aneb kdo z apoštolů neměl smysl pro humor
z knihy "Psáno do prachu"
V jídelně velkého, blahobytného domu v Jerichu vládla pokojná, uvolněná pohoda. Na nízkých stolech vystřídaly vydatný oběd mísy s krásným ovocem, jaké plodí stromy jen v horkém a vlhkém údolí Jordánu. Hosté i hostitel a jeho rodina čekali, že rozhovor začnou ti druzí. Vlastně to všichni očekávali od nejvzácnějšího z příchozích, rabbiho z Nazaretu. Ale ten se nepouštěl do žádného výkladu, ležel spokojeně a trochu unaveně na lehátku. Teď se zadíval na dva muže, kteří spolu začali mluvit polohlasem, a ve tváři mu spokojenost vystřídal smutek.
Jeho vlastní učedník, Juda Iškariotský, začal totiž klást hostiteli, vrchnímu jerišskému celníkovi, finanční otázky. Jak si představuje rozdat polovinu jmění a ještě vyplácet čtyřnásobné náhrady těm, kdo prokáží, že byli ošizeni? Ano, Juda ví, že je to podle Zákona, ale už to nikdo nedodržuje. Vždyť tím Zacheus ožebračí sebe i svoji rodinu. Na takovou velkorysost jistě padne i tenhle krásný dům, a toho bude přece škoda.
Vrchní publikán Zacheus trpělivě vysvětloval, že to je možné a nebude snad nutno prodávat dům. Oba diskutující začali počítat, zpaměti odčítali a sčítali značné sumy peněz. Celá do té chvíle šťastná společnost, začala sledovat rozhovor o penězích a spokojenost vystřídalo napětí. Zvláště Zacheova žena, které se to týkalo velice bezprostředně, zneklidněla.
Ježíš se nadzvedl na svém lehátku a právě se chystal zasáhnout, když se oknem z ulice ozval sbor dětských hlasů:
„Čistá černá duše, spadla nám z moruše.
Namáhá se velice, leze jako opice!“
Říkánka byla přednesena na známou melodii rozpočítadla a její poslední slovo bylo zvláště zdůrazněno
„…O - PI - CE !“
Jeden z Ježíšových učedníků vyskočil z lehátka a chystal se jít zahnat ty malé darebáky, kteří svůj výtvor začali právě opakovat. Ježíš se zahleděl na Zachea, do něhož se popěvek strefoval.
Ten se však zasmál a mávl rukou: „Nechte je být, to nemají ze sebe, asi jim to složil někdo z dospělých. A mají vlastně pravdu, svému jménu Čistý jsem zatím dělal prachbídnou čest!“
Napětí v místnosti rázem povolilo a ozval se i nesmělý smích. Děti, které se nedočkaly zlostné odpovědi, zpod okna odešly. Ježíš mlčel, díval se na Zachea a z jeho pohledu se dal vyčíst souhlas. První se ozval, jako tak často, Šimon Petr. Ale tentokrát to nebyla rozhorlená nebo nazlobená řeč, jaká byla u něho obvyklá. Jen stěží přemáhal smích:
„Upřímně řečeno, Zachee, neuraž se, ale na té moruši jsi vypadal moc legračně. Napřed jsem se lekl, že chceš Mistrovi skočit na krk s dýkou, ale pak jsem se uklidnil. Vykukoval jsi z listí opravdu jako zvědavá opička.“
Společnost ztichla, Petr to zase jednou přehnal, to se hostitele muselo nemile dotknout. Ale ten se hlasitě zasmál a Ježíšovi učedníci se k němu ochotně přidali. Jen Ondřejovi se bratrovo extempore jaksi nezdálo a zasáhl:
„No, no, Šimone, ty myslíš, že nevypadáš nikdy směšně? Když si vzpomenu, jak ses tehdy škrounil v jezeře… V té chvíli mně bylo úzko, ale když tě Mistr vtáhl zmáchaného zpátky do člunu, byl jsi k popukání.“
Jindy tak pokojný a spíše zdrženlivý Ondřej, zřejmě stržen dosud tak dobrou náladou, vyskočil a začal bratrův kousek na hladině Genezaretu skvěle předvádět. Přelézal jako přes okraj loďky na houpavou a vířící hladinu jezera. Kousek nejistě kráčel, ale už jde ke dnu a volá: „Mistře, pomoc, neumím moc plavat!“
Celá společnost se hlasitě směje, Jan se doslova řehtá. Ondřej pošilhává po Mistrovi, co říká jeho vystoupení. Vidí jiskřičky v jeho krásných černých očích, ale všeobecná veselost, jako by ho míjela.
Šimon Petr se zvedá z jídelního lehátka. Nerad na tuhle příhodu vzpomíná, co udělá teď? Neusadí drsně svého nečekaně rozverného bratra?
Ale šibalský úsměv v rybářově tváři napovídá něco jiného.
„Ondřej má pravdu, napřed jsem byl samá odvaha a skončil jsem jako napůl utopené kotě. Ale vy ještě nevíte, jak mě Mistr tuhle překvapil při placení daně. Mohu jim říct o té rybě?“ obrátil se s tázavým pohledem na Ježíše. Ten jenom přimhouřil oči a lehce přikývl.
„Vcházeli jsme do Kafarnaum,“ vyprávěl Petr, „já jsem se trochu opozdil a padl jsem do rukou výběrčích půlšekelů pro chrám. Ptali se mě ironicky: ,Co vás ten mistr učí, když nepřispívá ani na chrám?` Začal jsem se Mistra zastávat, ale oni mě usadili záznamem, že jsme opravdu ještě nezaplatili - ani Ježíš, ani já. Celou cestu za vámi ostatními do Matoušova domu jsem přemýšlel, jak to mám Mistrovi ohleduplně vyřídit. Ale jen jsem vkročil, vzal si mě stranou a začal o chrámové dani. Vysvětlil mi, že jsme synové Boží, a tedy svobodní lidé. Zároveň však máme dodržovat užitečné předpisy, abychom lidi zbytečně nepopouzeli. A potom mně dal ten nejpodivnější úkol, jaký jsem kdy od něho dostal. ,Jdi k jezeru a nahoď udici. V hubě první ryby, kterou chytíš, najdeš šekel. Vezmi ho a zaplať za mne i za sebe.` Usmíval se při tom a já jsem cestou k jezeru přemýšlel, zda mě nechce dát touhle podivnou radou nějak za vyučenou. Ale pak jsem si řekl, že si ze mne určitě nedělá legraci a že mu budu věřit na slovo. Sotva jsem napíchl návnadu na háček a nahodil, zabrala a já jsem vytáhl pěknou tilapii, no, alespoň takovou…“ a roztáhl doširoka ruce.
Ostatní učedníci, také zkušení rybáři, pochybovačně zahučeli a Petr o píď přiblížil dlaně k sobě.
„Tedy nejméně takhle velkou,“ pokračoval. „Když jsem uvolňoval háček, něco se jí v tlamě zalesklo. Ale odolal jsem pokušení podívat se, snad jsem chtěl dokázat sám sobě, jak Mistrovi věřím. Trochu jsem ale pozměnil jeho pokyny. Vrátil jsem se k budce výběrčích a položil jsem tam mrskající se rybu na stůl. Jejich vedoucí honem schovával svá lejstra, protože voda stříkala všude kolem, a ječel na mne:
,Co si to dovoluješ? Chci peníze a ne rybu, jdi si ji prodat na trh. Za šekel, který nám dlužíte vy dva, jich ale musíš chytit aspoň pět!`
,Sáhni jí do huby!` poradil jsem mu. Zaváhal, ale jeho zvědavost zvítězila. Zalovil rybě v tlamě a vytáhl – stříbrný šekel. Měli jste vidět hloupé obličeje těch vydřiduchů. Já jsem totiž schválně lovil hned pod jejich budkou, takže dobře viděli, že jsem rybu právě vytáhl a nic jsem jí do huby nedával. Potom jsem udělal něco poprvé za svůj rybářský život: Tu vypasenou, pořád ještě čilou tilapii, jsem hodil obloukem do jezera. Zasloužila si to, když nám tak pomohla.“
Ježíš se usmíval a v očích mu jen hrálo. Učedníci i Zacheova rodina se smáli a kroutili podiveně hlavami. Zdálo se, že tím zábava skončí, ale vtom Petra vystřídal Filip.
„Marná sláva, kamarádi, občas jsme k smíchu všichni. Pamatujete, co bylo právě před tou bouřkou a Šimonovou koupelí? Kolem nás tisícové zástupy a daleko široko pusto, nikde ani pastýřská salaš, natož město s pořádným trhem. Těm lidem i nám tak kručelo v žaludcích, že to až muselo Mistra rušit při výkladu. Skončil, zavolal si mě a ptá se:
,Filipe, kde nakoupíme chleba, aby se všichni tihle lidé najedli?` Já hlupák počítám a říkám: ,Ani celá naše hotovost – bylo to tehdy asi dvě stě denárů – na to nebude stačit. A kam bychom pro to měli jít, všude je daleko, jak to sem dopravíme?`
Řeknu vám, až se mi z toho zatočila hlava. Mistr seděl a s nepochopitelným klidem se na mě usmíval. Pak se vynořil tady Ondřej s báječným příspěvkem. Přivedl chlapce, který byl ochotný vzdát se své zásobičky, pěti ječných placek a dvou sušených rybek.“
„Počkej, tohle řeknu sám,“ přerušil Filipa Ondřej. „Vedu toho milého dárce k Mistrovi a myslím si, že ho dáme všem za příklad a potom snad takových ochotných najdeme víc. Ale kdepak, ačkoli jsme to vyvolávali mezi lidmi, všichni se tvářili, že nikdo nic nemá. Určitě tam leckde trochu jídla v mošničkách bylo, ale mlčeli jak zařezaní. Bylo mně toho chlapce hrozně líto, jeho osamělá ochota k oběti mě dojímala. Byl jsem přesvědčený, že to prostě nemůžeme přijmout a tak jsem pro jistotu poučil Mistra: ,Pro tolik lidí to přece nebude stačit!`“
Celá společnost se teď hlasitě směje při vzpomínce nebo představě, jak udiveně tehdy učedníci vypadali, když po svých moudrých hospodářských výpočtech nosili a nosili tisícům lidí kusy ječného chleba i ryb, a nebylo tomu konce. Všecky své cestovní nůše pak ještě naplnili nesnědenými plackami a rybami!
Bylo jim nyní všem lehko u srdce, zvláště když si všimli, že se k jejich veselí přidal i Mistr a srdečně se rozesmál. Jak smích utichal, řekl:
„Doufám, že se na mne nezlobíte. Trochu jsem vás tehdy zkoušel a trochu jsem se vám vysmíval. Vidíš, Zachee, a ty také, Judo. Boží počty jsou jiné. Rozhodl ses moc dobře, celníku.“
„A ty, Marto, se také neboj,“ obrátil se k Zacheově manželce. „Ani po takovém velkorysém rozdávání nebudete trpět nouzí. Dům rozhodně neprodávejte, ještě vás sem přijdeme navštívit. Je nám u vás moc dobře.“ Po chvíli ticha dodal: „Slunce je už dávno pod obzorem a nás čeká zítra Jeruzalém. Tam nebude nic k smíchu. Milí Zacheovi, díky za všecko a z těch posměváčků si nic nedělejte. Kampak nás tolik uložíte?«
»Ono je to časem přejde,« odpověděl vesele malý, dosud tak bohatý muž. »A s noclehem nebude žádná potíž, viď, Marto?“
„Máme prostorný zahradní altán,“ ujišťovala paní domu. „Už vám to tam s děvčaty běžíme připravit. A Mistr by mohl přespat v pokoji pro hosty.“
„Ne, ne,“ bránil se Ježíš, „spím rád na čerstvém vzduchu.“
„Strávíte noc ve vůni růží a oleandrů jako Šalomoun a Šulamitka v královských sadech,“ zažertoval ještě bývalý vrchní výběrčí, šťastný, že má tak vzácné hosty. Pak dodal o poznání smutněji:
„Příště už budete muset být v domě, tak velkou zahradu přece jen asi neudržíme. Ale, nešť! Já byl takový otrok práce a peněz, že jsem do ní sotva vkročil.“
z knihy "Psáno do prachu"
V jídelně velkého, blahobytného domu v Jerichu vládla pokojná, uvolněná pohoda. Na nízkých stolech vystřídaly vydatný oběd mísy s krásným ovocem, jaké plodí stromy jen v horkém a vlhkém údolí Jordánu. Hosté i hostitel a jeho rodina čekali, že rozhovor začnou ti druzí. Vlastně to všichni očekávali od nejvzácnějšího z příchozích, rabbiho z Nazaretu. Ale ten se nepouštěl do žádného výkladu, ležel spokojeně a trochu unaveně na lehátku. Teď se zadíval na dva muže, kteří spolu začali mluvit polohlasem, a ve tváři mu spokojenost vystřídal smutek.
Jeho vlastní učedník, Juda Iškariotský, začal totiž klást hostiteli, vrchnímu jerišskému celníkovi, finanční otázky. Jak si představuje rozdat polovinu jmění a ještě vyplácet čtyřnásobné náhrady těm, kdo prokáží, že byli ošizeni? Ano, Juda ví, že je to podle Zákona, ale už to nikdo nedodržuje. Vždyť tím Zacheus ožebračí sebe i svoji rodinu. Na takovou velkorysost jistě padne i tenhle krásný dům, a toho bude přece škoda.
Vrchní publikán Zacheus trpělivě vysvětloval, že to je možné a nebude snad nutno prodávat dům. Oba diskutující začali počítat, zpaměti odčítali a sčítali značné sumy peněz. Celá do té chvíle šťastná společnost, začala sledovat rozhovor o penězích a spokojenost vystřídalo napětí. Zvláště Zacheova žena, které se to týkalo velice bezprostředně, zneklidněla.
Ježíš se nadzvedl na svém lehátku a právě se chystal zasáhnout, když se oknem z ulice ozval sbor dětských hlasů:
„Čistá černá duše, spadla nám z moruše.
Namáhá se velice, leze jako opice!“
Říkánka byla přednesena na známou melodii rozpočítadla a její poslední slovo bylo zvláště zdůrazněno
„…O - PI - CE !“
Jeden z Ježíšových učedníků vyskočil z lehátka a chystal se jít zahnat ty malé darebáky, kteří svůj výtvor začali právě opakovat. Ježíš se zahleděl na Zachea, do něhož se popěvek strefoval.
Ten se však zasmál a mávl rukou: „Nechte je být, to nemají ze sebe, asi jim to složil někdo z dospělých. A mají vlastně pravdu, svému jménu Čistý jsem zatím dělal prachbídnou čest!“
Napětí v místnosti rázem povolilo a ozval se i nesmělý smích. Děti, které se nedočkaly zlostné odpovědi, zpod okna odešly. Ježíš mlčel, díval se na Zachea a z jeho pohledu se dal vyčíst souhlas. První se ozval, jako tak často, Šimon Petr. Ale tentokrát to nebyla rozhorlená nebo nazlobená řeč, jaká byla u něho obvyklá. Jen stěží přemáhal smích:
„Upřímně řečeno, Zachee, neuraž se, ale na té moruši jsi vypadal moc legračně. Napřed jsem se lekl, že chceš Mistrovi skočit na krk s dýkou, ale pak jsem se uklidnil. Vykukoval jsi z listí opravdu jako zvědavá opička.“
Společnost ztichla, Petr to zase jednou přehnal, to se hostitele muselo nemile dotknout. Ale ten se hlasitě zasmál a Ježíšovi učedníci se k němu ochotně přidali. Jen Ondřejovi se bratrovo extempore jaksi nezdálo a zasáhl:
„No, no, Šimone, ty myslíš, že nevypadáš nikdy směšně? Když si vzpomenu, jak ses tehdy škrounil v jezeře… V té chvíli mně bylo úzko, ale když tě Mistr vtáhl zmáchaného zpátky do člunu, byl jsi k popukání.“
Jindy tak pokojný a spíše zdrženlivý Ondřej, zřejmě stržen dosud tak dobrou náladou, vyskočil a začal bratrův kousek na hladině Genezaretu skvěle předvádět. Přelézal jako přes okraj loďky na houpavou a vířící hladinu jezera. Kousek nejistě kráčel, ale už jde ke dnu a volá: „Mistře, pomoc, neumím moc plavat!“
Celá společnost se hlasitě směje, Jan se doslova řehtá. Ondřej pošilhává po Mistrovi, co říká jeho vystoupení. Vidí jiskřičky v jeho krásných černých očích, ale všeobecná veselost, jako by ho míjela.
Šimon Petr se zvedá z jídelního lehátka. Nerad na tuhle příhodu vzpomíná, co udělá teď? Neusadí drsně svého nečekaně rozverného bratra?
Ale šibalský úsměv v rybářově tváři napovídá něco jiného.
„Ondřej má pravdu, napřed jsem byl samá odvaha a skončil jsem jako napůl utopené kotě. Ale vy ještě nevíte, jak mě Mistr tuhle překvapil při placení daně. Mohu jim říct o té rybě?“ obrátil se s tázavým pohledem na Ježíše. Ten jenom přimhouřil oči a lehce přikývl.
„Vcházeli jsme do Kafarnaum,“ vyprávěl Petr, „já jsem se trochu opozdil a padl jsem do rukou výběrčích půlšekelů pro chrám. Ptali se mě ironicky: ,Co vás ten mistr učí, když nepřispívá ani na chrám?` Začal jsem se Mistra zastávat, ale oni mě usadili záznamem, že jsme opravdu ještě nezaplatili - ani Ježíš, ani já. Celou cestu za vámi ostatními do Matoušova domu jsem přemýšlel, jak to mám Mistrovi ohleduplně vyřídit. Ale jen jsem vkročil, vzal si mě stranou a začal o chrámové dani. Vysvětlil mi, že jsme synové Boží, a tedy svobodní lidé. Zároveň však máme dodržovat užitečné předpisy, abychom lidi zbytečně nepopouzeli. A potom mně dal ten nejpodivnější úkol, jaký jsem kdy od něho dostal. ,Jdi k jezeru a nahoď udici. V hubě první ryby, kterou chytíš, najdeš šekel. Vezmi ho a zaplať za mne i za sebe.` Usmíval se při tom a já jsem cestou k jezeru přemýšlel, zda mě nechce dát touhle podivnou radou nějak za vyučenou. Ale pak jsem si řekl, že si ze mne určitě nedělá legraci a že mu budu věřit na slovo. Sotva jsem napíchl návnadu na háček a nahodil, zabrala a já jsem vytáhl pěknou tilapii, no, alespoň takovou…“ a roztáhl doširoka ruce.
Ostatní učedníci, také zkušení rybáři, pochybovačně zahučeli a Petr o píď přiblížil dlaně k sobě.
„Tedy nejméně takhle velkou,“ pokračoval. „Když jsem uvolňoval háček, něco se jí v tlamě zalesklo. Ale odolal jsem pokušení podívat se, snad jsem chtěl dokázat sám sobě, jak Mistrovi věřím. Trochu jsem ale pozměnil jeho pokyny. Vrátil jsem se k budce výběrčích a položil jsem tam mrskající se rybu na stůl. Jejich vedoucí honem schovával svá lejstra, protože voda stříkala všude kolem, a ječel na mne:
,Co si to dovoluješ? Chci peníze a ne rybu, jdi si ji prodat na trh. Za šekel, který nám dlužíte vy dva, jich ale musíš chytit aspoň pět!`
,Sáhni jí do huby!` poradil jsem mu. Zaváhal, ale jeho zvědavost zvítězila. Zalovil rybě v tlamě a vytáhl – stříbrný šekel. Měli jste vidět hloupé obličeje těch vydřiduchů. Já jsem totiž schválně lovil hned pod jejich budkou, takže dobře viděli, že jsem rybu právě vytáhl a nic jsem jí do huby nedával. Potom jsem udělal něco poprvé za svůj rybářský život: Tu vypasenou, pořád ještě čilou tilapii, jsem hodil obloukem do jezera. Zasloužila si to, když nám tak pomohla.“
Ježíš se usmíval a v očích mu jen hrálo. Učedníci i Zacheova rodina se smáli a kroutili podiveně hlavami. Zdálo se, že tím zábava skončí, ale vtom Petra vystřídal Filip.
„Marná sláva, kamarádi, občas jsme k smíchu všichni. Pamatujete, co bylo právě před tou bouřkou a Šimonovou koupelí? Kolem nás tisícové zástupy a daleko široko pusto, nikde ani pastýřská salaš, natož město s pořádným trhem. Těm lidem i nám tak kručelo v žaludcích, že to až muselo Mistra rušit při výkladu. Skončil, zavolal si mě a ptá se:
,Filipe, kde nakoupíme chleba, aby se všichni tihle lidé najedli?` Já hlupák počítám a říkám: ,Ani celá naše hotovost – bylo to tehdy asi dvě stě denárů – na to nebude stačit. A kam bychom pro to měli jít, všude je daleko, jak to sem dopravíme?`
Řeknu vám, až se mi z toho zatočila hlava. Mistr seděl a s nepochopitelným klidem se na mě usmíval. Pak se vynořil tady Ondřej s báječným příspěvkem. Přivedl chlapce, který byl ochotný vzdát se své zásobičky, pěti ječných placek a dvou sušených rybek.“
„Počkej, tohle řeknu sám,“ přerušil Filipa Ondřej. „Vedu toho milého dárce k Mistrovi a myslím si, že ho dáme všem za příklad a potom snad takových ochotných najdeme víc. Ale kdepak, ačkoli jsme to vyvolávali mezi lidmi, všichni se tvářili, že nikdo nic nemá. Určitě tam leckde trochu jídla v mošničkách bylo, ale mlčeli jak zařezaní. Bylo mně toho chlapce hrozně líto, jeho osamělá ochota k oběti mě dojímala. Byl jsem přesvědčený, že to prostě nemůžeme přijmout a tak jsem pro jistotu poučil Mistra: ,Pro tolik lidí to přece nebude stačit!`“
Celá společnost se teď hlasitě směje při vzpomínce nebo představě, jak udiveně tehdy učedníci vypadali, když po svých moudrých hospodářských výpočtech nosili a nosili tisícům lidí kusy ječného chleba i ryb, a nebylo tomu konce. Všecky své cestovní nůše pak ještě naplnili nesnědenými plackami a rybami!
Bylo jim nyní všem lehko u srdce, zvláště když si všimli, že se k jejich veselí přidal i Mistr a srdečně se rozesmál. Jak smích utichal, řekl:
„Doufám, že se na mne nezlobíte. Trochu jsem vás tehdy zkoušel a trochu jsem se vám vysmíval. Vidíš, Zachee, a ty také, Judo. Boží počty jsou jiné. Rozhodl ses moc dobře, celníku.“
„A ty, Marto, se také neboj,“ obrátil se k Zacheově manželce. „Ani po takovém velkorysém rozdávání nebudete trpět nouzí. Dům rozhodně neprodávejte, ještě vás sem přijdeme navštívit. Je nám u vás moc dobře.“ Po chvíli ticha dodal: „Slunce je už dávno pod obzorem a nás čeká zítra Jeruzalém. Tam nebude nic k smíchu. Milí Zacheovi, díky za všecko a z těch posměváčků si nic nedělejte. Kampak nás tolik uložíte?«
»Ono je to časem přejde,« odpověděl vesele malý, dosud tak bohatý muž. »A s noclehem nebude žádná potíž, viď, Marto?“
„Máme prostorný zahradní altán,“ ujišťovala paní domu. „Už vám to tam s děvčaty běžíme připravit. A Mistr by mohl přespat v pokoji pro hosty.“
„Ne, ne,“ bránil se Ježíš, „spím rád na čerstvém vzduchu.“
„Strávíte noc ve vůni růží a oleandrů jako Šalomoun a Šulamitka v královských sadech,“ zažertoval ještě bývalý vrchní výběrčí, šťastný, že má tak vzácné hosty. Pak dodal o poznání smutněji:
„Příště už budete muset být v domě, tak velkou zahradu přece jen asi neudržíme. Ale, nešť! Já byl takový otrok práce a peněz, že jsem do ní sotva vkročil.“
