Autor napsal následující text r.1943

Dogmata jsou neměnná,
lidské poznání se neustále rozvíjí

Je běžnou námitkou proti křesťanství, že jeho dogmata jsou neměnná, zatímco lidské poznání se neustále rozvíjí. Nevěřícím se proto zdá, jako bychom se neustále zabývali beznadějnou snahou tlačit nové poznání do forem, z nichž dávno vyrostlo. Myslím, že tento pocit vyvolává mnohem větší odcizení od církve než kterýkoli jednotlivý rozpor mezi tím či oním článkem víry a tou či onou vědeckou teorií. Můžeme, jak říkáme, „překonat" tucty dílčích „problémů", ale to nezmění pocit, že tato snaha je jako celek zvrácená a odsouzena k nezdaru: vlastně čím důmyslnější, tím zvrácenější. Člověku mimo církev se totiž zdá být jasné, že kdyby naši předkové věděli o vesmíru, co víme dnes, křesťanství by vůbec neexistovalo: a jakkoli se snažíme záplatovat a opravovat, žádný myšlenkový systém, který se považuje za neměnný, se nemůže dlouhodobě přizpůsobit našemu rostoucímu poznání.

Věčný vesmír

Toto je postoj, na který se pokusím odpovědět. Než se však dostanu k tomu, co považuji za základní odpověď, rád bych vyjasnil jisté problémy kolem současného vztahu mezi křesťanským učením a dosaženým stup­něm vědeckého poznání. To je něco jiného než neustálý rozvoj poznání, který právem či neprávem očekáváme v budoucnosti a který, jak někteří soudí, nás jistě nakonec porazí. V jednom ohledu, jak si mnozí křesťané povšimli, současná věda nedávno srovnala krok s křesťanským učením a rozešla se s klasickými formami materialismu. Jestliže něco jasně vyplývá z moderní fyziky, pak to, že příroda není věčná. Vesmír měl svůj počátek a bude mít i svůj konec. Ale všechny velké materialistické systémy minulosti věřily ve věčnost, a tedy v sebeexistenci hmoty. Tuto skutečnost bychom však neměli přeceňovat, neboť vědecké teorie se mění. Ale v této chvíli se zdá, že důkazní břemeno neleží na nás, nýbrž na těch, kdo popírají, že příroda má mimo sebe nějakou příčinu.

Poznání a jeho pokrok
versus změna

Dovolte mi připomenout otázku, na niž se pokoušíme odpovědět. Zní takto: jak může neměnný systém přežít neustálý rozvoj poznání? V jistých případech samozřejmě velmi dobře víme, jak je to možné. Dospělý učenec, který čte rozsáhlou pasáž u Platóna a vstřebává jediným pohledem metafyziku, literární krásu i význam obojího v dějinách Evropy, se velmi liší od chlapce, který se učí řeckou abecedu. Nicméně skrze tento neměnný systém abecedy funguje celá tato ohromná mentální a emocionální aktivita. Nebyl překonán novým poznáním. Není zastaralý. Kdyby se změnil, ve všem by byl chaos. Velký křesťanský státník, uvažující o morálce v měřítku, jež ovlivní miliony životů a které zahrnuje ekonomické, geografické a politické úvahy v jejich nejvyšší složitosti, se velmi liší od chlapce, který se poprvé učí, že se nemá podvádět, lhát nebo ubližovat nevinným lidem. Ale jen pokud si státník zachová neporušené prvotní poznání stěžejních morálních zásad, může být jeho uvažování vůbec morální. Pokud je opustil, není zde žádný pokrok, ale pouhá změna. Neboť změna může znamenat pokrok, jen pokud jádro zůstane nedotčeno. Malý dub vyroste ve velký dub; kdyby se stal bukem, nebyl by to pokrok, ale pouhá změna. A za třetí, je velký rozdíl mezi počítáním jablek a matematickými vzorci moderní fyziky. Ale násobilka se používá v obou a nikdy nevyjde z módy.

Jinými slovy, kdekoli je skutečný pokrok v poznání, existuje také nějaké poznání, které není překonáno. Vlastně sama možnost pokroku vyžaduje, aby zde byl nějaký neměnný prvek. Nové lahve na nové víno, to každopádně; ale ne nová patra, jícny a žaludky, neboť pak by to už pro nás vůbec nebylo „víno". Předpokládám, že bychom se všichni shodli na tom, že takový neměnný prvek je obsažen v jednoduchých pravidlech matematiky.

Tak jako matematika, tak i náboženství
je použitelné pro každou novou teorii

Stejně jako matematika i náboženství se může zevnitř rozvíjet, nebo podlehnout zkáze. Ale stejně jako matematika i náboženství zůstává prostě samo sebou, použitelné pro každou novou teorii hmotného vesmíru a žádnou z nich nepřekonané. Vstupuje-li kterýkoli člověk do Boží přítomnosti, chtě nechtě zjišťuje, že všechny ty věci, které jej zdánlivě tak odlišovaly od lidí jiných dob či dokonce od jeho dřívějšího já, náhle odpadly. Je zpátky tam, kde byl vždycky, kde je vždycky každý člověk. Žádná myslitelná složitost, kterou vložíme do svého obrazu vesmíru, nás neschová před Bohem. V Bibli, v knize Zjevení čteme o tom, jenž sedí na trůnu a před jehož pohledem „zmizela země i nebe". To se může stát komukoli z nás, v kterékoli chvíli. V jediném okamžiku, v čase příliš krátkém, než aby mohl být změřen, na kterémkoli místě může vše, co se nás zdá oddělovat od Boha, uletět, rozplynout se, ponechat nás před ním nahé; jako prvního člověka, jako jediného člověka, jako by nic neexistovalo kromě jeho a mne. A jelikož se tomuto kontaktu nelze dlouho vyhýbat a tento kontakt znamená buď požehnání, nebo hrůzu, naším úkolem našeho života je naučit se jej přijímat.