Otázky

Dobrý den,
prosím o radu. Je mi 16 let. Prakticky všichni v naší široké rodině jsou křesťané, takže jsem byla také vychovávána ve víře a do jisté doby mi to nedělalo potíže. Jenže jsem v boha věřit přestala (nemyslím jen chvilkovou pochybnost) a teď nevím, jak to mám rodičům říct. Nikdy nemluvíme o vážnějších věcech, připadá mi, že všechno řešíme s humorem, a o víře se u nás nemluví snad nikdy (až na otázky typu "Kdy jdeš do kostela?"). Nevím proto, jak jim to mám říct, jak začít... Poslední rok chodím do kostela jen kvůli tomu, že nemám odvahu se "přiznat", ale připadá mi, že to vůči nim není správné takto lhát.

Ahoj ...!

Fandím Tvé touze po tom, aby Tvůj život odpovídal Tvému vnitřnímu přesvědčení. To je autentický ideál každého poctivého člověka. Na druhou stranu je mi líto, že ve svém nejbližším křesťanském prostředí pravděpodobně postrádáš dostatečně otevřenou komunikaci, vzájemnou důvěru, respekt a svobodu.

Těžko Ti takto na dálku mohu poradit nějaké spolehlivé řešení, ale pokusím se aspoň o pár úvah a nápadů. Pojďme na to od konce a zkusme se ptát, jak by mohli Tvoji rodiče reagovat? Mohli by se třeba rozčílit a úplně smést Tvé rozhodnutí ze stolu? Nebo by se mohla rozvinout určitá diskuze s šancí přinést aspoň určitý kompromis? Nebo by to dokonce byli schopni přijmout vklidu, s jistým pochopením? Co bys vlastně považovala za ideální? Aby ti nechali úplnou svobodu bez dalších podmínek či komentářů nebo abyste si o otázkách víry dokázali nějak solidně pohovořit?

Myslím, že Tvá situace je velkou výzvou pro Tebe a mohla by být výzvou i pro Tvé rodiče. Hlavně se toho neboj - „v nejhorším“ budeš muset chodit do kostela, dokud budeš na rodičích existenčně závislá. Nakonec někdy je větším dobrem kompromis ve prospěch společného soužití než tvrdohlavé prosazování vlastního názoru za cenu poškození cenných vztahů. Rozumný kompromis přijatý ve svobodě a z lásky k rodičům bych nepovažoval za lhaní ani za pokrytectví. To vše ale již musíš vyhodnotit sama.

Strategie dialogu je možná nejnáročnější, ale myslím, že by při šťastných okolnostech mohla být nejpříznivější pro všechny. Doporučoval bych Ti tedy, aby sis předem všechno ještě dobře promyslela a ujasnila si svou současnou pozici ve vztahu k víře v Boha, k praktikování křesťanství, k uspořádání svého post-křesťanského života apod. Co Tě vlastně vedlo k rozhodnutí opustit víru, která Ti byla v dětství předávána? Co Tě nejvíc štve na chození do kostela a na křesťanech? Jak teď chceš využívat neděli, co budeš mít místo modlitby, co bude smyslem tvého života a jádrem Tvého přesvědčení? Ve vztahu k Bohu to bude spíš ateismus, skepticismus nebo agnosticismus? A vůbec, v jakého boha již nevěříš? V boha svých dětských představ? Nebo v Boha, o kterém se Ti nikdy možná ani nesnilo? Možná by Ti udělalo dobře, aby sis o tom všem mohla někdy s někým pořádně popovídat. Ale na to ses neptala. :-)

Ptala ses, jakým způsobem říci rodičům, že máš již svoji víru a že už do kostela chodit nebudeš. Já bych se v každém případě pokusil o dialog. Pokud si ujasníš své rozumné argumenty i realistická očekávání, stačí už jen vyhlédnout nebo vytvořit co nejvhodnější příležitost. U mě doma by to byl nejspíš nějaký pohodový večer s trochou vínka, u vás třeba něco jiného. Hlavně se neboj, někdy i rodiče překvapí!

Přál bych vám krásný a hluboký dialog o víře i o životě, plný vzájemného naslouchání, pochopení a lásky.