V posledních letech na ikony i u nás narážíme čím dál více. V obchůdcích se již objevují celkem běžně, i když častěji jde pouze o přelakované tištěné reprodukce lepené na dřevo. U některých křesťanů získávají na oblibě. Většina lidí si však s nimi nějak neví rady, zdají se jim „takové divné“, což je způsobeno jistě tím, že ikony jsou věcí východních křesťanů. Takže proč se tím vlastně zabývat´? Není to přece „naše“.
Ráda bych těmito řádky přiblížila alespoň základy symboliky ikonopisu a pomohla ujasnit si odlišnosti ikon od západních obrazů, což je nutný předpoklad pro pochopení toho, co ikona chce člověku sdělit.


Jiné vnímání obrazu v západním a ve východním prostředí

Slovo ikona pochází z řečtiny a znamená prostě „obraz“. Avšak mýlili bychom se, kdybychom pod tím pojmem rozuměli totéž, co jsme si takto navykli nazývat v našem, západním prostředí. Západní malíři už od renesance zobrazovali pozemskou skutečnost, i když malovali obrazy s duchovním námětem. Snažili se po staletí o realismus v pojetí lidského těla, přírody, perspektivy… Hledali si modely mezi žijícími lidmi, přičemž rozhodující pro ně byla fyzická krása, estetika. Tím naučili i nás, kteří se na jejich díla díváme, upřednostňovat totéž.

Výpověď ikon je však v první řadě teologická a tomuto kritériu se podřizuje vše: od duchovních nároků na osobu ikonopisce přes přísná pravidla zobrazování a tradiční techniku až po užití. Bylo by devalvací ikony, kdybychom ji pokládali např. za ozdobu interiéru kaple či bytu. Ikona skutečně je „oknem do nebe“ a je určena pro dialog, pro modlitbu, pro vztah.



Řeč ikon je symbolická

Řeč ikon je symbolická. Ikonopisec by ji měl znát, aby se svou výpovědí neodchýlil od obsahu víry. Stejně tak je však třeba, aby se s ní seznámil ten, kdo se s ikonou modlí, aby dobře porozuměl. Použití zlata, barev, inverzní perspektivy, světla, způsob zobrazení tváří a šatů, gesta, fakt, že se ikona nesignuje, absence rámu, technika… vše má svůj smysl a důvod související se světem duchovním a může se tedy stát odrazovým můstkem pro dialog s Bohem.
Skrze to vše mluví Bůh. Ikona, pokud jí dobře porozumíme, nás učí vidět za hmotnou skutečností realitu duchovní a obě je propojovat v sobě. Tato cesta (ostatně jako jakákoli autentická cesta modlitby) je průchozí oběma směry. Nás navyká pod povrchem našeho světa zahlédnout svět Boží a napojit se na něj. Zároveň působí, že i skrze nás může Bůh sídlit v naší zemi (Ž85,10).

***

Celý článek naleznete zde

***

Web autorky: http://www.ikony-karlova.cz