit opravdu jako slabé, moderně řečeno „dlouhodobě konkurence neschopné“. Nicméně příklady mnoha světců ukazují, že radikální cesta „slabosti“ je možná a je úspěšná (za všechny: svatý František z Assisi). A tak nám nejen poslední tragické události, ale i pohled do dějin a konfrontace s islámem kladou velmi tvrdou otázku nejen o radikalitě naší ochoty odpouštět, ale o radikalitě naší víry vůbec. (Filologická poznámka: slovo radikální neznamená ani fanatický, ani zuřivý, ani bezohledný, jak je dnes mnohdy chápáno. Je odvozeno od slova radix = kořen. Znamená tedy „ke koření jdoucí“, nebo „od kořene vycházející“). Je dobré přistoupit na to, že našim hlavním problémem nejsou teroristé, ale my sami – jakožto příslušníci euroamerické civilizace obecně a jako křesťané zvlášť.

Aleš Opatrný


 

Zápas o každodenní modlitbu - P. Józef Augustyn

(19.10.2017) Již tradiční rekolekce s P. Józefem Augustynem pořádá Pastorační středisko od 10. do 11. listopadu 2017...

Bůh sám je původcem krásy, aneb podzimní variace

(14.10.2017) Boží věčná moc a jeho božské bytí je možné poznat světlem rozumu z toho, co stvořil (Řím 1,20)

Výzva ČBK k nadcházejícím volbám do PS Parlamentu ČR

(12.10.2017) Lidé dobré vůle, sestry a bratři v Kristu našem Pánu, obracíme se na Vás v době blížících se...

Modlete se za politiky, i za ty chybující

(9.10.2017) „Nemodlit se za své vládce je hřích“, řekl papež František. Mnozí možná kroutí hlavou.

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!

Říjnové číslo časopisu pro dívky IN!
(9.10.2017) Zveme vás k přečtení říjnového čísla.

Kurzy Alfa - kurzy o křesťanství ve vašem okolí
Chcete se dozvědět více o křesťanství? Navštivte kurzy Alfa ve vašem okolí.