David Hume říkal, že člověk není ani tak živočich rozumný, jako spíš živočich zvykový, že co nás skutečně vede v denním životě, jsou naše zvyky. Nerozhodujeme se přece vteřinu za vteřinou – to bychom se vůbec k ničemu nedostali.

Kdo je to vlastně – Duch svatý? A jak se nás jeho existence týká? Copak nestačí, když jako křesťané věříme v Boha a v jeho Syna Ježíše Krista? Občas dostávám podobné otázky. Mnozí lidé zjevně skutečně nevědí, co si s Duchem svatým počít. 

Modlíme se za děti, když jedou na výlet, aby se jim nic zlého nestalo. Modlíme se za ty, kdo jdou na operaci, aby dobře dopadla. Modlíme se snad i za pronásledované křesťany, aby jim nikdo neubližoval. A přece se občas stane na výletě něco neblahého, mnohá operace nedopadne dobře a pronásledování i zabíjení křesťanů leckde trvá. Je tedy Ježíšova prosba "abys je uchránil od Zlého" účinná?

Čtyřicet dní po Velikonocích vystupil Ježíš k Otci a právě tehdy vyzval učedníky k čekání na Ducha svatého. A oni se tedy modlili za „dar z výsosti“ a disponovali se pro něj. Církev se již po staletí k této modlitbě apoštolů připojuje a devět (latinsky novem) dní se modlí za dar Ducha svatého. Nabízíme vám zde na každý den připravený text Písma svatého a k tomu rozjímání s jednotlivými body, jak postupovat v modlitbě.

Když bylo Paule sedmnáct, ukradla svým prarodičům auto. Auto rozbila a sama skončila v nemocnici. Před touto událostí měla s prarodiči dobrý vztah. Chodila za nimi často. Někdy jí dali trochu peněz a dostávala od nich spoustu dárků. To, co jim Paula provedla, dědečka a babičku ale bolestně zasáhlo.

To vám přikazuji: Milujte se navzájem
(Ježíš; Jan 15,17)

Kdo by měl rád příkazy?!
Snad jen ten, kdo si neví rady.
Anebo ten, kdo se chce za příkaz schovat,
aby za svá rozhodnutí nemusel nést odpovědnost.

Budu-li dům udržovat bez poskvrny a bez smítka prachu, budou-li všechny košile naškrobené a všechny ponožky zářivě bílé, ale nebudu své rodině dávat lásku, budu pouhou ženou v domácnosti.

Sklopila oči a tiše řekla: „Já jsem jen matka. Nechodím do zaměstnání.“

Jak je to jednoduché, mít zalíbení v člověku, který je mi milý! A jak je těžké se pokusit o totéž, když mi někdo milý není! Jenže zalíbení může být stejně málo láskou jako mnohomluvná vyjádření o náklonnosti k druhému člověku.

Poklad věřícího člověka nazývám radost. Radost z jistoty, že je milován a že se díky své svobodě může učit milovat.

Své pracovní úkoly dokážeme účelně naplnit pouze tehdy, když se v práci zcela nevyčerpáme, když nacházíme životní náplň i v soukromé sféře.

Druhého člověka nepoznáme jen tím, že si o něm přečteme nějaké informace. Můžeme si dotyčného vygooglit a podívat se, s kým se přátelí na facebooku. Tím jsme ho ale ještě nepoznali...

Některé rodiny se musí vyrovnat se sebevraždou některého ze svých členů. Máme o tom s dětmi mluvit? Ale jak? Někdy se nám může zdát snazší skutečnost zamlčet. Často před dětmi mluvíme raději o nehodě.

Jeden statkář našel v lese zraněné orlí mládě. Odnesl ho domů, vyléčil jej a dal na dvůr mezi slepice. Mladý orel s nimi jedl a převzal jejich chování.

Bůh postavil člověka do světa s výzvou: "Naplňte zemi a podmaňte si ji"(Gn 1,28). Dal člověku svobodu v rozhodování. Udělal ho tedy sám jakýmsi univerzálním stavitelem světa a sebe sama. A člověk v dějinách stavěl a staví. Něco z toho je mu k užitku, něco k záhubě.

Neexistují nahodilá slova. Všechna totiž vyjadřují to, co chováme v srdci: tužby, přání, potřeby... Čím srdce přetéká, tím jsou nasycena slova, která z něj prýští. Co s tím?