Hostinec bývá v našich betlémech místem zahaleným v šeru, s dveřmi na sedm západů, občas s pouliční svítilnou, vrhající kolem sebe skomírající světlo. Pamatuji si, že v jednom betlémě jsem viděl postavu hostinského, vyklánějícího se z okénka takového hostince. Byl to mrzout, který dával Josefovi a Marii nepokrytě najevo, že pro ně nemá místo. Ale bylo to tak opravdu v Betlémě před dvěma tisíci lety? Třeba ne. Já si raději představuji, že ten hostinec měl na starosti nějaký dobrý člověk, který nedal Ježíškovi košem. Poslechněme si jeho verzi.
„Ježíšku, přišel jsem se na tebe do chléva podívat, protože prý s tebou můžu mluvit o všem ze svého života. Říká se, že jsi Boží Syn a Král Izraele, a já tomu věřím. Jmenuji se Jáchym a v pohostinství pracuji už od svých šesti let. Ten hostinec postavil můj děd a tady jsem také poznal svou ženu. Mám čtyři syny a tři dcery, čtyřicet olivovníků a pár kusů dobytka. Pravidelně platím daně. Jinak si nemůžu stěžovat…
Právě jsem mluvil s tvým otcem, protože jsem mu chtěl vysvětlit, co se stalo před několika dny v noci. Hned jsme se spřátelili a dost jsem ho pobavil svými neohrabanými omluvami. Věc se má tak, že před čtyřmi dny zaklepali před západem slunce tví rodiče na dveře mého hostince. Když jsem je uviděl, dal bych jim třeba celý svůj hostinec, kdyby to šlo. Nevěř tomu, co o mně budou vyprávět historikové, až přejdou nějaké ty roky nebo staletí. Jsem dobrý Izraelita a nikdy jsem nikomu neřekl: ´V mém domě pro tebe není místo.´
Víš, ty jsi totiž neviděl, jak to vypadalo uvnitř… Můj hostinec je ještě pochmurnější než tahle stáj. Je to jen dvůr se žlabem uprostřed. Stěží je tam pár koutů, kde se člověk může schovat před deštěm, a marně bys tam hledal nějaké soukromí. Muži, ženy, děti a dobytek tam neustále jedí, spí a bivakují uprostřed nepřetržitého hluku. Mezi dobytkem jsou velbloudi, koně, osli, celá stáda ovcí… a pak taky štěnice, švábi, hovada a blechy.
Jistě chápeš, že jsem nemohl připustit, aby tvá matka vstoupila do takového chlívku. A zvláště teď, kdy do Betléma přijely spousty pocestných kvůli sčítání lidu. Právě proto, že neumím říkat ne, byl můj dům tím nejnevhodnějším místem na to, aby ses tam narodil. Ještě teď se ptám, zda jsem neměl vyhodit všechny ostatní hosty. Ale nemohl jsem to udělat. A to nejlepší, co jsem mohl udělat bylo, že jsem tvým rodičům nabídl naši stáj.
Když už jsem tady, věřím, že mě doopravdy posloucháš a rád bych se ti s něčím svěřil a pověděl ti, co mě tví rodiče naučili svou návštěvou v mém domě.
Až do teď jsem ti, Ježíšku, nelhal, ale ani jsem ti neřekl celou pravdu. Celá pravda je taková, že má duše se podobá mému hostinci. Je neustále plná hostů. Přijímám je všechny: muže, ženy, obchodníky, poutníky, překupníky, zloděje… Podle toho, o koho zrovna jde, se mé srdce podobá buď paláci, chrámu anebo zlodějskému doupěti. Někdy je jako stáj, jindy jako špinavá stoka, skládka anebo zahrada.
Je vůbec možné, aby tam bylo tolik věcí najednou? Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a domníval jsem se, že to možné je, protože tak to taky bylo. Ale nebyl jsem úplně spokojený. Peníze, které se někdy doslova hrnou, a nadšení mé ženy zdánlivě umlčovaly tu drobnou tíseň, která se mne ze dne víc a víc zmocňovala a svírala mne. Až ses tu objevil ty. Poprosil jsi mne jen o jeden jediný kout, a já tě poslal do stáje.
Co mám dělat? Od chvíle, kdy jsi prošel kolem mého hstince, nemám vůbec klid. Dnes večer jsem nemohl usnout. Myslel jsem, že mi Bůh chce něco říct, a přepadl mne strach – copak jsem schopen mu odpovědět? Jsem hříšník, mám hostinec a rodinu, o kterou se musím starat. Přicházím do styku s různými lidmi a obchoduji s nimi. Chodívám k nim domů a přiznám se, že jsem se od nich mnohému špatnému přiučil. Nemám v nenávisti cizince. Jsem přívětivý k Arabům, Řekům a dokonce i k Samaritánům – je to má práce. Navštěvuji chrám, to ano, ale málo, protože vím, že kněží se na mě dívají srz prsty. Možná, že i Bůh se ode mne navždy odtáhl.
Na to jsem včera myslel, když jsem ležel ve svém pokoji na rohoži a díval se oknem na tu novou hvězdu, která se objevila na nebi nad Betlémem. Nevím jak, ale když se začalo rozednívat, začalo svítat i mému rozumu. Představil jsem si, že ty sám mi šeptáš do ucha: ´Pán je s tebou spokojený, Jáchyme, protože jsi mu poskytl svou stáj. Nyní po tobě chce, abys už provždy odevzdal i smetiště ve svém srdci.´
Tady ti tedy své srdce nesu, Ježíši. Vždyť víš, že nemohu nikoho ze svého hostince vyhodit, je to veřejné zařízení a nikdy jsem si pro sebe nevyhrazoval právo někoho odmítnout, nebo přijmout. Vždy se u mne najde místo pro znaveného pocestného. Najdeš-li však v mé duši nějakého nevítaného hosta, můžeš ho vypráskat, i kdyby ty rány měly padnout na můj hřbet.“
