Kompromis v podstatě znamená ústupek. Jako takový - je věcí dobrou nebo špatnou? Obecně odpovědět na takto položenou otázku není těžké. Někdy je to věc dobrá, jindy špatná. Ovšem odpovědět na ni správně ve všech konkrétních a mnohdy velmi složitých situacích už tak lehké není. Ať se nám to líbí nebo ne, bez kompromisů se v životě neobejdeme. Kdybychom nebyli ochotni jeden druhému ustoupit, dávno bychom se navzájem sežrali. Otázka tedy nezní zda ustupovat, ale kam až ustupovat. Existuje na to nějaká norma? Nějaké spolehlivé pravidlo, nějaký zákon? Jsem přesvědčena, že ano. Není jím Trestní zákoník - ten už řeší jen následky, a zdaleka ne všechny. Nejspolehlivějším zákonem s preventivním účinkem je podle mého mínění Desatero Božích přikázání. To člověku jednoznačně vymezuje mantinely odkud kam až může a kam už nesmí. Jinými slovy - kompromis možný je, ale pouze v rámci daných mantinelů. Mám na mysli mantinely Bohem jednou provždy dané, nikoliv ty, v rámci nafukovacího svědomí donekonečna člověkem posouvané a posouvané.



Za mantinelem je situace zcela odlišná. Tam už žádný kompromis nepadá v úvahu, tam je neomluvitelný (naštěstí ne neodpustitelný, protože Bůh je ochoten, stojíme-li ovšem o to, odpustit nám i ty nejhorší seky). Teoreticky nám je to možná jasné, ale v každodenním životě se někdy i křesťan bojí být radikálně nekompromisní, a není divu. Ono to totiž může i hodně bolet. Ale nedá se svítit, hlásí-li se ke Kristu, musí se podle toho chovat. Musí si uvědomit, že celé Kristovo poslání je jedním velkým nekompromisním střetem se silami zla. Je nekompromisním zápasem na život a na smrt, zápasem, který končí až vzkříšením. To platí i o poslání křesťana. Jde tedy o to, o konečném vítězství Dobra nepochybovat a za každou cenu vydržet. Bez ohledu na to, že to momentálně bolí a zdá se to ztrátové a nevýhodné.



Jestliže vím dopředu, že mi hrozí nějaké nebezpečí, musím udělat příslušná opatření. Chci-li pracovat na infekčním oddělení, jsem povinna zachovávat určitá hygienická pravidla, nechat se očkovat a pravidelně se podrobit preventivním prohlídkám. Jinak mohu čekat žloutenku, tyfus a podobné nepříjemnosti. Na výplatní pásce se mi za to objeví infekční příplatek. Existují pracoviště, kde jsou příplatky nesrovnatelně vyšší a riziko na první pohled nesrovnatelně menší, takže mnozí kvůli tomu závistí nespí. To, co mám teď na mysli, opravdu nikomu nezávidím: poslanecké platy. To riziko, že by mě někdo vytlačil za mantinel a nutil mě tam k nějakému kompromisu, by mi žádný rizikový příplatek nemohl vykompenzovat. Obstát na pracovištích s tak velkou mírou rizika újmy na duši, určitě není snadné. Bez důsledného dodržování Desatera, bez každodenního poctivého a důsledného zpytování svědomí a bez soustavné spolupráce s Duchem svatým je to prakticky nemožné. Bohužel to nelze uložit jako pracovní povinnost. Volič má sice možnost při veřejné předvolební schůzi kandidáta vyzkoušet z Desatera, ale ani jeho znalost není zárukou, že se jím v každé situaci bude, jako jeho zástupce v Parlamentu, taky řídit. To už je věcí jeho svědomí. Zpronevěří-li se mu, pak závratný poslanecký plat není ničím jiným, než Jidášovým měšcem s mrzkými třiceti stříbrnými. Nic záviděníhodného.