Jsem spasen nebo si to nalhávám?

Dobrý den,
mám problém ohledně mého spasení. Byl jsem  vychován ve věřící protestantské rodině a nedávno jsem přijal Ježíše a spásu. Mám  však problém s pornem a masturbací. Do doby, než jsem Ježíše přijal, mne můj hřích ani to že jsem nebyl spasen v podstaťě vůbec netrápilo. 

Před časem jsem si prošel určitou dramatickou situací a Bůh si mě "přitáhl" blíž k sobě. Od té doby jsem začal mít chuť čist si Bibli a vůbec jsem se začal zajímat o všechno týkající se křesťanství. Současně ale začaly najednou přicházet extrémní "vlny" pochyb o samotné existenci Boha. Byly nesmírně silné. Chvíli jsem byl "v klidu", ale v zápětí mne zavalil pocit "nevíry" v Boha a silné  zoufalství. Když jsem se za to modlil, tak to sice odešlo, ale zanedlouho se to zase vrátilo. Nedávno jsem poprosil o modlitbu, po které  to v podstatě odešlo.

Ale jednou jsem slyšel, že pokání není pouze odvrácení se od hříchu a vyznání ho, ale také lítost nad daným hříchem (v mém případě jde o porno a masturbaci).  A v tom mám problém. Sice prosím za odpuštění, ale necítím lítost nebo smutek a bojím se, že je to známka zatvrzelého srdce a své pokání si jen nalhávám. Občas mám během modlitby také takové našeptavání, že to vlastě nemyslím upřímně a že v Boha nevěřím atd.

Nevím, co s tím dělat. Vždy říkám Bohu, že uznávám svůj hřích v rámci již zmíněné pornografie, ale bohužel nic moc necítím. Bojím se tak, že mám v tomto hříchu zálibu a že jsem tak ztracen a nejsem již schopen pokání.
Jak poznám, jestli jsem spasen, nebo si to jen nalhávám?

Vážený P.,
díky za důvěru, kterou nám prokazujete svou otevřeností. Nabízí se jednoduchá odpověď, že jistotu budeme mít až v nebi. Jednoduché odpovědi však mohou být líné a tedy špatné. Zkusím proto odpovědět obšírněji s vědomím, že jako katolík mohu některé věci vnímat odlišně, případně používat trochu jiné pojmy.
Vyjděme ze skutečnosti, že Bůh není neutrální, ale touží přijmout do svého království každého. Podmínkou je ochota člověka konat pokání, tedy opouštět vše, co se staví mezi něho a Boží lásku. Pokání je celoživotní proces: Jednak proto, že ne každou špatnost, to je hřích, dokážeme opustit hned napoprvé a jednak proto, že praxí se stáváme vnímavější i pro jemné odstíny dobrého a zlého. Jinak řečeno, Bůh si nás vede osobní cestou spásy.

Na této cestě jsme řadou způsobů pokoušeni. Mimo jiné pochybnostmi. Pochybnost není hříchem. Může být projevem růstu, znamením, že dosavadní jistoty už nestačí. Tedy: ne, že by už nestačil Bůh, ale že je načase prověřit náš přístup k Němu. Někdy je naopak dobré „mlčky čekat“ až přejdou a věnovat se bez ohledu na pocity základním projevům zbožnosti (modlitba, četba Bible, půst…). Správné řešení nám dá pouze zkušenost. Pochybnosti si pochopitelně ani nepěstujeme, ani nepřivoláváme. Znovu však zdůrazňuji, že žádná pochybnost ani našeptávání není selháním.

Podoby i účely pokání mohou být různorodé, v našem chápání však platí, že jedinou odpovídající reakcí na hřích je lítost. Tu obvykle vnímáme jako „bolest nad spáchaným hříchem“. Bolest v tomto smyslu není především emocí, i když i tou může být. Bolestí zde rozumíme vnitřní odsouzení spáchaného skutku a předsevzetí už ho nikdy neopakovat. Obojí je úkonem vůle vyvěrající z víry. Patřičné pocity mohou být fajn, ale nehrají významnou roli. Už výše jsem uvedl, že toto naše odhodlání může časem „zkorodovat“ a bude třeba ho obnovit.

V katolické církvi máme jako vrcholnou formu pokání svátost smíření. Opřeni o moc svazovat a rozvazovat prohlašují kněží kajícníkům Boží odpuštění. Osobně vnímám možnost slyšet slova osvobození jako velikou milost. Samozřejmě ať už se slovy nebo bez nich, vždy je to záležitost víry. Podle apoštola Pavla přesvědčení o věcech, které nevidíme.
Přeji vám vše dobré.
 

Kategorie otázky: Křesťanská etika, hřích, Pochybnosti a krize víry