Koncem května se na Eljonu ve Špindlerově Mlýně (www.eljon.cz) uskutečnilo jubilejní, už desáté, setkání sestřiček z hospiců a dalších, podobně náročných pracovišť. Koná se zde dvakrát ročně pod názvem „Prevence syndromu vyhoření prakticky“. Tyhle sestřičky totiž dovedou leccos, ale jedno mnohým z nich schází: mnohdy nedovedou odpočívat, neumí myslet na sebe. Chtějí-li být ale svým nemocným ještě dlouho hodně platné, musí se naučit relaxovat. Právě toto je náplní oněch víkendů v Krkonoších. Žádné školení, žádná teorie, ale praxe.

Přijede-li některá se spánkovým dluhem, nechť to tam prospí. Potřebuje-li se někdo vypovídat, případně postěžovat na šéfy, má možnost. Touží-li jiná být potichu a nechce nikoho ani vidět, může se pustit po turistické značce sama. Většina se rozdělí do tří nebo čtyř výkonnostních skupinek. Nejzdatnější se rozhodnou zdolat Sněžku, unavenější se vyvezou lanovkou třeba na Medvědín, nejunavenější se spokojí s okolím fary.

Dělají-li dva totéž, není to totéž. Ujede-li někomu poslední autobus a musí dojít zbývajících 24 km pěšky, dojde domů unavený, vyčerpaný a pořádně naštvaný. Naše parta urazila stejnou vzdálenost, vrátila se na Eljon taky unavená, a za sebe přiznávám, že i s jazykem na vestě, ale byl tu podstatný rozdíl. Nikdo nebyl unavený naštvaně, nýbrž radostně. A jako prémii jsme zažili hezkou „náhodičku“.

Den byl jako vymalovaný. Modré nebe, ani horko, ani zima, bezvětří, dokonce i na Sněžce. Asi padesát metrů pod jejím vrcholem, zcela bez varování, se mi odlepila celá podrážka na pravé botě. Ten kousek k cíli bych už došla i bosa, ale co dál? Čekala nás zpáteční cesta přes rozbředlý sníh v úseku od úpatí Sněžky, kolem Luční boudy až po Kozí hřbety. Tam sníh končil, ale začínala strmá cesta dolů s tisíci ostrými šutry. Teoreticky padalo v úvahu sjet lanovkou do Pece pod Sněžkou, ale kde tam koupím v sobotu odpoledne boty? A jak se dostanu do Špindlu, když o víkendu autobusy téměř nejezdí? To je tak na vrtulník - blesklo mi hlavou, když v tom proti nám sestupovaly dolů dvě sestřičky z rajhradského hospice. Klidně mohly jít kratší, českou cestou, ale „náhodou“ šly po polské straně jako my. Jedna z nich měla v batohu náhradní boty mé velikosti. Nejspíš jako jediná v celých Krkonoších a navíc se ocitla v tu správnou chvíli na tom správném místě. Spontánně ze mě vylítlo: „Vidíte to? Takhle se Pán Bůh stará o své děti!“ Sestřička se zatvářila trochu překvapeně. Možná si pomyslela, co to plácám za nesmysly, přece se o mě postarala ona.

Večer jsem šla boty vrátit. Přidala jsem k nim své dvě drobné knížečky: "O naději" a "Náhody a náhodičky". Sestřička je neznala, ale hned se do nich pustila a ráno hlásila, že četla do noci. Takže už věděla, že anděl znamená poslaný, a ani se moc nedivila, když ji kolegyně nazývaly "anděl s botami". A třeba ta náhodička na Sněžce odstartovala celou sérii náhodiček dalších. Nemyslím, že by se měla někomu utrhnout podrážka. Stačí, když ten "anděl s botami" bude o té příhodě vyprávět svým pacientům, nebo jim půjčí knížky. Možná to někoho přivede k poznání, že i v jeho životě nebylo nic náhodou, a vyvodí z toho správný závěr. Já jsem závěr taky vyvodila: už nikdy nepůjdu na Sněžku bez náhradní obuvi. Ani ne proto, že bych se nemohla vrátit v ponožkách, spíše proto, abych se i já, bude-li to vůle Boží, mohla pro někoho stát "andělem s botami".


Zajímavé pojednání k tématu andělé naleznte zde