Otázky

Dopustil jsem se nevěry. Myslel jsem si, že něco takového se mi v životě stát nemůže. Dopustil jsem se ciložství. Přes zpovědnici je mi odpuštěno. Moc toho lituji, vím, že z hlediska víry jde o smrtelný hřích.

Říká se: Běda tomu, kdo zemře v těžkém hříchu! Co to znamená? Upřímně lituji, odpustil mi Pán Bůh?

Je mi těžko, manželka to neví, bylo mi doporučeno neříkat jí o tom. Smutné na tom je, že jsem věřící a manželka je nevěřící. Ale moc mě to trápí. Jak můžu ulehčit svému svědomí, očistit svou duši? Děkuji za odpověď.

Neexistuje takový hřích, který by Bůh nechtěl odpustit. Jedinou překážkou odpuštění hříchu, jakkoli závažného, může být jen lidská zatvrzelost – tedy vlastně neochota člověka uznat svou chybu, změnit smýšlení a dát tak Božímu odpuštění volný průchod.

Ani to, že došlo ke stejnému poklesku opakovaně, není zásadní překážkou pro Boží milosrdenství, pokud je na straně člověka lítost a současně touha vyvarovat se další příležitosti ke hříchu.

Duše je tedy po přijetí svátosti očištěná – výčitky svědomí však přetrvávat mohou. Jak již zřejmě naznačil zpovědník, nemuselo by být moudré manželku za každou cenu o věci informovat (a touto cestou svému svědomí odlehčit) – pro manželku by to mohla být naopak neúměrná psychická zátěž a pro manželství další ohrožení.

Nevyhnutelnou součástí pokání tedy asi v tuto chvíli bude naopak trpělivě snášet vědomí spáchané (i když Bohem odpuštěné) viny a spolu s tím samozřejmě také snaha znovu budovat nevěrou narušený vztah k manželce.
....

Nevracej se k tomu, co jsi vyznal. Jestliže ti kněz uložil pokání a jasně ti řekl, co máš dělat nebo nedělat, tak mu věř, protože on tam je "v osobě Kristově" a "služebníkem Božího milosrdenství".

Svatý Pavel píše v listu Filipským: "Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši" (Flp 3, 13-14).

Bůh je větší a velkorysejší než naše srdce.